Šlápnout si

Vařila jsem oběd. Vymyslela jsem si dost složité jídlo a moc mě bavilo všechno to loupání, krájení, spařování, míchání, pražení a zapékání. Tváře mi hořely, bylo mi horko, bosky jsem vířila kuchyní, rádio hrálo dost nahlas, na plotně to prskalo a syčelo, trouba hučela a vzduchem se rozlévaly všelijaké libé vůně. Česnek, máta, rozmarýn, citrón, smažící se cibule. Vtom zazvonil zvonek.

Odstavila jsem pánev s cibulkou mimo oheň, zběžně jsem si otřela ruce do utěrky a neochotně běžela otevřít. Naštěstí to byl jen pošťák s balíčkem. Dlouho mne nezdržel. Předal mi zásilku, nasál vůni, která se prodrala za mnou do předsíně, uznale se usmál a odporoučel se. Když už byla cibulka v bezpečí, neodolala jsem a otevřela balíček. Roztrhla jsem tlustou obálku a z ní vypadla v bublinkové fólii zabalená knížka. „Aha. Tu jsem si objednala před čtrnácti dny,“ napadlo mě, „skoro jsem už zapomněla.“ Položila jsem knížku na stůl, papírovou obálku strčila do koše a bublinkovou fólii jsem hodila ke koši na zem. Co kdyby se mi na něco ještě hodila? Mohla bych na ni například očistit zeleninu, uvažovala jsem v duchu. Pak jsem se zase zabrala do vaření.

Pobíhala jsem vesele od sporáku ke dřezu, všechno se mi to pěkně vařilo a peklo. Prostírala jsem na stůl, leštila skleničky a skládala ubrousky.  Jak jsem se tak pohybovala podél kuchyňské linky, podařilo se mi šlápnout na odhozenou bublinkovou fólii. Ucítila jsem pod nohou něco měkkého, co tiše prasklo. Lekla jsem se. „Co to bylo? Co jsem to rozšlápla?“  Podívala jsem se na zem a ulevilo se mi. Praskací bublinky!

Jako děti jsme je vždycky s požitkem praskaly jednu po druhé, když nám tatínek kousek té fólie daroval, ale šlápnout si? To mě ještě nikdy nenapadlo! A tak jsem tu pohozenou fólii pěkně narovnala a šlápla jsem si ještě jednou. Zase to tak měkce potichoučku zapraskalo.  Zkusila jsem to znovu a pak ještě jednou. Potěšení! No ne?

Prázdniny

Ačkoli už dávno nejsem studentka, dost dlouho nejsem učitelka, dokonce už zakrátko nebudu ani maminka studentek, přesto se na prázdniny vždycky moc těším. Je to zvláštní čas, v němž se spousta běžných zvyklostí mění. Vždyť i tramvaje jezdí jinak. O prázdninách se zdá, že by člověk mohl podnikat mimořádné věci. Aspoň já mám pocit, že je dělám.

Tak například si změním pracovní dobu (a jsem šťastná, že to můžu). Chodím do práce jen na odpoledne. Ráno totiž musím chodit plavat. Miluju letní plavání, ale nemám ráda davy. Štvou mě ječící děcka, co skáčou do bazénu těsně před můj obličej a stříkají mi vodu do očí. Přírodní koupání má kůže před dvěma lety nějak přestala snášet (asi potřebuju ten chlór), a tak musím chodit do bazénu, když v něm ještě skoro nikdo není. Poklidně si plavat za časného rána a mít před sebou klidnou hladinu, to patří k největším potěšením, jaká znám.

Podnikám pravidelné výpravy na trh a z toho, co pak přinesu domů, vařím jako někde na jihu. Taky budu trochu zavařovat. Určitě zavařím okurky ve sladkokyselém nálevu. Bez pochyby uvařím pár skleniček meruňkové marmelády, bez toho by to nebylo snad ani léto. A když seženu dost meruněk, budu je sušit na zimu. V kuchyni mám přes léto na stole červenobíle pruhovaný ubrus a na okně stejnou záclonku, protože nic letnějšího si neumím představit.

Během prázdnin uspořádám několik zahradních slavností, z toho jednu ke svým narozeninám. Upeču dort, nejspíš bude trochu nakřivo, ale všichni mi budou tvrdit, jak je výborný. Určitě pojedeme někam na výlet, půjdeme na prohlídku hradu nebo zámku, potom do místní cukrárny na zmrzlinu a své mamince odtud pošlu pohlednici.

Budu nosit letní šatičky a culík, aby mi nebylo horko vzadu na krku.

To se budu mít!

Co budete v létě dělat vy?

Pohled z lázní

Za jednoho deštivého odpoledne jsem se rozhodla strávit svou volnou chvíli čtením nějaké detektivky. V horní poličce knihovny jich mám malou sbírku. Některé jsem si koupila sama, některé jsem zdědila po tatínkovi. Ohmatané svazky nesly stopy mnohých čtení, v některých byly založeny různé papírky. Vytáhla jsem jeden z tlustých souborů detektivních příběhů Agathy Christie a zamyšleně jsem listovala. Mezi třetím a čtvrtým příběhem jsem našla založenou pohlednici.

„Srdečný pozdrav z pobytu v Karlových Varech posílá teta Apolena,“ zněl text adresovaný rodině. Páni! Pokusila jsem se rozluštit datum poštovního razítka. Bylo trochu rozmazané, ale při dobrém osvětlení jsem je přece jen přečíst dokázala: 1967. Jejda, to jsem byla malá holčička. A kdo byla teta Apolena? Marně jsem vzpomínala na příbuznou toho jména. Musela to být nějaká vzdálená příbuzná, že si ji nepamatuju. To od ní bylo hezké, že nám poslala pohled. Prohlížela jsem si pohlednici a obdivovala pečlivý rukopis, krasopisně vyvedenou adresu a zastesklo se mi. Proč už se to dneska nedělá? Vždyť lidi tolik cestují! A ani by to tolik nestálo, koupit, napsat a poslat pohled.

Zkoumala jsem obrázek na titulní straně pohlednice. Pěkná černobílá fotka kolonády byla dost vybledlá. To oni si naši ten pohled vystavili v pokoji za sklem, aby jim připomínal tetu Apolenu. Možná si chtěli uchovat v paměti, že ona si na ně vzpomněla, když byla v lázních. Třeba aby jí to mohli oplatit, až sami někam pojedou. To je vlastně moc milé, připomínat si vzdálené příbuzné, myslet na ně a třeba jim i napsat.

Představovala jsem si neznámou tetu Apolenu, jak sedí v elegantním bílém kostýmku někde v zahrádce kavárny pod slunečníkem, popíjí z porcelánového šálku svou dopolední kávu a mlsá čerstvou ještě teplou lázeňskou oplatku. Přemýšlí u toho, s kým by se tak podělila o to blaho. Rodičům už napsala, kamarádkám taky a kabelce jí zbývá ještě jeden pohled. Komu napsat, koho ještě potěšit? V mysli probírá příbuzné a vzpomene si na vzdálenou rodinu, která má malou holčičku s blonďatými culíčky (to jsem já). Vytáhne tedy plnicí pero a svým krásným rukopisem vykrouží adresu (jestlipak ji napsala zpaměti nebo musela listovat v malinkém deníčku s adresami?) a pak napíše zdvořilý text pozdravu. Cestou do hotelu na oběd vhodí lístek do poštovní schránky a zatěší se, jak budou vzdálení příbuzní mile překvapení.

Ani by mě nenapadlo, kdybych nepřemýšlela nad starou pohlednicí, že takový obyčejný pozdrav z prázdnin, výletu nebo z lázní může udržovat a snad i posilovat příbuzenské vztahy. Mne moje neznámá teta potěšila ještě i po tolika letech. Byl to hezký zvyk. Asi ho opráším.

Napište o sobě pár slov

"Napište o sobě pár slov. Něco jako malý profil. Chceme to otisknout v  bulletinu ke konferenci." To mi napsala jedna  milá paní, která se mnou komunikuje za pořadatele akce, na níž bych měla promluvit. Z podobných žádostí bývám rozpačitá. Co o sobě sdělit, aby to něco o mně řeklo a bylo to nějak zajímavé? Většinou používám co nejneutrálnější text, ale tentokrát jsem už za sebou měla pár odpovědí do rozhovoru pro nějaký týdeník. Otázky mě nebavily. Stálo mě určité úsilí napsat rozumné odpovědi. A teď ještě profil? Chytl mě rapl. Zamyslela jsem se a napsala profil jako víno. Hele.

Hana Pinknerová je žena mnoha talentů. Ráda jí, a proto dobře vaří. Je zvědavá, a proto ráda naslouchá lidem. Ráda zařizuje interiéry, ale doma už má zařízeno, tak si vyhraje v obchodě a v galerii, kde je pořád co přerovnávat. Ráda čte, možná proto provozuje knihkupectví. Kromě toho taky píše knížky, přednáší na různá témata, jezdí na koloběžce a zkouší zase hrát na klavír. Má jednoho skvělého muže a dvě skvělé dcery. Baví ji život a hledání milostných Božích vzkazů.

Na jednu cigaretku

Okno naší kuchyně vede do vnitrobloku. Tam máme zahrádku a pohledu na frontu protějších domů přes léto brání vysoké košaté lípy, jedna borovince, modřín, dvě sakury, pár meruněk a jedna magnólie.  Je to krásný pohled.Všechny domy mají balkony nasměrované do tohoto útěšného ostrůvku zeleně a obyvatelé zde často vysedávají, opalují se, pokuřují, věší prádlo, popíjejí kávu a pěstují květiny. V zimě je to horší. Listí opadá, a tak si se sousedy koukáme do oken. Je to dost daleko, abychom viděli podrobnosti, ale zamávat bychom si mohli.

V jednom z protějších domů bydlí ve třetím patře červená paní. Říkám jí tak proto, že má na sobě skoro vždycky něco červeného. Nejčastěji nosí velký červený svetr. Denně si chodí na balkon zakouřit.

Onehdy jsme se s naší Adélkou a školními úkoly usadily u kuchyňského stolu. Zatímco ona počítala třetí sloupeček příkladů se závorkami, mé oči bloudily po kuchyni. Když jsem si uvědomila, že počítám pavučiny na stropě a pohoršuju se nad špinavými záclonami, rychle jsem se zadívala oknem ven. Zrovna v tu chvíli vyšla na balkon naproti červená paní. „Ona jde kouřit! Vždyť je venku aspoň deset pod nulou!“ užasla jsem nahlas. „Schválně, jak dlouho tam v tom mrazu vydrží?“ položila jsem řečnickou otázku a mrkla jsem na budík na okně. Deset patnáct. Pak jsem pobídla Adélku, která koukala, na co to koukám, ať už dopočítá i ten poslední příklad.

Přes skotačící sýkorky, které ozobávaly kůži od slaniny pověšenou na zábradlí našeho balkonu, jsem po očku sledovala kouřící sousedku. Adélka dopočítala a přišoupla mi sešit ke kontrole. Slastně se protáhla, protože tušila, že to má všechno nebo aspoň skoro všechno správně. Přepočítávala jsem ty příklady a občas pohlídala červenou skvrnu na béžové fasádě protějšího domu. U předposledního příkladu zmizela. Koukla jsem znovu na budík a bylo deset dvacet dva. Tak jedna cigaretka v desetistupňovém mrazu trvala sedm minut. Stejně je to divný, jak ti kuřáci dokážou obětovat čas i pohodlí pro svou vášeň. I kdyby ta paní kouřila jen jeden balíček denně, je to dvacetkrát jedna cigaretka, dvacetkrát sedm minut, to je sto čtyřicet minut! Dvě hodiny každý den nedělá nic jiného, jen kouří. Tráví čas se svým bohem.

Kolik času se svým Bohem trávím denně já? Vyšlo by to na pravidelné dvě hodinky? Nikdy jsem si čas věnovaný Bohu nestopovala, ale teď mám chuť to udělat. Dvě hodiny vcelku, to určitě nemám. Ale po sedmi minutkách jakoby na jednu cigaretku? To už vypadá realisticky. Ani bych nemusela stát na balkoně na mrazu. Modlitba tak nesmrdí. Pozastavit se na jedno krátké objetí, na pár slov, na tiché spočinutí – to je hodně lákavé. A když se ty minutky naskládají k sobě, dvě hodinky mám jako nic.

Adélce jsem oškrábala mrkev jako odměnu za správné výsledky a až si ji schroupe, půjde pohrát na zobcovou flétničku. Já budu mít pár minut volno. Ne moc dlouho, tak na jednu cigaretku, napadlo mě laškovně. Vím přesně, jak je využiju.

z knihy Hořká čokoláda, Postilla 2007

Včasné příchody

Po té strašné hádce jsme se domluvili s mužem na společném čtení knihy o manželství. Oba nás podobné knihy baví číst a teď jsme měli i společné téma, které jsme potřebovali nějak řešit. Jak to mají jiní s manželstvím po více než dvaceti letech? Chtěli jsme načerpat novou inspiraci, každý z nás nejspíš čekal, že se potvrdí jeho pravdy o vztazích a také o ženách a mužích obecně, a ten druhý bude autoritou autora knihy přiveden k rozumu.

Čtení to bývalo náročné. Skoro vždycky jsem brečela. Někdy to bylo dojetím, někdy zahanbením, jindy lítostí. Skoro vždycky jsme se lehce pohádali nebo aspoň přemáhali napětí mezi sebou. Přesto jsme ale shledávali společné čtení jako nadmíru užitečné. Pomáhalo nám pojmenovat sporné věci, podívat se na sebe navzájem, na své zvyky, chyby i přednosti z úhlu pohledu té knihy. Bylo to jako by si s námi někdo třetí povídal, kladl nám otázky a vyprávěl, jak žijí jiní manželé.

Během prázdnin se společný čas vždycky nějak našel, ale po začátku školního roku to vázlo. Ráno se manželovi těžko vstávalo a řeč s ním začínala být až ve chvíli, když já jsem byla na odchodu do práce. Večer zase já sotva držela víčka, když můj milý končil po posledním žákovi. Moc se mi líbilo, když mi v posteli nahlas předčítal, jediným problémem bylo, že jsem pravidelně při druhém nanejvýš třetím odstavci tvrdě usínala. To bylo příjemné, ale prakticky k ničemu.

Zkusili jsme se tedy nějak dohodnout, že si uděláme čas pro společné čtení někdy během víkendu.  Poprvé jsme smluvili na sobotu ve čtyři odpoledne. Přečteme si kousek z knížky, dáme si čaj a budeme spolu. Těšila jsem se. Minutu před čtvrtou jsem seděla na pohovce, na stolku nachystanou konvičku s čajem, dva šálky a talířek sušenek. Listovala jsem si v bloku, kam jsem si zapisovala poznámky z četby. Muž nešel. Byl zavřený v pracovně. Třeba si potřebuje něco dokončit, mohu přece chvilku počkat. Nalila jsem si šálek čaje a pomalu upíjela. Nešel. Po čtvrthodině jsem zneklidněla. Proč nejde? Je možné, že by zapomněl? To je vyloučené! Nejspíš se tak zabral do nějaké své práce, že úplně ztratil pojem o čase. Mám ho vyrušovat? Co když dostal nějaký geniální nápad a teď jej rozpracovává? Vzala jsem si jinou knížku a začetla jsem se. Dopila jsem čaj. Půl hodina uplynula jako nic, klaply dveře pracovny a můj drahý vešel do pokoje s veselým úsměvem na rtech. „Tak jsem tady,“ hlaholil. „Copak jsi dělal? Domluvili jsme se na čtvrtou,“ zajímalo mě. „Ale nic zvláštního, jen jsem se chtěl dodívat na film,“ vysvětlil ležérně a posadil se. „Čaj už nemáme? Já bych si dal.“ Rozhlížel se po stole.„Já tady na tebe už půl hodiny čekám a čaj už jsem vypila. Kdybys přišel včas, byl by tu i pro tebe.“ Moc jsem se snažila, abych nezněla vyčítavě, ale nevím, jestli se mi to podařilo. „Vždyť se tak moc nestalo, ne? Klidně sis tu četla,“ obhajoval své opoždění. „Proč jsi ale nepřišel ve čtyři, když jsme se tak domluvili?“ nemohla jsem pochopit. Koukal na mě nechápavě. „Myslel jsem si, že na tom zas tak nezáleží,“ zněla jeho odpověď.

Naštvalo mě to. Takové jednání jsem považovala za neuctivé. Copak já jsem se chtěla domlouvat na pevném čase? Kdopak tvrdil, že když si neurčíme konkrétní hodinu, tak se nikdy nesejdeme, protože budeme mít pořád něco jiného na práci? Já to nebyla. Nechtěla jsem vyvolávat spor, a tak jsem polkla všechny nepříjemné otázky a jen se zeptala: „A co bys dělal, kdybys přišel ve čtyři a já tu nebyla?“ Chvíli na mne nechápavě zíral, dlouho zvažoval odpověď a pak řekl: „To by mě ani nenapadlo. To by se přece nemohlo stát.“

Na to se nedalo nic říct. Nalistovala jsem kapitolu, kterou jsme měli dnes číst. Nesla přiléhavý název: Jak se dobře pohádat.

Hrdinkou

Vybourala jsem se na koloběžce. Nic vážného. Vydali jsme se s manželem na malou ranní projížďku, než půjdu do práce. Sjížděla jsem z mírného kopečku a nezkoordinovala jsem tak docela přední a zadní brzdu. Obávala jsem se smyku na písčitém terénu. Viděla jsem blížící se zatáčku a nebyla jsem si jistá, jestli ji na nepevné cestě bezpečně vyberu. Přibrzdila jsem neopatrně, koloběžka prudce zastavila a to byla chyba. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká. Vyrazila jsem si dech, odřela jsem si bradu, trochu i nos, koleno hodně a malinko ruce. Taky zvonek a řídítka. Roztrhla jsem si punčocháče a zamazala šatičky. Katastrofa.

Můj drahý, který jel těsně za mnou, se samozřejmě polekal. Hned taky zastavil, sbíral mě ze země, pomáhal mi znovu dýchat, oprašoval mě a zvedl koloběžku. Uklidňujícím tónem na mne mluvil a zkoumal má zranění. Plivala jsem kamínky a fňukala, že mě pálí odřené ruce. Dostala jsem malé kázání o správném používání obou ručních brzd a bezpečné jízdě po písčitém terénu. Já jsem samozřejmě věděla, už když jsem přistála v prachu, že jsem špatně zabrzdila. Možná dokonce ještě když jsem před dopadem letěla vzduchem, mi bylo jasné, kde se stala chyba. Jen se s ní už nedalo nic dělat. Neměla jsem však dost sil se dohadovat, a tak jsem pokorně vyslechla všechno poučování. Nakonec, co měl taky v takové situaci můj manžel říkat? Znovu jsem se chopila řídítek a dojela jsem bezpečně domů. A tam to teprve začalo.

Obě dcery se zděsily, když mě uviděly. „No maminko, cos to, prosím tě, dělala?“ Táta to schytal ještě hůř: „Tati, ty nemáš rozum! Nemůžeš na ni dávat pozor?“ Ovšem když první leknutí pominulo a na vlastní oči se přesvědčily, že mi vlastně skoro nic není, náramně se bavily. Svlíkla jsem zaprášené oblečení, myla jsem se a můj milý mi postříkal odřeniny dezinfekcí. No ano, ječela jsem. Nahlas. A moje milované dcerušky stály každá z jedné strany s rukama v bok a říkaly: „Vidíš, maminko, a ty ses nám smála, když jsme byly malý a brečely jsme, že nechceme dezinfikovat. Aspoň teď víš, jaký to bylo!“

Vlastně jsem nevěděla, jestli jsem ostuda nebo hrdinka. Jistěže je ostuda vybourat se na koloběžce a chodit odřená jako malá holka. Není žádná čest ječet při dezinfikování odřenin. Dodatečně jsem se trochu rozklepala, dostavil se náraz šoku. „Můžu já s takhle odřenou bradou a nosem vůbec jít mezi lidi?“ ptala jsem se před zrcadlem. Vypadalo to trochu směšně a trochu drsně. „No jestli se necítíš dobře, zůstaň doma,“ litoval mě manžel. Ale já jsem se cítila vcelku dobře, jen jsem si potřebovala vyřešit, jestli se za odřeniny dokumentující mou nešikovnost stydím anebo se rozhodnu být hrdinkou. Protože na druhou stranu - kdo po padesátce může říct, že má odřené koleno, protože se vyboural na koloběžce? Rozhodla jsem se být hrdinkou.

A tak jsem s nezbedným úsměvem vyrazila do práce. Kdo se zeptal, tomu jsem to řekla. Sklidila jsem spoustu obdivu, sem tam nějaké politování, ale nesmál se mi nikdo. A já jsem se začala těšit na další koloběžkovou projížďku.

Koloběžka

Věděla jsem, že se musím hýbat. Bylo mi jasné, že bez pohybu nic neshodím, a tudíž se nikam nepohnu. Chtěla jsem shodit kvůli svému pocitu, kvůli svému sebevědomí a chtěla jsem tímhle gestem dát najevo, že o vztah stojím. Že slova svého muže beru vážně. Jak to ale provést, když sportování nemám ráda? Nevím ani, kde se to vzalo, v mládí jsem proti sportování nic neměla, jenže teď si nedovedu představit, že provádím nějaké fyzické cvičení bez pocitu odporu. Já ale musím něco najít!

Moje běžné pohybové aktivity jako jednou týdně plavání a aspoň půlhodinka chůze denně zjevně nejsou dost. Nebo aspoň prozatím. Hromadné cvičení jsem vyloučila hned. Kolektivní sporty mi také nijak lákavé nepřipadaly. Kolo? Jezdit na kole v centru města mi připadalo dost nebezpečné. A taky bych asi nesnesla na hlavě tu přilbu a nikdy bych se nenavlékla do cyklistického oblečku. Nikdy! Zkoušela jsem si vzpomenout, co v oblasti sportu podnikají mé kamarádky, zda by mne něco z toho neinspirovalo, a vybavila se mi Pavla. Jak onehdy vplula celá zářivá ke mně do obchodu, oblečená v papouščích barvách jako vždycky a se zbrusu novou zářivě žlutou koloběžkou. Takovou tou velikou s velkými nafukovacími koly. Hrozně mi připomínala úžasnou koloběžku, jakou jsem zdědila po svém bratranci Jendovi, když mi bylo asi pět. Úplně jsem se v duchu uviděla, jak statečně sjíždím z kopečku od garáže, sukýnka mi plápolá ve větru a červené berušky v mých culících jsou sotva vidět nad zděnou zídkou plotu kolem našeho domu. Byla jsem na svou červenou koloběžku náležitě hrdá a sváděla jsem o ni líté boje se svým mladším bráchou. Strašně mi ji záviděl a nebylo divu, nikdo v celé ulici neměl druhou takovou. Snažil se mi ji tajně brát a já se bránila. Koloběžka… Koloběžka!

Zkusila jsem se na Pavlině koloběžce malinko projet po obchodě a připadala mi báječná. Zahořela jsem touhou vlastnit také takový dopravní prostředek. Blížily se mé narozeniny a jako obvykle jsem nevěděla, co bych si tak měla přát. Teď to ovšem bylo jasné. „Chci koloběžku,“ pronesla jsem pevným hlasem na otázku, jaký dárek bych chtěla k narozeninám. „Koloběžku?“ podivil se manžel, „není to v našem věku už trapné?“ Zamyslela jsem se. „Trapné? Já nevím. Asi je mi to jedno. Chtěla bych ji.“ A tak jsem dostala k narozeninám krásnou bílou koloběžku.

Opatrně jsem začala jezdit. Nejdřív do práce a z práce. Copak do práce! To se jede celou cestu z kopce, ale zpátky domů, to byla fuška. Když jde člověk pěšky, tak to ani tak nevypadá, ale k nám domů to je do pěkného kopce. Zpočátku jsem do kopce jen šla a nonšalantně vedla koloběžku vedle sebe. Po týdnu jsem si všimla, že už vyjedu větší část té nejpříkřejší ulice, než zpočátku. Prostě jsem se zlepšovala. Ohromně mě to těšilo. Manžel mě pozoroval, vyptával se, zkoumal a jednoho dne se rozhodl, že si koloběžku koupí také. „Abychom mohli jezdit spolu,“ vysvětlil mi své rozhodnutí. Mně se to líbilo. Začali jsme vyjíždět společně. Nejčastěji večer, když doučil. Tma milosrdně přikrývala, že takoví dva staří lidé jezdí venku na koloběžkách. Bylo to skvělé. Postupně jsme v okolí nacházeli zajímavé trasy a troufali jsme si vyjet i za plného denního světla. Získávali jsme také větší jistotu a já větší fyzickou kondici. Koloběžky se staly naší oblíbenou zábavou, odreagováním, sportem a také společnou aktivitou. Jezdíme na nich i každý sám, ale podnikat společně koloběžkové výlety, to je něco nového. Něco, co jsme potřebovali najít. Je to pohyb pro zdraví, ale hlavně ohromné potěšení. 

Ptačí hnízda

Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.

Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.

Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“

Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení. 

Za kým půjdu?

Uvažovala jsem, komu bych si mohla ve svém trápení s manželem vylít srdce. Byla jsem tak plná svých rozbouřených citů, že se mi zdálo, že prasknu, pokud to nebudu moci někomu říct. Možná Dádě, ona se mi svěřuje vždycky. Bezpočtukrát jsme probíraly situaci jejího manželství a potíže s výchovou dětí. Určitě by mě vyslechla. Jenže Dáda by byla ke mně tak loajální, že by mi to bylo k ničemu. Asi by házela blátem po mužích obecně, toho mého nevyjímaje. Vynášela by přehnané soudy a nabádala mne ke vzpouře. To je to poslední, co bych potřebovala. Dádě nic neřeknu.

Co třeba mamince? Neměla bych zavolat mamince? No to už vůbec ne. Je celkem pravděpodobné, že by se radovala, že na její slova přece jen došlo. Týden před svatbou mi totiž trpce vmetla, že se stejně do roka rozvedeme. Nikdy nesouhlasila s mužem, kterého jsem si vybrala, a neváhala to dát najevo nám oběma dohromady i každému zvlášť při každé příležitosti. A já nejsem přesvědčená, že jsem u konce našeho manželství. Ani náhodou. Budu bojovat. Ale nejdřív se potřebuju svěřit, vypovídat a nechat se politovat.

A tak jsem se vydala na dlouhou večerní procházku do parku kolem hradu Špilberk, abych to mohla všechno říct a asi se i vybrečet Bohu, který vždycky a všude slyší. Zatím vždycky mi pomohl. Vždycky mi odpověděl. I když to bylo samozřejmě skoro pokaždé jinak, než jsem čekala a taky ne hned. Často jsem musela jeho stanovisko luštit. Potřebovala jsem dýchat zhluboka a získat odstup od sebe samé, protože jsem byla tak upnutá na své řešení, na svůj výklad sebe a světa, že jsem nic jiného ani slyšet nedokázala. Někdy mě musel nechat, abych se nejdřív pěkně sama potrápila a vyměkla. Není neobvyklé, že mi to chvíli trvá, než pustím svoji kostičku, kterou jako malý mopslík zarputile svírám. Často si pak připadám hloupě, když zjistím, že zatímco upřeně zírám na pevně zavřené dveře, vůbec si nevšímám těch dokořán otevřených, které mne zvou ke vstupu hned vedle.

Bylo to tak správně, protože jsem neměla dojem, že by mne ten tichý vnitřní hlas, jímž ke mně Bůh hovořívá, podněcoval ke vzpouře, i když se mne zastal. Laskavě mne utěšoval pokojnými výhledy do kraje a rozveseloval vtipnými výjevy ze života sýkorek. Ani se mi nezdálo, že by mi vyčítal, koho jsem si to vzala, že on mi doporučoval toho vnuka známé paní řeznice, co šel studovat práva. Myslím, že jsem porozuměla Boží odpovědi na své zoufalé volání jako výzvě vpřed. Něco jako apel, abych zanechala starých způsobů a nebála se růst. Abych hledala nový životní rytmus, protože můj život se posunuje do nové etapy. Zahřálo mne vědomí, že v mateřské roli mám splněno a snad s pochvalou. Ne že bych pro dcery už nebyla důležitá nebo je ještě nemohla povzbuzovat, ale už je to na nich. Jsou dospělé. Jak tak na ty své holčičky koukám, neodvedla jsem vůbec špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sobě. Nikdy mě nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor! Jak se to žije? Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké pokusit se žít nějak jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů, abych se starala o domácnost. Třeba bych mohla pustit z rukou otěže hospodyňky, protože už není zapotřebí, abych je tak pevně svírala. Třeba bych se mohla pustit do nových věcí. Ať už těch, které jsem si celá léta odpírala, protože na ně nebyl čas, energie ani peníze, nebo nějakých nových, jaké mi dosud ani na mysl nepřišly. Možná, že bych mohla přitom i něco zhubnout. Podnikat cokoli, abych zhubla, by mne opravdu nebavilo. Všechno se ve mně vzpíralo při tom pomyšlení. Ale něco podnikat a přitom zhubnout, to mi nevadilo. Co to tedy bude?

S velkou úlevou jsem si uvědomila, že Bůh naprosto obrátil úhel mého pohledu. Sundal mi černé brýle, kvůli nimž jsem viděla svůj život v tragických barvách. Poskytl mi možnost najít nové životní perspektivy, nové vrcholy ke zdolávání, nové cesty či nové dveře zajímavých příležitostí. Zaplavila mne vděčnost. Copak jsem nevěděla, že je dobrý?