Fejeton o lichotkách

Přiznám se, někdy mi muži lichotí. Říkají mi takové ty roztomilé věty, které vlastně asi ani nic neznamenají, ale tak dobře se poslouchají. Třeba dneska ráno náš listonoš. Když zazvonil u našich dveří s doporučeným psaním a dobírkou pro sousedku, zahlaholil, aniž by se na mne pořádně podíval: „Dobrý den, milostivá! Dneska vám to ale sluší, dneska jste mimořádně krásná.“ 

Já jsem se tak trochu zatetelila radostí, že si toho dneska někdo konečně všiml, ale hned nato jsem se zachmuřila, protože dnes to skutečně nemůže být pravda. Mám děsný účes, nestačila jsem se zatím namalovat a na sobě mám pořád ještě župan, zpod kterého mi vykukuje pyžamo. Dělá si ze mne legraci? Nejspíš. Kdo by věřil chlapům a těm jejich řečičkám… Převzala jsem rekomando a balíček pro sousedku a chladně jsem se rozloučila.

Za chvíli zazvonil soused. Šla jsem otevřít stále v tomtéž županu s vykukujícím pyžamem, pořád ještě nenamalovaná a rozcuchaná. Chtěl půjčit klíč od sklepa. Dala jsem mu ho a on mi poděkoval s dodatkem, že jsem dneska „krásná jako vždycky“. Hm? To bylo lepší. Tohle se mi zdálo spíše uvěřitelné. Má krása přece nezávisí na tom, zda jsem namalovaná, perfektně oblečená a rovnou od holiče. Vždycky jsem doufala, že má krása vyvěrá odněkud zevnitř a objevuje se v úsměvu, v jiskře očí nebo tak. Aby někdo zahlédl mou krásu, musí se na mě skutečně podívat. 

Soused vzal klíč a šel do sklepa. Já jsem se šla konečně převléknout a upravit. Stále jsem přitom převalovala v hlavě ty dvě možnosti: Mimořádně krásná nebo krásná jako vždycky? Co je lepší? Být jednou za čas opravdu oslňující nebo být krásná i třeba po ránu v pyžamu? Čeho bych chtěla, aby si na mně někdo všiml? Mé upravené příležitostné krásy nebo ducha, který mě prosvěcuje zevnitř? Ach, je to jasné! Až mi budete chtít, pánové, polichotit, zvolte prosím tu druhou možnost. Na mimořádnou krásu nehraju. 

Hodinka navíc

Neznám nikoho, kdo by to aspoň občas nepotřeboval. Já samozřejmě mezi všemi v první řadě jsem v takové situaci nejméně jednou týdně. Možná, že však i mnohem častěji, jen si to naplno neuvědomuju, a tak spěchám, chvátám, nestíhám. Potřebovala bych jednu hodinku navíc.

Kdyby mi někdo takhle zrána nabídl hodinu navíc, hned bych věděla, co s ní. Možná bych ještě vlezla do postele a hodinku si přispala. Snad bych naopak vstala a šla dělat něco, co mne těší, ale na co mi v běžném pracovním týdnu nezbývá dost času, například bych šla pracovat na zahrádku. Taková hodinka pletí a okopávání vydá radosti na celý den. Třeba bych si po tu hodinu času dopřála něco mimořádného, teď honem nevím, co by to mohlo být, ale představuju si něco jako masáž, manikúru nebo ošetření u kosmetičky. Je však docela pravděpodobné, že bych v té hodince navíc honem zkusila stihnout napravit nějaké resty, dohnat nějaké skluzy nebo napracovat si něco do zásoby. Báječné by také bylo si celou takovou bonusovou hodinku někde v klidu číst. Uvařit si konvičku čaje nebo šálek kávy, vzít si rozečtenou knížku a usadit se někde na příjemném místě. To by byla jasná hodina slasti. A co třeba si hodinku potelefonovat s kamarádkou? Hm…

Včera jsem cestovala z jednoho konce města na druhý. S přestupováním a čekáním na spoje mi cestování zabralo přes hodinu času. Zlobilo mě, že drahocennou hodinu strávím v tramvajích a trolejbusech. Připadalo mi to jako dočista ztracený čas! Trochu naštvaně jsem uvažovala, co bych mohla za těch šedesát minut jinak stihnout. Určitě spoustu věcí… Pak mne ale napadlo podívat se na tu hodinu cestování z opačného úhlu pohledu, jako na hodinu času navíc. Páni! I když jsem připustila jistá omezení, například to, že budu sedět v hromadném dopravním prostředku a tam se přece jen všechno dělat nedá, přesto šlo o čas, který bych mohla dobře využít. To by bylo, abych nevymyslela nějaké potěšení, jaké by mi mohla tato hodinka poskytnout.

A tak jsem si ve stánku na zastávce koupila lahvičku minerálky a oříškovou müsli tyčinku v čokoládě, ujistila jsem se, že v kabelce mám rozečtenou knížku a na dlouhé cestování jsem se začala dokonce těšit. Když přijela má tramvaj, naštěstí poloprázdná, usadila jsem se s pocity výletníka. Popíjela jsem minerálku a koukala oknem do kraje. Bylo hezké jen si tak přemýšlet. Pak jsem si chvilku četla a po přestupu jsem smlsla tyčinku. Skoro se mi ani nechtělo vystupovat. Utěšená hodinka. Opět jsem dospěla k potvrzení své teorie o potěšeních. Jsou všude. Záleží jen na mně, budu-li je chtít objevit a vychutnat. Stejně jako na vás.

Koncert v bučovickém zámku

Někdy nenosím mobil

Nakupovali jsme zeminu na přesazování kytek. To je vždycky dobrá příležitost přikoupit ještě nějaké nové pěkné sazeničky a náhradní pracovní rukavice. Možná i nějaký ten květináč, ten se hodí vždycky. Moc ráda se potuluju uličkami zahradního oddělení, okukuju květiny, obdivuju keře a představuju si, co bych mohla ještě někam zasadit. Mám pár velkých květináčů se stromky, které pravidelně zastřihuju a které na našem dvorku při pohledu z balkonu vytvářejí iluzi malého zámeckého nádvoříčka. Je to takový můj koníček.

Při prohlížení těch kytek jsem ráda sama. V mysli totiž spřádám představy o různých kombinacích zeleně a květin, sesazuju dohromady trvalky s letničkami, komponuju barevné kombinace… jsem prostě mimo. Je to jeden z nejkrásnějších druhů odpočinku, co znám. Brouzdat mezi květinami, opájet se vlhkou vůní, sytit oči barvami a tvary, jaké by člověk nevymyslel. A navíc mít možnost si něco malého také odnést domů. Když už trávit čas v nějakém nákupním středisku, tak v tomhle. Manžel mne doprovázívá, ale naštěstí se mnou ke kytkám nechodí. Ne že by je neměl rád, ale nejsou pro něj zdaleka takovou vášní jako pro mne. Neříkal by nic, určitě by mne nechal se kochat, ale mlčky by vyzařoval netrpělivost a ta by mne rušila. Už to znám. Nejlepším řešením bývá, aby taky našel něco, co bude s vášní zkoumat sám. Třeba žárovky. Neumím vysvětlit, co u polic se žárovkami tak dlouho dělá. Nijak mi to však nevadí. Naopak. Jsem šťastná, že se zabaví. Nejspíš je na tom podobně jako já s rostlinami. Mluví pak překotně o různých druzích žárovek, lumenech, světelnosti a ostrosti světla asi jako já o tvarech listů, náročnosti na světlo či zálivku a četnosti kvetení. Skoro hned za vstupem do obchodu se tedy rozdělíme a každý si jdeme zvlášť hledat svá potěšení. Sejdeme se dejme tomu za půl hodiny u pokladen.

„Nebo ti zavolám,“ navrhl mi manžel posledně, „máš s sebou mobil, ne?“ Vesele jsem zavrtěla hlavou. „Je sobota, to ho ani nezapínám.“ „No tak za půl hodiny tady,“ pokrčil rameny a ukázal na stánek s informacemi.

Zamířila jsem se svým vozíkem do zahradního oddělení. Protáhla jsem se kolem rodinky blokující provoz uprostřed hlavní cesty. Maminka telefonovala, tatínek rezignovaně držel vozík a kolem nich pobíhala malá holčička. Měla růžovou sukničku a dva blonďaté culíčky. Napadlo mě, že ten tatínek by taky potřeboval odeslat třeba do oddělení elektra, usmála jsem se na holčičku a odkráčela. S rodinkou jsem se za chvíli znovu střetla. Bylo to v oddělení květináčů. Porovnávala jsem zrovna různé tvary podobně velkých keramických nádob a představovala jsem si, jak by se v nich vyjímala má stříhaná túje. Holčička proběhla kolem mne následována tatínkem s vozíkem. Jakoby bezcílně bloumal mezi hromadami květináčů. Maminka stála na rohu uličky a telefonovala. Holčička přiběhla k ní a volala: „Maminko, maminko, tyhle kytičky si koupíme!“ Ale maminka jí nevěnovala žádnou pozornost. Telefonovala. Holčička utíkala zpět k tatínkovi, který znuděně procházel kolem mne ve druhém kole. „Tatínku, tatínku, které kytičky koupíme?“ Muž jen pokrčil rameny a řekl, že to vybere maminka. Jenže maminka telefonovala. Během hovoru brala volnou rukou nějaké plastové kontejnery se sazeničkami muškátů a ukládala je manželovi do vozíku. Dcerušky ani manžela si nevšímala, byla zcela zaujata telefonním hovorem. Pozorovala jsem holčičku. Pořád ještě poskakovala a snažila se zaujmout pozornost své matky. Avšak marně. Maminka si nevšímala vůbec nikoho. Telefonní hovor zcela pohltil její vnímání. Mechanicky brala nějaké květiny a kladla je do vozíku postrkovaného naprosto rezignovaným mužem. Přesunula jsem se jinam, přitahovaly mne rozkvétající větve tamaryšků.

U pokladny jsem se s malou rodinkou setkala naposledy. Stáli ve frontě těsně před námi. Co myslíte, telefonovala maminka ještě stále? Ano, pořád zaujatě hovořila do svého mobilního telefonu. Naprosto pasivní muž a znechucená malá holčička tupě zírali kamsi do neznáma, zřejmě vzdali všechna svá osobní přání. Paní zaplatila a s telefonem stále u ucha odvelela rodinu ven na parkoviště.

Hmátla jsem po kabelce. Ulevilo se mi, mobil opravdu zůstal doma na poličce. Nikdo se mi nedovolá. Můj manžel se chopil nákupního vozíku s pytlem zeminy, několika novými sazenicemi květin a dvěma báječnými úspornými žárovkami. Navzájem jsme si ocenili úlovky, zaplatili jsme a zamířili k autu. Manžel kráčel první a já jsem cupitala za ním a štěbetala o vhodnosti tamaryšku pro naši zahrádku.

Je tolik věcí

Poslali mi dotazník z jednoho velkého festivalu pro mládež, kde mám mít v létě seminář. Prý ať jim napíšu, co dělám, čím žiju a co mě baví. Zdálo se mi to jako snadný úkol, baví mě přece tolik věcí.  Bez dlouhého přemýšlení jsem natěšeně sedla a pustila se do psaní.

Co dělám? To je jasné, o zaměstnání se píše snadno, zvlášť když mám tak jednoznačně definovatelné místo. Popsat podrobně, co všechno dělá knihkupec a galerista v jedné a to jediné osobě, by se do vymezených tří až pěti vět nevešlo, proto zrovna o svém zaměstnání se moc široce rozepisovat nebudu. Na mých zájmech se nejlépe představí košatost mé osobnosti. Co jsem to psala minule? Něco z toho bych mohla zopakovat, ale přece jen ne všechno. Tak co já to ráda dělám? Ráda plavu. Jenže kdy jsem byla v bazénu naposled? Minulý týden ne, to jsem měla čerstvě rozbité koleno a tak to nešlo. Před tím jednou, ale několik předcházejících týdnů jsem ani jednou neplavala, protože jsem bojovala s protivným ekzémem. Takže ano, plavu ráda, ale ne moc často. O plavání radši nebudu psát, když to vlastně ani není pravda. Raději napíšu něco jiného.

Miluju zahradničení. Vrtat se ve voňavé hlíně, sázet květiny do krásných barevných kombinací, stříhat keře do pravidelných tvarů – to je má velká záliba.  Moc ráda za horkých letních večerů zalévám vyprahlou zahradu. Je mi příjemná vůně vodních kapek stékajících po listech keřů, květiny osvěžené vláhou se tváří potěšeně a já mám pocit, že jsem užitečná. Nyní ovšem máme vlažné jaro a na zahradu jsem se vydala tak dvakrát.  Vždycky jsem jen zkontrolovala, jak to vypadá a co bude potřeba udělat, ale na hlínu jsem si pořádně nesáhla. Takže jaké zahradničení? Ještě jsem se k němu letos ani nedostala.

Ráda píšu. Je to rozkoš vybírat slova a skládat je do plynulých výstižných vět. Čtu si je nahlas a vychutnávám si formulace jako zvukové akordy nějaké skladby nebo převaluju na jazyku jako chuť dobře známého či naopak neznámého exotického ovoce. Věty sladké mohu okořenit špetkou pikantního humoru, odstavce melancholické zkusím projasnit svěží barvou radostného přirovnání. Baví mě pointovat, gradovat, hrát si se slovíčky. Jenže je tu malý problém – už skoro dva roky jsem nic nenapsala (když nepočítám vánoční blahopřání a pár dopisů babičce). Pamatuju si vůbec, jaké to je, něco hezkého psát? Budu to ještě umět, až se k tomu zase jednou odhodlám? Co když mi to nepůjde? To mě to pak ale jistě nebude bavit. Je to jasné, když mi něco nejde od ruky, když to drhne a já se u toho pořád jen trápím, nebaví mě to. Tak smím uvést, že mě baví psaní?

Co ještě ráda dělávám, u čeho se cítím dobře a úspěšně a přitom to skutečně dělám?  Vařím. Ano skutečně, velmi ráda vařím. Ačkoli musím přiznat, že ani na tomto poli se v poslední době nepohybuji tak často, jak by se mi to líbilo. Přes týden jsem celý den v práci a mé dospělé dcery se o jídlo pro sebe a tatínka postarají samy. Vařím jen o víkendech a to ještě ne vždy. Někdy mě to popadne, když přijdu domů z práce, a něco malého ukuchtím. Jenže často není doma nikdo, pro koho bych uvařila. A to je smutné, vařit jen pro sebe. To není ono. Zálibu ve vaření jsem tedy opatrně uvedla a sama byla překvapená tím zjištěním.

Je tolik věcí, co ráda dělám. Proč je ale pořádně nedělám? 

Čokoládě odolám

Nové zjištění o mé osobě: Čokoládě odolám, ale květinám stěží.  Od té doby, co jsem pochopila, že mi můj muž nenosí kytky ne proto, že by to dělal schválně, ale proto, že ho to prostě nenapadne, si je dopřávám sama. V průměru tak jednou za týden.

Nevím, kde se vzalo, že si můj manžel myslel, že mám ráda jen jeden druh květin – růže a to červené. Já miluju všechny! Bez rozdílu barvy, vůně či tvaru. Líbí se mi i bodláky, plevel a větve. V zahradě nikoli, leč ve váze ano. Jednou v prosinci jsem si přinesla domů amarylku. Zdálo se mi, že její velké rudé kalichy báječně doplňují vánoční výzdobu našeho pokoje. Manžel na ni udiveně koukal a pak pronesl: „Nevěděl jsem, že máš ráda i takovýhle...“ Vidíte, žijete s někým skoro třicet let a myslíte si, že vás přece už musí dokonale znát, ale kdepak. Od té doby vždycky aspoň jednou do roka mi můj muž koupí červenou amarylku.

Myslím, že od té doby, co nečekám, že kytku dostanu, a kupuju si je sama, jsem šťastnější. (Když se podařilo překonat zádrhel v podobě podezření mého chotě, „že tím chci něco říct“, když si sama přináším domů květiny. Obával se, že touto zastřenou formou vyjadřuju výčitku, že mi je nenosí on.) Osvobodila jsem jeho i sebe z moci předsudku, že květiny nosí domů muž. Kde se to vzalo?

Cestou z práce jsem objevila květinářství, kde vážou kytice jinak než jinde. Zvláštně tvořivě a zajímavě. Používají všelijaké roští, bodláčí a trávy a všechno to dokážou svázat tak pěkně, že se mi zdá, jakoby ty kytice vyprávěly příběhy. Nebo přehrávaly krátké rozkošné skladbičky. Něco jako kytička menuetek, kytice triová sonáta a tak. Doma nepokrytě jásám nad tou krásou, bohatostí, něžností, vůněmi a vůbec vším tím potěšením, co květiny poskytují.

Včera jsem šla nakoupit potraviny a v obchodě zrovna byl květinový den. To je jeden ze tří dnů v týdnu, kdy nabízejí ve stojanech vedle minerálek i kytice růží, gerber, chryzantém nebo tulipánů. Prošla jsem kolem nich a nechtěla jsem se zastavovat, vážně, šla jsem přece pro jídlo, jenže tomu se nedalo odolat. Koutkem oka jsem totiž zahlédla plnokvěté tulipány v podivné červenožluté barvě. Aspoň přivonět! No a už jeden svazek těch nejkrásnějších tulipánů ležel v nákupním vozíku, vážně ani nevím, jak se to stalo.  Pak jsem k nim naskládala všechna ta vajíčka, sýry, jogurty a těstoviny. Rozvážně jsem vybrala ta nejvoňavější jablka a nejžlutější banány. Na mém nákupním seznamu zbývala ještě položka „mlsání“. Prošla jsem kolem sušenek a čokolád, ale nic mě nepřitahovalo. Všechno to působilo tak nějak uměle, průmyslově a přeslazeně. „Radši něco sama upeču,“ pomyslela jsem si a zamířila k pokladně. Doma mi dceruška pomáhala při vybalování a uklízení nákupu. „Nějaké sušenky jsi koupila, maminko?“ ptala se a zkoumala obsah velké nákupní tašky. „Ne, žádné se mi nelíbily,“ odpověděla jsem. „Ale koukej, jaké měli krásné tulipány!“ „No jo,“ smála se mi dcera, „to jsi celá ty, maminko. Čokoládě dokážeš odolat, ale kytkám ne.“

Tak to se mnou ještě není tak zlé. Květiny jsou taková dietní a ušlechtilá záliba, říkala jsem si v duchu a rovnala tulipány do vázy s mladými větvičkami, co jsem naškubala z keře při včerejší procházce, aby se mi doma rozzelenaly rychleji, než se jim to podaří venku. Bylo to krásné.

Nezralé ryngle

Brzy ráno jsem vyrazila na trh. Bylo mi totiž v posteli už tak horko, že jsem musela vstát. Na snídani jsem ještě neměla chuť, noviny jsem prolítla bez zvláštního zaujetí. Psali, že je horko. No to bych věděla i bez novin. Tak jsem vzala košík, peněženku a pro jistotu ještě jednu síťovku a šla.
Na náměstí už někteří trhovci stáli v plné parádě, někteří teprve vybalovali. Našla jsem krásné broskve, rajčata se mi zdála jako malovaná, uchvátily mne voňavé sytě zelené papriky, o nichž mi slečna prozradila, že je trhali s tatínkem dneska ráno. Nemohla jsem odolat svazečkům bylinek. Z bílého kbelíku na stánku u babičky v kroji jsem si navytahovala pořádnou kytici bílých a červených aster. No a když jsem už s plným košíkem zamířila k domovu, koutkem oka jsem je zahlédla. Zeleno fialové blumy, co jsme jim doma říkávali ryngle.
Trhávala jsem je ještě nedozrálé a maminka se na mne kvůli tomu zlobívala. Tvrdila, že mě bude bolet bříško. Ale nikdy mě nic nebolelo. Sedávala jsem na sloupku kamenné zídky, s plnou kapsou rynglí, skryta keřem šeříku a četla jsem si. To bývaly blažené prázdninové chvíle. Já ztracená v ději nějakého příběhu s kyselo sladkou chutí rynglí v puse. Když mi bylo horko, postříkala jsem se hadicí, až se mi šaty lepily na nohy. A pak zase doplnit zásobu ovoce v kapsách a zpátky ke knize na zídku.
Nabrala jsem si těch zelených vzpomínek na dětské prázdniny asi půl kila. Vezmu si je na zahradu a budu si tam číst.

Večerní procházka s výhledem na Pálavu

Některé výlety se obzvlášť podaří. V Březí u Mikulova jsme byli poprvé v životě a je tam krásně. Podvečerní procházka, večeře s výborným vínem, klidná noc. Odpočinek jak vyšitý.

Krize

„Mám dojem, že vařím jídla, která pak nejím. Uklízím nepořádek, který nedělám. Investuju pozornost a nikdo ji neoplácí. Krize. Nebaví mě žít,“ tohle ze mne vyhrklo, aniž bych si uvědomovala, že tak uvažuju. Krize? No asi ano.

Setkání s dávnou přítelkyní může znamenat setkání se sebou samou. S ní jsem se cítila v bezpečí. Nemusela jsem hrát žádnou roli. Nemusela jsem být tou úspěšnou motivující ženou, která každého vyslechne, povzbudí a nabije pozitivní energií. Ona mne znala už tak dávno, že si to ani nepamatuju. Neuvěřila by mi, kdybych jí lhala. Poznala by, že k ní nejsem upřímná. Mohla jsem a také musela být pravdivá. Tak jsem byla. Pravdivost je vždycky pohodlnější. Člověk si nemusí pamatovat, co si vymyslel. Pravdu si každý pamatuje nejlépe. To, co jsem odpověděla na prostý dotaz, jak se mám, překvapilo i mne samu. No, zdá se, že se asi nemám moc dobře. 

A přitom všem na potkání jsem vyhlašovala, že se mám výborně, všechno je v pořádku, děkuji. Jak to?
Možná jsem jen nechtěla ostatním přidělávat starosti. Tuším, jak jsou vzory životní a vztahové stability důležité. Nejspíš jsem ani sama nevěděla, jak popsat stav mírné a pak rostoucí nespokojenosti se sebou samou, se stavem poměrů u nás doma, se světem vůkol a se svým postavením v něm. Ale cítila jsem se nešťastná. Něco se změnilo a mne přestávaly uspokojovat všechny ty běžné úkony a činnosti, které mi dříve dávaly pocit naplnění. Když jsem spěchala z práce domů, abych vařila, uklízela, prala, žehlila, všem dokola naslouchala a povzbuzovala je, byla jsem si jistá, že jsem přesně tam, kde mám být. Teď však tohle vědomí zmizelo. Jako by ty prosté věci ztratily svou hodnotu. Co se stalo? Co je jiné?

Přítelkyně mi pomohla. Zeptala se: „Ale ty už přece nejsi maminkou na celý úvazek, dokonce ani na poloviční, že?“ A mně to v tu chvíli došlo. Jak to, že jsem to neviděla? Čas se posunul, děti odrostly a už nebylo potřeba poskytovat takový servis jako dřív. Dokonce to škodilo. „Pamatuješ, cos tenkrát objevila?“ zavzpomínala kamarádka, „že cílem výchovy dětí je jejich samostatnost.“ Usmála jsem se. „Potřebuješ to doma pustit. Mysli víc na sebe. Choď plavat nebo na výstavy nebo do kina. Nebuď pořád k dispozici, nikdo si toho pak neváží.“ Postěžovala jsem si, že po práci spěchávám domů, ale že tam většinou nikdo není. „No jasně,“ smála se mi, „tak se domů nežeň. Máš volno.“ Mít volno? To znělo velmi zajímavě. „Myslíš, že ani nemám každý den pro všechny vařit?“ zjišťovala jsem meze své nově se rýsující svobody. „To musíš uvážit. Občas může být fajn najít doma od maminky uvařený oběd, ale ať si zvyknou, že to není samozřejmost. Vždyť jsi zaměstnaná žena.“ „Máš pravdu. Vždyť i holky mi říkávají, maminko, odpočiň si, my si k jídlu něco uděláme. Maminko, nech toho, my to pak uklidíme. A já neposlouchám…“

Narovnala jsem se. Už jsem tušila, že si s tím dál poradím. S trochou lítosti jsem se loučila se svou pozicí maminky v domácnosti. Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Tak dlouhá léta jsem byla maminkou, že jsem málem zapomněla, že uvnitř mohu být ještě také někdo jiný. Ale jak jsem se zahleděla vpřed do své nové budoucnosti, ve tvářích jsem pocítila nový svěží vítr. Tušila jsem, že to bude dobré. Doufala jsem, že brzy najdu, kým mám být v tomto dalším období svého života. A začala jsem se těšit.

Ale to nic není

„Páni, paní, vy píšete knihy?“ roztomile žasla starší paní u poličky s mými knihami. Mám je v obchodě všechny pohromadě v jedné polici a ona se zastavila zrovna tam, zalistovala v jedné a objevila v ní mou fotografii. Styděla jsem se, ale zapřít se to nedalo. „No ano, píšu,“ přiznala jsem se rozpačitě. „A to všechno tady jste napsala sama?“ nepřestávala žasnout zákaznice. „Ve skutečnosti je jich ještě víc, některé jsou už vyprodané,“ odvážila jsem se sdělit. „Ó!“ podivovala se paní a střídavě hleděla na fotku v knížce a na mou tvář, snad aby si ověřila, že jsem to skutečně já, že si nevymýšlím. Opravdu jsem nevěděla, jak reagovat, jak se tvářit nebo co říct.

V rozpacích jsem přerovnávala něco na pultu. Netrpím přílišnou skromností, avšak v takovýchto situacích se spíš shazuju. „Kolik jste jich už napsala?“ zajímalo paní. Chvilku jsem zaváhala, ale věděla jsem přesně, že osmnáct. „A o čem ty knížky jsou?“ tázala se paní zvědavě a dál se probírala listy jedné z mých knížek. Co honem říct? „Ale tak o životě. Jak byly děti malé, o mateřství, trochu o výchově, o hodnotách, řeším otázky tak, jak je život přináší,“ nevěděla jsem, jak postihnout to bohatství života, rozmanitost mých témat a nepochybně i vývoj názorů. Paní se netvářila nijak zvlášť nadšeně. Pokusila jsem se tedy aspoň postihnout, jak jsem psala příběhy jako své zkoumání drobných životních potěšení. „Je to takové příjemné čtení, příběhy jsou krátké, takže je skutečně můžete číst jako jedno potěšení denně, i když nemáte na čtení právě moc času.“ Paní se na mne koukala, jako bych byla nějaké exotické zvíře a já jsem se snažila ani náznakem nepůsobit tlak, aby si třeba jednu z knížek koupila, když ji to tak zajímá. Nezdálo se, že by se k tomu chystala. Ještě chvíli se probírala hromádkami s pestrými obaly, ale zjevně ji to natolik nezaujalo. Položila knížku zpátky do police a šla si prohlížet jiné zboží. Nakonec si koupila jedno přání k narození dítěte a odešla.
Cítila jsem se dost špatně. Tváře mi žhnuly a dlaně se potily. Nějak jsem asi neobstála. Kdo už jiný by měl prodávat knihy, ne-li jejich autor? Jak se to dělá, aby člověk byl sebevědomý v pravou chvíli? Nestydím se za své knížky, to vůbec ne, myslím si, že jsou dobré a že skýtají příjemné čtení. Jenomže se ostýchám. Seděla jsem pochmurně za pultem a dumala. Jedna z mých oblíbených filmových hrdinek pracuje jako úřednice a sní o tom, že napíše knihu. Nic tak zvláštního, jen pěkné příjemné čtení na léto. Chodí na kurzy psaní a představuje si, že jednou, možná, snad naplní svůj sen. Ve filmu to působí velmi mile. Napsat pěknou knížku je hodnotný životní sen. A já jsem jich napsala už tolik. To by byl vrchovatě naplněný životní sen, kdybych ovšem o něčem takovém kdy snila. Mně se to tak nějak přihodilo. Jakoby přede mnou někdo otevřel dveře a já do nich jen vešla. Ulevilo se mi. Nebudu to řešit. Prostě se nevychloubám, neprosazuju a nedělám si reklamu. Na tom není nic špatného. Nikoho nebudu přesvědčovat, aby si koupil mou knihu. A jsem vděčná za každého, kdo to udělá.
Zacinkal zvonek nade dveřmi a vstoupil nový zákazník. Nadechla jsem se a přivítala jej v klidném přesvědčení, že se nemusím nijak prosazovat. Nevím, jak se to stalo, ale koupil tři knihy. Všechny moje.

Vůně v paměti

V zásuvce malé koupelnové komody jsem našla prastarou lahvičku s toaletní vodou. Nesla nápis Chanson d´eau - Píseň vody. Matná skleněná lahvička krásně vytvarovaná do podoby kapky se světle zelenou voňavou tekutinou. Jak dlouho tam už leží? Stříkla jsem si na zápěstí, abych si připomněla, jak to vlastně voní, ta píseň vody. Příjemná svěží květinovo ovocná vůně.
Pak jsem šla po své práci. Skládala jsem a párovala ponožky. Ze šňůry jsem jich vypraných a uschlých sebrala ohromné množství a teď přede mnou ležely v hromadě jako hnízdo černých housenek. Všechny ponožky byly černé, což při párování příliš nepomáhalo. Mořila jsem se s tím a skládala aspoň trochu shodné páry na hromádky podle uživatele. Jak jsem pohybovala rukama, vířila jsem ve vzduchu tu vůni. Bylo to moc příjemné a nějak zvláštně povědomé.
No jasně, tuhle toaletní vodu jsem dostala v dárkovém balíčku s dalšími kosmetickými produkty stejné vůně a se šňůrkou říčních perliček k narozeninám tehdy, když jsem přes léto ležela v porodnici s Adélkou. Měla jsem ten překrásný balíček na nočním stolku. Ta vůně mi tehdy připadala jako spojení s civilizací tam venku za branami nemocnice. To znamená, že v mé zásuvce schovaná odpočívá už devatenáct let. Je to vůbec možné? Proč jsem tu vůni přestala používat, když je tak příjemná? Nepamatuju si, jak se to stalo, že jsem si oblíbila nějakou jinou. A kde se to ztratilo?
Skládala jsem ponožky, čichala k zápěstí a vzpomínala. Klaply dveře a do pokoje vstoupila Anička, moje starší dcera. Chvilku jen tak postávala a povídaly jsme si. Pak ale zbystřila. „Co to tu tak voní?“ zeptala se a měla ve tváři zvláštní výraz. „Našla jsem starou voňavku a vyzkoušela jsem ji,“ vysvětlovala jsem přítomnost vůně a nastavila jsem jí před nosík své navoněné zápěstí. Chytla mne za ruku a zblízka si přivoněla. „Mami! To jsi ty!“ zvolala. Zasmály jsme se a já jsem jí popisovala, za jakých okolností si na tu vůni a malou lahvičku pamatuju já. Anička zase vyprávěla, jaké pocity v ní ta vůně vyvolala. Obě jsme vzpomínaly, jak když jsem někdy večer nebyla doma a ona musela usínat beze mne, dávala si na polštář můj šátek, který voněl mou vůní. „Pamatuju si, jak jsi odcházela někam na koncert, a my s tátou jsme se s tebou v předsíni loučili. Byla jsem tak pyšná, jak nádherně vypadáš. Měla jsi na sobě krásné šaty, červenou rtěnku, vysoké podpatky ti na chodbě klapaly a v předsíni po tobě zůstala tahle vůně. Tajně jsem se tam pak ještě za chvíli vrátila, jestli tam ta vůně ještě bude. Stála jsem tam potmě a čichala tvou vůni.“
Byla jsem dceři vděčná za tuhle dojemnou vzpomínku. „Nechceš? Já tě taky navoním,“ nabídla jsem jí. „No jasně!“ zazářila. Tak jsem jí taky stříkla trochu na zápěstí a pak jsme svorně skládaly ponožky a povídaly si o tom, jaké to bylo, když byla ještě malá. „Myslíš, že se ta voňavka dá ještě koupit?“ zeptala se najednou Anička. „Nevím, nedívala jsem se po ní. Možná ano,“ pokoušela jsem se upamatovat, jestli jsem povědomou lahvičku v posledních týdnech někde nezahlédla. „Víš, kdyby jo, přála bych si ji k narozeninám. Chtěla bych vonět jako ty.“ Vzala sloupeček svých poskládaných ponožek a odnášela je do svého prádelníku. Na prahu pokoje se otočila a dodala: „Jako maminka.“

Sudoku

Nikdy mě to nezajímalo. Nikdy jsem neluštila křížovky. Teda ne že bych se nikdy žádnou nepokusila vyluštit, to samozřejmě ano, a dokonce se mi to i podařilo. Ale křížovky mne dráždily tou svou nejednoznačností. Zájmeno na tři? Libovolná spojka nebo předložka? A co teprve citoslovce! Také jsem v nich nacházela chyby. A upřímně řečeno, ani tajenky většinou za tu námahu s luštěním nestály. Moje maminka luští křížovky, co ji znám. Vždycky ji to těšilo. Podezřívala jsem ji, že je to proto, že pracovala jako účetní. Mě to nikdy nelákalo.
Tím méně sudoku. Možná mě tyhle čtverečky dokonce odpuzovaly, protože obsahovaly čísla. A s čísly já moc nekamarádím. Ale jednoho dne se něco stalo.  Koukala jsem na poloprázdný čtvereček s několika osiřelými čísly a říkala jsem si: Jak se to asi luští? Zkusila jsem to. A ta hra se mi stala vášní. Zpočátku jsem se trápila i s nejjednodušší variantou a trvalo mi to strašně dlouho, než se mi podařilo zaplnit všechna políčka čtverce. Pletla jsem se a zamotávala, jako bych neuměla do devíti počítat. Zlobila jsem se, když mi to nevycházelo. Z novin vystříhané čtverečky se mi hromadily na nočním stolku, zakládala jsem si jimi knížky, které jsem právě četla, vypadávaly z mého diáře a trávila jsem nad nimi v tichém zadumání spoustu času. Často se mi nedařilo a tak jsem odkládala zpola vyplněné papírky s pocitem, že na to nikdy nepřijdu, že jsem beznadějný případ, ale pak jsem je zase znovu vytahovala a snažila se přijít té záhadě na kloub. Když jsem nebyla úplně soustředěná a do sítě číslic jsem se zapletla a zjistila, že jsem někde udělala chybu, neváhala jsem překreslit si tabulku na čistý papír a vyluštit ji znovu a pořádně.  Trénovala jsem. Po několika týdnech jsem byla schopná celkem běžně vyluštit sudoku v náročnosti pro začátečníky. Vystřihovala jsem si z novin čtverečky všech úrovní náročnosti a schovávala jsem si ty těžké na později. Jednou to přece zvládnu.
Doma na mě hleděli s údivem. „No maminko, co to děláš? Nikdy jsi přece nic neluštila. Copak se to stalo?“ A já jsem nevěděla, co kloudně odpovědět. „Co tě na tom tak baví?“ ptal se nechápající manžel v úžasu, „jenom tam doplňuješ nějaká čísla…“ Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Z nějakého důvodu mne to strašně lákalo zaplnit všechna políčka, aby každé jednotlivé číslo bylo na svém místě. Lahodilo mi pomyšlení, že každé číslo může být pouze a právě na této jediné pozici, jinak nevznikne dokonalý systém. Nechali mě být, jen nade mnou občas kroutili hlavou.
Sama sobě jsem nedovedla vysvětlit, co mne na luštění číslicových hlavolamů tak přitahuje. Snad potřeba naprostého soustředění, kdy se člověk odpoutá od všech ostatních myšlenek a starostí. Možná pocit intelektuálního vítězství po úspěšném řešení.  Vysvětlením by snad také mohlo být, že mě na tom celém procesu řešení sudoku baví hledání a dosahování dokonalého systému. Uspokojuje mne, když čísla zapadnou na svá místa a ladí v řadách, sloupcích i čtvercích. Dokonalá harmonie, dokonalý soulad. Věci jsou na svých místech, všechno je v pořádku, mohu jít dělat něco jiného.

Musely jsme se vyfotit

Šly jsme s Adélkou na koncert Francouzské hudební lahůdky.  Kromě krásné hudby nabízeli i výborné víno, francouzské sýry a paštiky. Pokusily jsme se i vzhledově ladit s francouzskou atmosférou.

Když jsme se o přestávce setkaly s paní flétnistkou, obdivoval jsme její krásnou sukni. Pak jsme se na sebe koukaly a měly dojem, že k sobě hezky ladíme. Někdo další si to myslel taky a vyfotil nás.

Malý kýčovitý pomocníček

Koupila jsem si v jednom květinářství malého žlutého ptáčka. Je z plastu. Nerada to přiznávám, ale je to tak.  (Jednou mi totiž upadl a urazil si kus ocásku. Manžel ho přilepil, ale díky tomu vím, že plastový je určitě.) Nožky, na nichž ne zcela pevně postává, vytvarovali z drátu. Není vlastně ani moc krásný. Jen mi ho bylo nějak líto a chtěla jsem mu poskytnout domov.
Postavila jsem si ho na poličku v kuchyni blízko dřezu. Nebyla bych si to pomyslela, ale on mi fakt pomáhá. Když jdu vařit něco složitějšího než čaj, sundávám si prstýnek. Většinou nevím, kam jej odložit, abych ho zase našla. jen tak na poličku? Na podšálek k některému z hrnečků? Jednou můj zrak padl na ptáčka a náhle jsem věděla: jeho ocásek je přesně tím místem, kam si mohu odkládat prstýnek. Nespadne, nezakutálí se, uvidím jej.
Milý kýčovitý pomocníček.