Prázdniny

Ačkoli už dávno nejsem studentka, dost dlouho nejsem učitelka, dokonce už zakrátko nebudu ani maminka studentek, přesto se na prázdniny vždycky moc těším. Je to zvláštní čas, v němž se spousta běžných zvyklostí mění. Vždyť i tramvaje jezdí jinak. O prázdninách se zdá, že by člověk mohl podnikat mimořádné věci. Aspoň já mám pocit, že je dělám.

Tak například si změním pracovní dobu (a jsem šťastná, že to můžu). Chodím do práce jen na odpoledne. Ráno totiž musím chodit plavat. Miluju letní plavání, ale nemám ráda davy. Štvou mě ječící děcka, co skáčou do bazénu těsně před můj obličej a stříkají mi vodu do očí. Přírodní koupání má kůže před dvěma lety nějak přestala snášet (asi potřebuju ten chlór), a tak musím chodit do bazénu, když v něm ještě skoro nikdo není. Poklidně si plavat za časného rána a mít před sebou klidnou hladinu, to patří k největším potěšením, jaká znám.

Podnikám pravidelné výpravy na trh a z toho, co pak přinesu domů, vařím jako někde na jihu. Taky budu trochu zavařovat. Určitě zavařím okurky ve sladkokyselém nálevu. Bez pochyby uvařím pár skleniček meruňkové marmelády, bez toho by to nebylo snad ani léto. A když seženu dost meruněk, budu je sušit na zimu. V kuchyni mám přes léto na stole červenobíle pruhovaný ubrus a na okně stejnou záclonku, protože nic letnějšího si neumím představit.

Během prázdnin uspořádám několik zahradních slavností, z toho jednu ke svým narozeninám. Upeču dort, nejspíš bude trochu nakřivo, ale všichni mi budou tvrdit, jak je výborný. Určitě pojedeme někam na výlet, půjdeme na prohlídku hradu nebo zámku, potom do místní cukrárny na zmrzlinu a své mamince odtud pošlu pohlednici.

Budu nosit letní šatičky a culík, aby mi nebylo horko vzadu na krku.

To se budu mít!

Co budete v létě dělat vy?

Pohled z lázní

Za jednoho deštivého odpoledne jsem se rozhodla strávit svou volnou chvíli čtením nějaké detektivky. V horní poličce knihovny jich mám malou sbírku. Některé jsem si koupila sama, některé jsem zdědila po tatínkovi. Ohmatané svazky nesly stopy mnohých čtení, v některých byly založeny různé papírky. Vytáhla jsem jeden z tlustých souborů detektivních příběhů Agathy Christie a zamyšleně jsem listovala. Mezi třetím a čtvrtým příběhem jsem našla založenou pohlednici.

„Srdečný pozdrav z pobytu v Karlových Varech posílá teta Apolena,“ zněl text adresovaný rodině. Páni! Pokusila jsem se rozluštit datum poštovního razítka. Bylo trochu rozmazané, ale při dobrém osvětlení jsem je přece jen přečíst dokázala: 1967. Jejda, to jsem byla malá holčička. A kdo byla teta Apolena? Marně jsem vzpomínala na příbuznou toho jména. Musela to být nějaká vzdálená příbuzná, že si ji nepamatuju. To od ní bylo hezké, že nám poslala pohled. Prohlížela jsem si pohlednici a obdivovala pečlivý rukopis, krasopisně vyvedenou adresu a zastesklo se mi. Proč už se to dneska nedělá? Vždyť lidi tolik cestují! A ani by to tolik nestálo, koupit, napsat a poslat pohled.

Zkoumala jsem obrázek na titulní straně pohlednice. Pěkná černobílá fotka kolonády byla dost vybledlá. To oni si naši ten pohled vystavili v pokoji za sklem, aby jim připomínal tetu Apolenu. Možná si chtěli uchovat v paměti, že ona si na ně vzpomněla, když byla v lázních. Třeba aby jí to mohli oplatit, až sami někam pojedou. To je vlastně moc milé, připomínat si vzdálené příbuzné, myslet na ně a třeba jim i napsat.

Představovala jsem si neznámou tetu Apolenu, jak sedí v elegantním bílém kostýmku někde v zahrádce kavárny pod slunečníkem, popíjí z porcelánového šálku svou dopolední kávu a mlsá čerstvou ještě teplou lázeňskou oplatku. Přemýšlí u toho, s kým by se tak podělila o to blaho. Rodičům už napsala, kamarádkám taky a kabelce jí zbývá ještě jeden pohled. Komu napsat, koho ještě potěšit? V mysli probírá příbuzné a vzpomene si na vzdálenou rodinu, která má malou holčičku s blonďatými culíčky (to jsem já). Vytáhne tedy plnicí pero a svým krásným rukopisem vykrouží adresu (jestlipak ji napsala zpaměti nebo musela listovat v malinkém deníčku s adresami?) a pak napíše zdvořilý text pozdravu. Cestou do hotelu na oběd vhodí lístek do poštovní schránky a zatěší se, jak budou vzdálení příbuzní mile překvapení.

Ani by mě nenapadlo, kdybych nepřemýšlela nad starou pohlednicí, že takový obyčejný pozdrav z prázdnin, výletu nebo z lázní může udržovat a snad i posilovat příbuzenské vztahy. Mne moje neznámá teta potěšila ještě i po tolika letech. Byl to hezký zvyk. Asi ho opráším.

Napište o sobě pár slov

"Napište o sobě pár slov. Něco jako malý profil. Chceme to otisknout v  bulletinu ke konferenci." To mi napsala jedna  milá paní, která se mnou komunikuje za pořadatele akce, na níž bych měla promluvit. Z podobných žádostí bývám rozpačitá. Co o sobě sdělit, aby to něco o mně řeklo a bylo to nějak zajímavé? Většinou používám co nejneutrálnější text, ale tentokrát jsem už za sebou měla pár odpovědí do rozhovoru pro nějaký týdeník. Otázky mě nebavily. Stálo mě určité úsilí napsat rozumné odpovědi. A teď ještě profil? Chytl mě rapl. Zamyslela jsem se a napsala profil jako víno. Hele.

Hana Pinknerová je žena mnoha talentů. Ráda jí, a proto dobře vaří. Je zvědavá, a proto ráda naslouchá lidem. Ráda zařizuje interiéry, ale doma už má zařízeno, tak si vyhraje v obchodě a v galerii, kde je pořád co přerovnávat. Ráda čte, možná proto provozuje knihkupectví. Kromě toho taky píše knížky, přednáší na různá témata, jezdí na koloběžce a zkouší zase hrát na klavír. Má jednoho skvělého muže a dvě skvělé dcery. Baví ji život a hledání milostných Božích vzkazů.

Na jednu cigaretku

Okno naší kuchyně vede do vnitrobloku. Tam máme zahrádku a pohledu na frontu protějších domů přes léto brání vysoké košaté lípy, jedna borovince, modřín, dvě sakury, pár meruněk a jedna magnólie.  Je to krásný pohled.Všechny domy mají balkony nasměrované do tohoto útěšného ostrůvku zeleně a obyvatelé zde často vysedávají, opalují se, pokuřují, věší prádlo, popíjejí kávu a pěstují květiny. V zimě je to horší. Listí opadá, a tak si se sousedy koukáme do oken. Je to dost daleko, abychom viděli podrobnosti, ale zamávat bychom si mohli.

V jednom z protějších domů bydlí ve třetím patře červená paní. Říkám jí tak proto, že má na sobě skoro vždycky něco červeného. Nejčastěji nosí velký červený svetr. Denně si chodí na balkon zakouřit.

Onehdy jsme se s naší Adélkou a školními úkoly usadily u kuchyňského stolu. Zatímco ona počítala třetí sloupeček příkladů se závorkami, mé oči bloudily po kuchyni. Když jsem si uvědomila, že počítám pavučiny na stropě a pohoršuju se nad špinavými záclonami, rychle jsem se zadívala oknem ven. Zrovna v tu chvíli vyšla na balkon naproti červená paní. „Ona jde kouřit! Vždyť je venku aspoň deset pod nulou!“ užasla jsem nahlas. „Schválně, jak dlouho tam v tom mrazu vydrží?“ položila jsem řečnickou otázku a mrkla jsem na budík na okně. Deset patnáct. Pak jsem pobídla Adélku, která koukala, na co to koukám, ať už dopočítá i ten poslední příklad.

Přes skotačící sýkorky, které ozobávaly kůži od slaniny pověšenou na zábradlí našeho balkonu, jsem po očku sledovala kouřící sousedku. Adélka dopočítala a přišoupla mi sešit ke kontrole. Slastně se protáhla, protože tušila, že to má všechno nebo aspoň skoro všechno správně. Přepočítávala jsem ty příklady a občas pohlídala červenou skvrnu na béžové fasádě protějšího domu. U předposledního příkladu zmizela. Koukla jsem znovu na budík a bylo deset dvacet dva. Tak jedna cigaretka v desetistupňovém mrazu trvala sedm minut. Stejně je to divný, jak ti kuřáci dokážou obětovat čas i pohodlí pro svou vášeň. I kdyby ta paní kouřila jen jeden balíček denně, je to dvacetkrát jedna cigaretka, dvacetkrát sedm minut, to je sto čtyřicet minut! Dvě hodiny každý den nedělá nic jiného, jen kouří. Tráví čas se svým bohem.

Kolik času se svým Bohem trávím denně já? Vyšlo by to na pravidelné dvě hodinky? Nikdy jsem si čas věnovaný Bohu nestopovala, ale teď mám chuť to udělat. Dvě hodiny vcelku, to určitě nemám. Ale po sedmi minutkách jakoby na jednu cigaretku? To už vypadá realisticky. Ani bych nemusela stát na balkoně na mrazu. Modlitba tak nesmrdí. Pozastavit se na jedno krátké objetí, na pár slov, na tiché spočinutí – to je hodně lákavé. A když se ty minutky naskládají k sobě, dvě hodinky mám jako nic.

Adélce jsem oškrábala mrkev jako odměnu za správné výsledky a až si ji schroupe, půjde pohrát na zobcovou flétničku. Já budu mít pár minut volno. Ne moc dlouho, tak na jednu cigaretku, napadlo mě laškovně. Vím přesně, jak je využiju.

z knihy Hořká čokoláda, Postilla 2007

Včasné příchody

Po té strašné hádce jsme se domluvili s mužem na společném čtení knihy o manželství. Oba nás podobné knihy baví číst a teď jsme měli i společné téma, které jsme potřebovali nějak řešit. Jak to mají jiní s manželstvím po více než dvaceti letech? Chtěli jsme načerpat novou inspiraci, každý z nás nejspíš čekal, že se potvrdí jeho pravdy o vztazích a také o ženách a mužích obecně, a ten druhý bude autoritou autora knihy přiveden k rozumu.

Čtení to bývalo náročné. Skoro vždycky jsem brečela. Někdy to bylo dojetím, někdy zahanbením, jindy lítostí. Skoro vždycky jsme se lehce pohádali nebo aspoň přemáhali napětí mezi sebou. Přesto jsme ale shledávali společné čtení jako nadmíru užitečné. Pomáhalo nám pojmenovat sporné věci, podívat se na sebe navzájem, na své zvyky, chyby i přednosti z úhlu pohledu té knihy. Bylo to jako by si s námi někdo třetí povídal, kladl nám otázky a vyprávěl, jak žijí jiní manželé.

Během prázdnin se společný čas vždycky nějak našel, ale po začátku školního roku to vázlo. Ráno se manželovi těžko vstávalo a řeč s ním začínala být až ve chvíli, když já jsem byla na odchodu do práce. Večer zase já sotva držela víčka, když můj milý končil po posledním žákovi. Moc se mi líbilo, když mi v posteli nahlas předčítal, jediným problémem bylo, že jsem pravidelně při druhém nanejvýš třetím odstavci tvrdě usínala. To bylo příjemné, ale prakticky k ničemu.

Zkusili jsme se tedy nějak dohodnout, že si uděláme čas pro společné čtení někdy během víkendu.  Poprvé jsme smluvili na sobotu ve čtyři odpoledne. Přečteme si kousek z knížky, dáme si čaj a budeme spolu. Těšila jsem se. Minutu před čtvrtou jsem seděla na pohovce, na stolku nachystanou konvičku s čajem, dva šálky a talířek sušenek. Listovala jsem si v bloku, kam jsem si zapisovala poznámky z četby. Muž nešel. Byl zavřený v pracovně. Třeba si potřebuje něco dokončit, mohu přece chvilku počkat. Nalila jsem si šálek čaje a pomalu upíjela. Nešel. Po čtvrthodině jsem zneklidněla. Proč nejde? Je možné, že by zapomněl? To je vyloučené! Nejspíš se tak zabral do nějaké své práce, že úplně ztratil pojem o čase. Mám ho vyrušovat? Co když dostal nějaký geniální nápad a teď jej rozpracovává? Vzala jsem si jinou knížku a začetla jsem se. Dopila jsem čaj. Půl hodina uplynula jako nic, klaply dveře pracovny a můj drahý vešel do pokoje s veselým úsměvem na rtech. „Tak jsem tady,“ hlaholil. „Copak jsi dělal? Domluvili jsme se na čtvrtou,“ zajímalo mě. „Ale nic zvláštního, jen jsem se chtěl dodívat na film,“ vysvětlil ležérně a posadil se. „Čaj už nemáme? Já bych si dal.“ Rozhlížel se po stole.„Já tady na tebe už půl hodiny čekám a čaj už jsem vypila. Kdybys přišel včas, byl by tu i pro tebe.“ Moc jsem se snažila, abych nezněla vyčítavě, ale nevím, jestli se mi to podařilo. „Vždyť se tak moc nestalo, ne? Klidně sis tu četla,“ obhajoval své opoždění. „Proč jsi ale nepřišel ve čtyři, když jsme se tak domluvili?“ nemohla jsem pochopit. Koukal na mě nechápavě. „Myslel jsem si, že na tom zas tak nezáleží,“ zněla jeho odpověď.

Naštvalo mě to. Takové jednání jsem považovala za neuctivé. Copak já jsem se chtěla domlouvat na pevném čase? Kdopak tvrdil, že když si neurčíme konkrétní hodinu, tak se nikdy nesejdeme, protože budeme mít pořád něco jiného na práci? Já to nebyla. Nechtěla jsem vyvolávat spor, a tak jsem polkla všechny nepříjemné otázky a jen se zeptala: „A co bys dělal, kdybys přišel ve čtyři a já tu nebyla?“ Chvíli na mne nechápavě zíral, dlouho zvažoval odpověď a pak řekl: „To by mě ani nenapadlo. To by se přece nemohlo stát.“

Na to se nedalo nic říct. Nalistovala jsem kapitolu, kterou jsme měli dnes číst. Nesla přiléhavý název: Jak se dobře pohádat.