Aspoň dvacet druhů

Potkala jsem Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin. Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo, jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.

Monika je opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.

„No ale kvůli Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na náměstí a tak.“  „Tak to máme čas na kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku. Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“

Sotva jsme poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně, Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“ Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“

Monika se zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.

Když jsme spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto závěrech jsme si objednaly grog.

„Už to chápu, není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům, ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala, sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.

Karolínka a Mikuláš

Toho večera, bylo to zrovna na svátek svatého Mikuláše, se prudce ochladilo a část nezbedného šedivého mráčku se snesla na zem jako mrznoucí mrholení. Byla hustá mlha. Karolínka se odpoledne vracela domů z hudební školy, nastavovala tvář padající mlze a potichu se smála, jak ji jemné kapičky dopadající vody lechtaly na obličeji. Jakoby jí jemňoučké studené prstíčky ťukaly na čelo a na tváře a na nosík. Chvíli tak stála, ale pak se chtěla podívat na kostelní věž, aby zjistila, kolik je hodin.

Věž však vůbec nebyla vidět. Karolínka se vyděsila, že kostelní věž zcela zmizela. Viděla jen hustou bílou mlhu. Dokonce ani jejich domek na konci ulice nebyl zřetelně vidět. Jakoby postupně pomalu mizel za bílou záclonou. Všude na dohled se oči zabořily do bílé. Co se to jen mohlo stát? Celý svět se jí ztrácel před očima, všechno tonulo v bílé mlze. Kostel na kopci nebyl vidět už vůbec a některé vzdálenější domy také neviděla. Aby tak ještě zmizel i jejich dům! Rozběhla se poplašeně ulicí. Horečnatě přemýšlela. Maminka bude doma, ta se neztratí. Tatínek se bude vracet z práce, ale tatínek nezabloudí, ten se nikdy neztrácí, ten trefí vždycky. Ale co Mikuláš? Dneska večer měl přece všechny domy obcházet svatý Mikuláš a roznášet dětem dárky. Najde všechny domy? Nemine zrovna jejich ulici, když zmizela i kostelní věž? Co se to s tím světem stalo?

 Doběhla domů celá vyděšená a hned v předsíni volala na maminku: „Věž, věž! Kostelní věž zmizela i s hodinama!“ Maminka se jí nevysmála. Seděla v křesle a při světle stojací lampy něco zašívala. Jen zdvihla hlavu od práce a zeptala se: „To je tak hustá mlha?“ Karolínka si uvědomila, že to asi bude tou mlhou a jen přisvědčila, že ano, že mlha je moc hustá. „Snad k nám Mikuláš v té mlze trefí,“ zauvažovala ustaraně holčička, „já se ho musím na něco důležitého zeptat.“

Celý den se těšila, že večer přijde Mikuláš. Nejen kvůli dobrotám, které od něj vždycky dostávala, nebo kvůli slavnostní a tajemné atmosféře, letos se Karolínka nemohla dočkat ještě z jiného důvodu. Tajně si totiž hýčkala velké vánoční přání. Velice toužila po tom, aby na Vánoce padal sníh. Vždycky se jí líbilo, jak z šedého nebe chumelí tisíce a tisíce něžných sněhových vloček.

Bude letos na Vánoce sněžit? Karolínka velice toužila, aby na Vánoce napadla spousta sněhu. Přála si, aby bezútěšná zahrada zmizela v závějích, aby šedé střechy zakryly sněhové peřiny, aby holé větve stromů ozdobily legrační bílé čepice a aby mohla sledovat stopy ptáků v bílém pokryvu na dvoře pod oknem. Vyptávala se každého, kdo by o tom mohl něco vědět, ale všichni krčili rameny. Možná bude na Vánoce sněžit, možná až po nich. Kdo ví? Karolínka každého rána neklidně zkoumala oblohu. Tak co? Bude to dneska? Denodenně sledovala na teploměru, který tatínek připevnil ke kuchyňskému oknu, jestli už mrzne, jestli už bude moci padat sníh. Ale modrá tyčinka nikdy neklesala pod nulu víc než o jeden dva dílky a sníh stále nepřicházel.

„Zeptám se svatého Mikuláše, až k nám přijde,“ napadlo Karolínku. „Jako světec by o takových tajemných záležitostech snad mohl něco vědět. Svatí přece mají něco společného s nebem,“ rozvažovala a úplně se zapomněla bát čertů, kteří s Mikulášem přece také chodívají a kvůli nimž mívala vždycky dřív celý ten svátek zkažený. „Zeptám se ho, však on mi něco odpoví,“ pevně si umínila holčička a chystala se na večer.

Karolínka si oblékla čisté tričko a svou sváteční červenou sukýnku, aby na svatého Mikuláše udělala dojem. Dokonce si ani nezapomněla vzít bačkorky. Babička ji totiž často škádlila právě kvůli bačkorám a Mikuláši. „Když je nebudeš nosit, on k vám ani vůbec nepřijde,“ říkávala babička s takovým zvláštním úsměvem. Karolínka neměla bačkorky ráda. V punčoškách se tak dobře klouzalo po naleštěné podlaze a bez bačkorek se daleko lépe tančilo. Někdy si je schválně zapomínala obout. Jak se ovšem blížil ten den, kdy měl Mikuláš přijít, snažila se ze všech sil na ně nezapomenout. Třeba je to opravdu důležité a tomu hodnému svatému na nich kdovíproč záleží. Tentokrát se cítila zvlášť dobře připravená. Básničku uměla, bačkorky nosila alespoň poslední týden opravdu každý den, žádného škraloupu nebo průšvihu si nebyla vědoma.  Těšila se na dárky, které pro ni bude mít ten hodný svatý ve své nůši, to jistě, ale letos to bylo ještě jiné. Nutně potřebovala informaci o sněhu. Snad stihne přijít ještě dřív, než půjde Karolínka spát. Děsila se, aby se jí nestalo to, co některým jejím kamarádkám – Mikuláš je navštívil až pozdě v noci, takže ho vůbec neviděly. O jeho návštěvě svědčil pouze balíček s dobrotami, který jim nechal za oknem. Ostatně tak prý to dělával za dávných časů, že nechával dárky za oknem.

Najednou ji něco napadlo. „Maminko, myslíš, že Mikuláš přijde taky k naší sousedce? Vždyť paní Vomáčková už je dávno babička,“ zeptala se Karolínka maminky. Ta chvíli uvažovala a pak odpověděla: „Já myslím, že ne.“ „To on Mikuláš k babičkám nechodí?“ ujasňovala si holčička situaci, „a není jim to líto?“ Maminka přisvědčila, že by mohlo být. „A maminko, nemohli bychom si zahrát na Mikuláše a něco jí dát za okno? Ona to přece nepozná, že jsme jí to dali my…“ Mamince se ten nápad líbil. Dohodly se, že společně připraví malý mikulášský balíček a večer, až se setmí, jej nějak nenápadně doručí za okno domku paní Vomáčkové. „Nejlepší bude dát jí to za okno ložnice. To vede do zahrady, a tak si svého dárku všimne, až půjde večer spát,“ navrhovala maminka a roztřepala pěkný plátěný sáček, který našla ve spíži. Společně jej naplnily sušeným ovocem, ořechy a přidaly malou hořkou čokoládu, protože o své sousedce věděly, že ji má ráda. Karolínka přidala obrázek Mikuláše s dlouhým bílým vousem a vysokou červenou čepicí. Nakonec sáček zavázaly červenou mašlí. Byly připraveny.

„Dáš jí to za okno sama?“ zeptala se maminka, „nebudeš se bát?“ Karolínka se trochu bála, protože co kdyby v tom hustém šeru a mlze narazila na opravdového Mikuláše? Statečně ovšem prohlásila, že to zvládne. „Vždyť je to jenom kousek zahradou,“ utěšovala spíš sebe než maminku. Obula si boty a vyrazila. Za chvilku byla zpět a s rozzářenýma očima hlásila, že sáček postavila na okno ložnice paní Vomáčkové tak, „že si určitě všimne, až půjde zatahovat na noc závěsy.“ „Ty moje Mikuláško,“ pohladila ji maminka po tváři, „mám z tebe radost.“

Za malou chvíli pak přišel opravdový Mikuláš. Všechny čerty tentokrát nechal venku za dveřmi, což Karolínku opravdu potěšilo. Sice tam výhrůžně chrastili řetězy a mumlali něco temného ve své čertí řeči, ale byli za dveřmi, Karolínka je neviděla, a tak se jich ani tolik nebála. Přednesla nacvičenou básničku o zimě, přiznala se, že nenosila celý rok bačkorky poctivě, ale teď v posledním týdnu, co je opravdu už zima, je fakt nosila každý den.

Svatý Mikuláš uznal, že byla hodná, pochválil ji za básničku a vytáhl pro ni z nůše na zádech velký sáček plný ovoce a sladkostí, ale o sněhu jí nemohl říci nic. Když si totiž dodala odvahy, zatahala svatého muže za červený rukáv a nesměle se zeptala: „Svatý Mikuláši, nevíš, jestli bude na Vánoce sněžit?“ Ten vysoký muž se jen hezky usmál a odpověděl pokrčením ramen. Taky to nevěděl.

Karolínka seděla večer v postýlce ve svém tmavomodrém pyžamku s malinkými bílými puntíky a líčila tatínkovi, který jí přišel dát ještě pusu na dobrou noc, jak si s maminkou hrály na Mikuláše. „To jsem zvědavá, co bude paní sousedka říkat, až ten sáček objeví,“ těšila se Karolínka, „ale nesmíš jí to říct! Kdyby se prozradilo, že jsme to byly my s maminkou, nebyla by to žádná hra,“ nařizovala tatínkovi. Ten se smál a sliboval, že paní Vomáčkové určitě nic neprozradí. „A tati,“ přitiskla se k tatínkovi důvěrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Tatínek přisvědčil. „Že to nebyl opravdový svatý Mikuláš, že to byl pan Novotný od tebe z práce? Jak jsme u něj byli na jaře pro sazenice…“ „Ty má chytrá hlavičko,“ smál se tatínek, „já mu to říkal, že už jsi moc velká a že tě letos už asi neoblafne,“ vysvětloval tatínek, „jenže on si nedal říct. Mikuláš je jeho životní role.“ „Hm, to je od něj hezké, že chce být jako svatý Mikuláš. Ono je to vlastně moc zábavné,“ rozumovala Karolínka, „když jsme dneska s maminkou chystaly ten balíček pro paní sousedku, bylo to moc prima. A když jsem jí ho nesla na okno, cítila jsem se úplně jako veliká. Ani jsem k tomu nepotřebovala ten mikulášský hábit,“ zachichotala se holčička.

Najednou si však vzpomněla ještě na něco a smutně si povzdychla: „Neví to ani svatý Mikuláš, ačkoli když to byl pan Novotný, tak to ani vědět nemohl,“ stěžovala si tatínkovi, „a já si tak moc přeju, aby na Vánoce sněžilo.“ Tatínek si jako vždy věděl rady: „Co kdyby ses za sníh pomodlila? O sněhu přece rozhoduje Pán Bůh, nikdo jiný.“ Karolínka vyskočila radostí. „No jasně, že mě to nenapadlo. Kdo jiný?“ A hned to udělala.

z knížky Vánoční přání, KNA 2014

Sváteční procházky

Vánoce? Odpočívám.

Tedy ne že bych takhle strávila celé Vánoce! Ale aspoň chvilku jsem si našla dokonce i u babičky.
Poprvé jsme totiž trávili vánoční svátky včetně Štědrého dne mimo náš domov. Měla jsem trochu trému, ale bylo to fajn.

O oříšku, co chtěl být cukrovím

Na jednom vysokém ořešáku dozrávaly ořechy. Bylo jich opravdu hodně. Často si vpodvečer povídaly, čím by chtěly v životě být, kam by se chtěly dostat, co by rády viděly – jak už  to tak u dospívající mládeže bývá. Oříšky měly různá přání.

Jeden chtěl strávit zimu v domácnosti zrzavé veverky, v její malé spíži. Veverka by se chodila do spíže dívat celou zimu. Vždycky by tak krásně blýskala svýma černýma očkama, protože by věděla, že ještě má něco v zásobě a nebude hladem, a až by k jaru došlo na oříšek, radostně by si na něm pochutnala. Jiný oříšek si přál, aby si ho vybrala sojka. Aby ho rázně klofla svým silným zobákem a odnesla do svého hnízda. Byl by vysoko převysoko, mohl by zblízka koukat na sojčina modrá pírka a poslouchat, jak hlasitě povykuje, když se přiblíží někdo cizí.  Další oříšek zase toužil spadnout do listí, schovat se a přečkat v něm zimu. Na jaře, až se oteplí, vyklíčit a vyrůst jako nový strom. Nejdřív by byl jen takový proutek s několika listy, pak by samozřejmě zesílil a po letech, po mnoha letech by z něj mohl být veliký, silný, mohutný strom.

Jeden z oříšků měl ale zvláštní přání: pořád si představoval, jaké by to bylo, dostat se do cukroví. Do vánočního cukroví. Snil o tom, jak bude spočívat přilepený hustou čokoládovou polevou na báječném kakaovém dortíčku s rumovým krémem mezi ostatními kousky cukroví na nádherné skleněné míse na nízkém stolku. Kolem bude vonět káva a v záři mnoha svíček se budou třpytit ozdoby na vánočním stromku a lesklé stužky na dárcích pod ním. Tohle by si přál zažít, takovou slavnostní eleganci. Pak ať se s ním stane cokoli. Ať si ho sní kdokoli.

Oříšky si často o svých snech a přáních vyprávěly. Těšily se, jaké to bude, až dozrají. Až se vyloupnou ze svých zelených kabátků, seskáčou na zem do listí a jen tak v  elegantních dřevěných oblečcích vyjdou vstříc svým osudům.

Listí na stromech žloutlo, zelené kabátky oříšků začaly praskat. Pár prvních nedočkavců už seskákalo do trávy a vydalo se za svým štěstím. Oříšky, co zůstávaly na stromě, se už moc těšily, jaké to s nimi bude. První zmizel oříšek, co chtěl bydlet u veverky. Jen co praskl jeho zelený obal a vykoukla dřevěná skořápka, veverka ho chňapla tlapičkama, ostrými zoubky odhryzla zbytek zeleného obalu a odnesla si oříšek do svého pelíšku.

Sojka si taky hlídala zrající ořechy. Se zásobami na zimu si ale hlavu nedělala. Který ořech uchopila do svého silného zobáku, ten taky snědla. Nebylo to tedy tak úplně podle oříškova přání, ale aspoň na chvíli sojčina modrá pírka obdivovat mohl.

Náš oříšek, ten co toužil být cukrovím, spadl s mnoha ostatními brášky na zem do trávy a spadaného listí. Tam ho také našli. Tatínek se dvěma dětmi. Byli na procházce a na kraji lesa uviděli stát rozložitý strom ořešák. Rozběhli se k němu a s veselými výkřiky vyhledávali oříšky v listí. Plnili si kapsy, dokonce i čepice. Náš oříšek se ocitl v tatínkově kapse a velmi se mu to líbilo. Blížil se svému snu. Spolu s ostatními oříšky z kapes se sušil v košíku na balkóně. Pak je přenesli do spíže. Venku už nastala zima. Oříšky v košíku si špitaly, kdy už přijdou Vánoce, kdy už nastane ta jejich chvíle. A nastala.

Zpočátku to vypadalo velmi nenápadně. Vůbec to nebylo slavnostní. Maminka vynesla košík do kuchyně, svolala děti a tatínka a všichni si sedli ke stolu. „Tohle ale přece nemohou být Vánoce,“ povzdechl si náš oříšek. A taky že ještě nebyly. Bylo to louskání ořechů. Tatínek si vzal lesklý kovový louskáček, ořechy do něj vkládal a tiskl je tak silně, až jim praskaly jejich dřevěné kabátky. Maminka a děti pak rozlouskané ořechy brali a vybírali z nich jadérka. Některá jádra se podařilo vyndat za skořápek skoro celá, jiná se rozlámala. Zvlášť pěkné půlky jader se dávaly do zvláštní misky. „To bude na zdobení,“ řekla maminka. Oříšek se bál. Každý oříšek se bojí o svůj kabátek. Ale když na něj přišla řada, jen přivřel oči, trochu to křuplo a bylo to. Rozlouskl se na dvě stejné pěkné poloviny. „Podívejte, to je fešák!“ zvolala holčička, která jádro hbitými prstíky vylovila ze skořápky. „Budeš zdobit,“ dodala a vhodila obě půlky jádra do té zvláštní misky. Oříšek, celý omámený, se nevěřícně rozhlížel kolem sebe.

Od té doby byla kuchyň vždycky plná vůní. Maminka hnětla těsta, děti vykrajovaly drobné tvary cukroví, všude ležely mísy s upečeným cukrovím a plechy s neupečeným. Když bylo všechno upečeno, nastalo šlehání krémů a míchání polev. Nejvíc ze všeho cukroví voněly čokoládové dortíčky. Maminka brala malé osmihránky po dvou, jeden položila na mísu a druhý natřela báječnou čokoládovou polevou. Chlapeček, který toho dne pomáhal v kuchyni, bral jednu půlku oříšku za druhou a vždycky ji vtlačil pěkně doprostřed dortíčku do ještě horké polevy. Když pak poleva zaschla a oříšky nemohly spadnout, maminka dvojice osmihránků slepovala k sobě bílým máslovým krémem s rumovou příchutí. Pak mísu postavila do studené spíže.

Obě půlky našeho oříšku se ocitly podle svých snů v husté tmavé lesklé čokoládové polevě. Ta vůně úplně opájela. To napětí se už ani nedalo vydržet. Všechny kousky cukroví totiž byly uschovány ve velké papírové krabici s víkem a čekaly. Oříšek si říkal: „Až dosud bylo všechno, jak jsem si vysnil, jak  jsem si přál. Bude to až do konce takové? Nečeká mě ještě nějaké hrozné zklamání?“

Jednoho večera se však dočkal. Maminka ve slavnostních šatech a s bílou zástěrkou s kraječkami přišla do spíže, otevřela krabici a vybírala od každého druhu cukroví několik kousků. Opatrně je kladla na nádhernou skleněnou mísu. Čokoládový dortíček s naším oříškem ležel hned na vršku té vonící nádhery. Pak mísu přenesla do velkého pokoje ozářeného světlem mnoha svíček a postavila ji na nízký stolek. V pohodlných křeslech tu seděli tatínek a bělovlasá babička, která tu byla přes Vánoce na návštěvě. V místnosti stál překrásně nazdobený vánoční strom. Dosahoval až ke stropu a vypadal tak šťastně, že oříška napadlo, jestli se mu taky nesplnil jeho sen. Děti postávaly kolem stromku a pokukovaly po dárcích. Za malou chvíli se na stolku objevily něžné šálky s vonící kávou.

„To je štěstí,“ pomyslel si oříšek, „o tomhle jsem celý život snil.“ A vzpomněl si na své kamarády a na jejich životní přání. Zvědavě se rozhlížel a spokojeně zjišťoval, že všechno je ještě krásnější, než si dokázal představit. Ozdoby na stromečku se třpytily ve světle svíček, stejně jako lesklé stužky na tajemných balíčcích pod stromečkem. Děti zpívaly krásnou starobylou píseň o narození malého děťátka, všem zářily oči a bylo zjevné, že se mají rádi. Pak se rozbalovaly dárky.

Když už byly všechny balíčky rozbalené, děti si hrály s novými hračkami a rodiče popíjeli svou kávu. „Ještě jste ani neochutnali cukroví,“ pobídla maminka. Děti přiběhla a prohlížely si mísu. „Vypadá nádherně. Je vidět, že mi pomáhali šikovní pomocníci,“ usmívala se maminka. Chlapeček natáhl ruku a vzal si čokoládový dortíček s naším oříškem. „Na ten jsem se nejvíc těšil,“ zálibně si prohlédl sladkou dobrotu chlapeček. Oříšek se ještě naposledy rozhlédl krásným pokojem a pak byl sněden, přesně jak si vysnil.