Něco za něco

Eggerichs Emerson Dr.: Láska a úcta, Návrat domů, Praha 2012.

Podle výběru titulů, které v posledních týdnech doporučuju, protože mne zaujaly, by se mohlo zdát, že snad máme doma nějaké manželské potíže. Ne, není tomu tak. Ačkoli vždycky při čtení podobných knížek znovu a znovu odhaluju slabiny vlastní, manželovy i našeho manželství, opět a opět zjišťuju, že máme kam růst, co čistit a jak dělat věci lépe.

Pan doktor Eggerichs vychází ve své teorii, kterou popsal v této své knize, a kterou propaguje ve své celoživotní službě, z jednoho jediného biblického verše. Tajemství se skrývá v listu Efezským 5,33. Je to prosté: ženy potřebují vědět, že jsou milovány, muži nedokáží žít bez úcty. Pokud ženy nectí své muže, tito jim nedokážou projevovat lásku. Pokud jim neprojevují lásku, ženy si jich neváží. Kruh šílenství se roztáčí.

Protnout kruh šílenství můžeme motivací. Pokud začne žena svému muži projevovat úctu, dočká se jeho projevů lásky. Pokud muž začne ženě vyjadřovat lásku, dočká se její úcty. Vypadá to jako v pohádce, že? A žili spolu šťastně až do smrti. Ovšem pan doktor jde ještě dál. Tvrdí, že skutečný důvod pro lásku a úctu vlastně s manželským partnerem a jeho chováním či charakterem vůbec nesouvisí. Prokazovat lásku a úctu jsme povinni bezpodmínečně, to znamená bez toho, že by si ji náš manžel nebo naše manželka jakkoli zasloužili. Čistě jen proto, že Bůh to říká a že „cokoli byste učinili pro nejmenšího z mých bratří, mně jste učinili“. Lásku a úctu neprojevujeme proto, abychom měli lepší manželství (ačkoli to je také důležité), ale proto, abychom se líbili Kristu. Bingo! Co?

Jistě vás, stejně jako mne, napadne seznam výmluv a námitek. Pan doktor na všechno odpoví, všechno vyvrátí a mnohokrát zopakuje. A argumentuje dobře: „Je od nás pokrytecké, když uděláme něco, do čeho se nám nechce? Ne, je to známkou toho, že jsme zodpovědní lidé. Uctivé chování, když „úctu necítíme“, svědčí o zralosti, nikoli o pokrytectví.“

Rozhodla jsem se to vyzkoušet a dám vám vědět...

Zpátky domů

Nejsem si jistá, jestli tentokrát není mé doporučení zajímavé knížky trochu mimo. Ne že bych si nebyla jistá tím titulem, to ne, zaručeně je to kniha, kterou s dobrým svědomím doporučuju. Jen si nejsem jistá, že adresuju svůj knižní tip správným čtenářům. Nicméně to přesto zkusím. Budu totiž doporučovat kuchařku.

Nebojte se, nejsem z této knihy tak nadšená kvůli receptům a nebudu vás nenápadně motivovat, abyste se pokoušeli vařit nebo péct. O recepty tu vlastně skoro ani nejde (ačkoli jsou praktické a docela jednoduché). Jsem nadšená z textů, které se vlastně vaření přímo netýkají. Kuchařka se jmenuje Zpátky domů, napsala ji Hana Michopulu a je báječná. Takhle krásně vyvedená knížka se spoustou barevných fotografií by se mohla nazývat manifestem konzervativních hodnot, prohlášením rodičovské odpovědnosti či deklarací svobody ženy v praxi. Oč jde? Vysvětlím.

Hana Michopulu pracovala jako šéfredaktorka slavného časopisu o vaření a byla velmi úspěšná. Jak sama přiznává v úvodu své knihy, její časopis psal o poctivém domácím vaření, bio surovinách a zdravém stravování, avšak ona sama (stejně jako její kolegyně) se živily rychlým občerstvením, na domácí vaření nikdy neměla čas, a tak je šidila polotovary. Zastavila ji jedna poznámka jejích dětí. Pochybovaly totiž o tom, že by maminka dokázala sama upéct narozeninový dort. V krátké době na to její děti onemocněly a musely dodržovat přísnou dietu. Co na to maminka – úspěšná šéfredaktorka? Zůstala doma, aby vařila.

Návrat do domácí kuchyně pro ni znamenal návrat k jiným hodnotám. Příprava pokrmů dostala najednou ještě další rozměr než jen nasycení hladového žaludku, stala se vyznáváním lásky, potvrzováním rodinné či přátelské vzájemnosti, obdarováním. Je příjemné a osvobozující číst o tom, že dort nemusí být přesně symetrický a poleva dokonale hladká a lesklá. Předpokládá se, že se možná trochu sveze našišato a poleva bude vyhlížet lehce upatlaně. To ale vůbec nevadí. Neděláte to přece jako soutěž tvořivosti. Vaření je pro radost. Autorka předvídá, že ne každého může vaření lákat hned na plný úvazek. Proto nezapomíná na výstražná upozornění. Zkusit vařit neznamená připoutat se k plotně a na všechno ostatní zapomenout. Třeba vás zláká jediná disciplína, jediné jídlo, které ovládnete dokonale a originálně jako nikdo jiný. Možná se stanete specialistou na víkendové snídaně. Budete připravovat jediné jídlo v týdnu, ovšem tak brilantně a tvořivě, že si všichni budou myslet, jak skvěle vaříte. Vaření také znamená být spolu. Pohromadě v jedné kuchyni, olizovat lžíce od polevy a smát se… takové vzpomínky tvoří rodinnou historii, v takových chvílích je možné hovořit o všem. V takové chvíli je domov více domovem a láska má své hmatatelné vyjádření.

Člověk by nečekal, že kuchařská kniha velmi jasně a zpříma připomene, na čem v životě vlastně záleží.

Nic

„Tak co, maminko, jaké jsi dneska našla potěšení?“ ptala se mě dcera večer v koupelně. Celý den jsme se neviděly, jak jsme toho každá měla moc, a tak jsme doháněly nedostatek informací. Čistila jsem si právě obličej vatovým tamponkem a zamyslela jsem se: „Co to dneska bylo?“

Dceruška na mne zvědavě koukala a čekala na odpověď. „No dneska jsem měla potěšení z ničeho,“ prohlásila jsem. „Z ničeho? Tys neměla dneska žádné potěšení? Chudinko maminko, to je mi tě líto,“litovala mě dcera. „Ale já jsem neřekla, že jsem nenašla potěšení,“ hájila jsem se, „mým potěšením dneska bylo nic.“ „Nic? Jak to?“ dožadovala se vysvětlení má dcera, „tomu nerozumím. Jak může nic člověka potěšit?“ „Já ti to vysvětlím,“ usmála jsem se na ni do zrcadla.

„Dneska toho bylo v práci opravdu hodně, mluvila jsem s tolika lidmi a vyřizovala jsem tolik věcí, že si ani nepamatuju, co všechno to bylo. Po cestě domů jsem se ještě stavila na poště a nesla jsem těžkou tašku s nákupem a taky mě trochu tlačily boty. Přišla jsem domů a byla jsem tak unavená, že jsem si neuměla představit, že bych měla ještě něco dělat, s někým mluvit, na něco reagovat. Natočila jsem si sklenici vody, vypila jsem ji a pak jsem sebou plácla na postel. Byla jsem tak ráda, že nikdo z vás není doma.“ Dceruška mě soucitně pohladila po zádech a já jsem si vzala ještě jeden čistý tampon. Jen místo pleťového mléka jsem použila pleťovou vodu.

„Tak jsem jen ležela a cítila jsem, jak mě bolí nohy. Dýchala jsem zhluboka a strašně moc mě těšilo, že nemusím vařit večeři, uklízet byt, žehlit prádlo, zalívat kytky, čistit boty nebo nevím, co ještě. Zkrátka, že nemusím vůbec nic dělat. Možná bych mohla i na chvíli usnout, takové tu bylo ticho. Bylo to opravdu příjemné.“ „No vida,“ zaradovala se dcera, „tak i nic může být potěšením. Kdo by to byl řekl?“ Byla už oblečená do svého puntíkovaného pyžamka a v ruce držela ještě kartáč na vlasy. „Napíšeš o tom?“ vyzvídala a kartáčovala si vlasy. „Myslíš, že by to někdo pochopil? Psát o ničem je přece divné,“ namítala jsem. „Ale jo, jen se neboj,“ uklidňovala mne a jako důkaz použila neotřesitelného argumentu, „když jsem to pochopila já…“ „Tak jo, já to zkusím,“ slíbila jsem, „ale až zítra, dneska už nic nedělám, jdu spát.“ „No jasně,“ usmála se na mne, „dobrou noc.“

Jakého já chci vlastně prezidenta

Potkaly jsme se s mou kamarádkou Magdou. Měla šílený účes. Vypadala fakt hrozně. Nejspíš jsem na ni koukala dost vyděšeně, protože si ukázala rukou na vlasy, zatvářila se zhnuseně a vysvětlila mi: „Tohle? Ach ano, špatná kadeřnice. Co naděláš?“ Soucitně jsem pokývala hlavou a zeptala se jí, jestli nechce telefon na mou kadeřnici. Chtěla. Bodejť.

Podle čeho si člověk vybírá kadeřnici, zubaře nebo třeba instalatéra? Podle toho přece, jak umí svou práci. Když člověk odchází od kadeřnice a vypadá jako příšera, nejspíš tam byl naposled. Bude shánět někoho lepšího. Když můj zubař zvrže svou práci, začnu hned hledat někoho, kdo bude mít dobré reference, koho si budou mí známí pochvalovat, kdo se už osvědčil. S instalatérem je to samozřejmě totéž. Jestliže nepřijde včas, nechá mě čekat a ještě mne udržuje v napětí, zda vůbec dorazí, zatímco já jsem kvůli němu zůstala z práce doma, a pak on ještě draze koupí špatnou součástku... budu mít velkou chuť mu nezaplatit a jít si na internet vyhledat nějakého jiného. No ne? Může o sobě tvrdit, co chce, slibovat hory, doly, černý les, pokud se neosvědčí, sbohem!

No a podle čeho bych si asi tak měla vybrat prezidenta? Co vlastně od takového člověka potřebuji? Který ze slibů, o nichž si můžu v předvolební kampani číst, mi bude připadat podstatný? Jen aby aspoň nějaký dokázal vůbec splnit. Nová a lepší pravidla udílení milosti? To snad nebudu potřebovat. Vztah k linii zahraniční politiky? Tohle bude mít nějakou váhu. Jeho osobní odborná prestiž? Rozhodně! Snad jeho rodinný život? Absolutně ano! Ulpělo-li na jeho kariéře nějaké podezření, nějaká ta šmouha, je pro mne nadále důvěryhodný? Ale jistě, každý může někdy chybovat! Jenže pak nejvíc záleží na tom, jestli dotyčný hříšník chybu uzná a omluví se za ni. Ach, existuje to v politice ještě vůbec? Co mi dotyčný kandidát slibuje? Zajímá mě to vůbec? A jak ty sliby ladí s tím, co se o jeho životě mohu dozvědět? Samý otazník...

Jedno je jisté, když potkám kamarádku v šíleném účesu, k její kadeřnici raději nepůjdu. Bude-li si mi někdo stěžovat na svého zubaře nebo instalatéra, také nejspíš jejich služeb či jejich péče nevyužiju. Možná je to kruté, ale je to tak. Byla bych hloupá a sama proti sobě, kdybych si nechala spravovat zuby nebo vodovodní baterii někým, kdo má špatnou pověst. A co s tím prezidentem? S tím to bude taky tak.

Pohodlné boty

Nejsem si jistá, že vybírání a nakupování bot patří k těm pravým potěšením. Spíš mi to přijde jako adrenalinový sport. Skloubit účel, vzhled a pohodlí s cenou, to nebývá snadný úkol! Vybrat si ty pravé boty – toť hrdinský výkon.

Ale zato potom... Vzpomínám si na své dívčí botičky, když jsem byla ještě malá. Maminka mi kupovala botičky dvojího druhu: na všední den a na neděli. Ty nedělní jsem směla nosit skutečně jen v neděli nebo nanejvýš při nějakých zvláštních příležitostech. Všední byly všední. Není divu, že ty krásnější botičky jsem moc nenosila, trčely v botníku a po nějaké době mi byly malé. Pak mi maminka dovolila je nosit i ve všední den. Jak moc jsem po nich před tím toužila, tak moc jsem je pak nenáviděla. Kdo by dobrovolně nosit tlačící boty?

Když už jsem si mohla boty vybírat sama, zařekla jsem se, že si nikdy nekoupím tlačivé. To se lehce řekne, ale hůře provede. Naposled jsem si koupila botičky, které vypadaly jako pohodlnost sama. V obchodě jsem se v nich chvíli procházela a zdálo se, že je na nohou ani necítím. Když jsem v nich vyrazila do práce, těšila jsem se, že mé nožky budou jako v bavlnce. Prvních pár hodin tomu tak i skutečně bylo. Vznášela jsem se v nových střevíčcích a měla jsem dojem, že mi dělají moc krásnou nohu.

Ke konci pracovního dne už jsem pociťovala nějaké tlaky. Moc jsem si jich nevšímala, soustředila jsem se na úplně jiné věci. Ovšem po cestě domů jsem už nemohla ignorovat, že mě tlačí pravá botka. U kotníku pravého palce to bolelo tak silně, že jsem se musela zastavovat, abych si trošku odpočinula. Dobelhala jsem se domů a zuřila. Jak je to možné? Tak pečlivě jsem vybírala, tolik jsme si dala záležet, abych měla pohodlné a krásné botičky, a přece mě tlačí. Může člověk něco takového reklamovat? Jak bych dokázala, že mě ta pravá botka tlačí, když nic vadného na ní není vidět? Znechuceně jsem se v předsíni vyzula a boty strčila do horní police v botníku.

Druhého dne ráno jsem se dlouze rozhodovala, co si obout. Spíš ty hezké nebo ty pohodlné? Vzpomněla jsem si na otlačený palec. Dneska budu celý den na nohou, musím vyřídit nějaké pochůzky po městě, na hrdinství není čas. Vytáhla jsem své staré osvědčené červené kozačky, v nichž mě ještě nikdy nic netlačilo a vyrazila do ulic. „Pohodlné boty jsou fakt potěšením,“ přemýšlela jsem v chůzi po ulici a malinko jsem si poskočila.