Okno naší
kuchyně vede do vnitrobloku. Tam máme zahrádku a pohledu na frontu protějších
domů přes léto brání vysoké košaté lípy, jedna borovince, modřín, dvě sakury,
pár meruněk a jedna magnólie. Je to
krásný pohled.Všechny domy mají balkony nasměrované do tohoto útěšného ostrůvku
zeleně a obyvatelé zde často vysedávají, opalují se, pokuřují, věší prádlo,
popíjejí kávu a pěstují květiny. V zimě je to horší. Listí opadá, a tak si
se sousedy koukáme do oken. Je to dost daleko, abychom viděli podrobnosti, ale
zamávat bychom si mohli.
V jednom
z protějších domů bydlí ve třetím patře červená paní. Říkám jí tak proto,
že má na sobě skoro vždycky něco červeného. Nejčastěji nosí velký červený
svetr. Denně si chodí na balkon zakouřit.
Onehdy jsme se
s naší Adélkou a školními úkoly usadily u kuchyňského stolu. Zatímco ona
počítala třetí sloupeček příkladů se závorkami, mé oči bloudily po kuchyni.
Když jsem si uvědomila, že počítám pavučiny na stropě a pohoršuju se nad
špinavými záclonami, rychle jsem se zadívala oknem ven. Zrovna v tu chvíli
vyšla na balkon naproti červená paní. „Ona jde kouřit! Vždyť je venku aspoň
deset pod nulou!“ užasla jsem nahlas. „Schválně, jak dlouho tam v tom
mrazu vydrží?“ položila jsem řečnickou otázku a mrkla jsem na budík na okně.
Deset patnáct. Pak jsem pobídla Adélku, která koukala, na co to koukám, ať už
dopočítá i ten poslední příklad.
Přes
skotačící sýkorky, které ozobávaly kůži od slaniny pověšenou na zábradlí našeho
balkonu, jsem po očku sledovala kouřící sousedku. Adélka dopočítala a přišoupla
mi sešit ke kontrole. Slastně se protáhla, protože tušila, že to má všechno
nebo aspoň skoro všechno správně. Přepočítávala jsem ty příklady a občas
pohlídala červenou skvrnu na béžové fasádě protějšího domu. U předposledního
příkladu zmizela. Koukla jsem znovu na budík a bylo deset dvacet dva. Tak jedna
cigaretka v desetistupňovém mrazu trvala sedm minut. Stejně je to divný,
jak ti kuřáci dokážou obětovat čas i pohodlí pro svou vášeň. I kdyby ta paní
kouřila jen jeden balíček denně, je to dvacetkrát jedna cigaretka, dvacetkrát sedm
minut, to je sto čtyřicet minut! Dvě hodiny každý den nedělá nic jiného, jen
kouří. Tráví čas se svým bohem.
Kolik času se
svým Bohem trávím denně já? Vyšlo by to na pravidelné dvě hodinky? Nikdy jsem
si čas věnovaný Bohu nestopovala, ale teď mám chuť to udělat. Dvě hodiny
vcelku, to určitě nemám. Ale po sedmi minutkách jakoby na jednu cigaretku? To
už vypadá realisticky. Ani bych nemusela stát na balkoně na mrazu. Modlitba tak
nesmrdí. Pozastavit se na jedno krátké objetí, na pár slov, na tiché spočinutí
– to je hodně lákavé. A když se ty minutky naskládají k sobě, dvě hodinky
mám jako nic.
Adélce jsem
oškrábala mrkev jako odměnu za správné výsledky a až si ji schroupe, půjde
pohrát na zobcovou flétničku. Já budu mít pár minut volno. Ne moc dlouho, tak
na jednu cigaretku, napadlo mě laškovně. Vím přesně, jak je využiju.
z knihy Hořká čokoláda, Postilla 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat