Svrbící prsty

„Už mě svrbí prsty,“ svěřila se dceruška. Přikývla jsem s porozuměním: „To mě taky.“ Rozuměly jsme si bez dlouhého vysvětlování. Dnes byl totiž mimořádně krásný den. Slunko svítilo, jako by byl už aspoň teplý duben, vzduch skoro jarně voněl a nám se při pohledu z okna zdálo, že nás naše zahrada přímo hlasitě volá.

„Já budu hrabat a ty budeš stříhat růže,“ plánovala Adélka. „Hm, ano a trochu zastřihnu i keře,“ těšila jsem se na tu práci. „Nevíš, jestli už raší tulipány?“ napadlo mě se zeptat, protože znám zvědavé spády své dcery. Není divu, je přece aspoň zpoloviny po mně. Ona se usmála a spustila podrobný přehled, co kde už raší, co kde kouká a kde ještě nic neleze. Mohla jsem to čekat! Vím o ní už přece, že když se vrátí ze školy, musí hned ale hned aspoň na chvíli vyběhnout na zahradu. Ke své duševní hygieně nutně potřebuje protančit trávníkem od meruňky ke skalníku, přivonět ke květinám, utrhnout si stéblo pažitky, pohladit trávník a aspoň jednou hrábnout do hlíny. Naprosto ji chápu. Tohle máme totiž společné.

Nevím, jestli to je tím, že můj tatínek byl zahradník. Mohlo by to být ale i tím, že já běžně pracuju s papírem a nehmotnými slovy, zatímco na zahradě je všechno tak konkrétní a hmatatelné. Cítím úlevu, když po dlouhém koukání do monitoru počítače nebo probírání se v papírech mohu vzít do ruky hrábě, motyku nebo zahradnické nůžky a dělat něco opravdového. Přes zimu se nic takového dělat nedá, a tak na jaře už vždycky nedočkavě vyhlížím, kdy hlína změkne, pupeny na větvičkách keřů se začnou nalévat a první jarní květiny vystrčí své zvědavé prstíky z hlíny ven na sluníčko. Přitom mne napadají všelijaké myšlenky. Jak to ty sněženky dělají, že se dokážou bez poškození prodrat tou ještě zmrzlou tvrdou hlínou, ale přitom malé dítě je v prstíkách zmačká? Kdo je tak podivuhodně a nepochopitelně stvořil?

Už jen pouhé pomyšlení na práci na zahradě mě naplňuje potěšením. Toužím naplnit plíce svěžím jarním vzduchem, vůní trávy a vlhké hlíny. Mé prsty by chtěly prohrábnout měkkou hlínu nebo sevřít plnou hrst suchého listí vyhrabaného z trávníku. Nemůžu se dočkat, až budu kypřit půdu kolem růžových keřů a obhlížet, jak na mne mrkají rašícími očky. Když se budu vracet domů, vždycky si ponesu nějakou malou kytičku a samozřejmě taky hrst bylinek. Čaje z čerstvé máty se nebudu moci nabažit. Už aby to bylo. Nemůže to přece dlouho trvat. Pár dnů a oteplí se, zavane vlahý jarní vánek a my se vydáme s dcerou vytěšené potěšení naplno prožívat. 

Prorocké sny

Začala jsem číst knížku o prorockých snech. Vybrala jsem si takový titul i přes to, že si většinou své sny nepamatuju. Možná se mi v noci něco zdá, ale když se probudím, skoro nic mi nezůstává. Nanejvýš zachytím prchavý závan nějakého pocitu, nálady, atmosféry a ten se rychle rozplyne. Ostatní členové mé rodiny dokáží o svých snech ráno u snídaně poutavě dlouze vyprávět, pamatují si neuvěřitelné podrobnosti jako barvy, vůně a komplikované zápletky dějů. Obdivuju je, protože tohle se mi nestává. U snídaně už ani nevím, že jsem spala. Jsem tak plná plánů všeho, co by se dalo provést, nedočkavě koukám z okna, jaký máme nový den, mám hlad na snídani a minulá noc pro mne už neexistuje.

Knížka o snech se na mne usmívala z police a já jsem měla dojem, že si mne volá. Někdy to tak s knihami mívám. Pustila jsem se do čtení a zatoužila jsem po snech.Věřím, že v nich může Bůh promlouvat a mě samozřejmě zajímá, co mi říká. Biblická argumentace o prorockých vlastnostech snů mi přišla dobrá. Těžko pochybovat, děj některých příběhů je na pokynech vydaných ve snu přímo založený. Praktické tipy, jak polapit ulétající sen, jsem rovnou naplnila. K posteli jsem si na dosah ruky přichystala bloček a tužku, abych si mohla okamžitě zapsat slovo, myšlenku, vjem nebo obraz, který by se mi v noci zdál. Hned vedle jsem si položila taky baterku, abych nemusela rozsvěcovat lampičku a nebudila třeba uprostřed noci svého manžela. Kdo trénuje, zlepšuje se a já jsem toužila po snech.

Dočetla jsem se k části, kde autor napsal, že sny od Boha se zabývají oblastí naší působnosti, případně naší služby, oblastí, v níž nám dává autoritu. To mi přišlo jako velmi logické. Nemohla jsem se dočkat, až se mi v nějakém snu něco takového vyjeví. Zatím totiž v mém bločku na sny bylo jen několik slov a ta odrážela spíš střípky děje předchozího dne nebo dojmy z filmu, který jsem sledovala před spaním. Většinou jsem v nich nic srozumitelného nespatřovala. Stále jsem ale doufala, že třeba i prostřednictvím snu ke mně může Bůh promluvit a ukázat mi, kudy dál. Naznačí mi, jaká je má další cesta. Nebo mi jen potvrdí, co už vím, což by znamenalo, že mě nečeká žádná výrazná změna a to by také bylo hezké. No prostě toužila jsem slyšet Boží hlas.

Začala jsem dokonce večer před ulehnutím prosit o sny. To jsem nikdy předtím nedělala, protože mě to ani nenapadlo. No a dnes se mi nad ránem zdál sen, který se dal zapsat. Obsah mého snu zapadal poměrně přesně do souvislostí vizí, Božích pokynů a oblastí duchovní autority. Byla v něm zřetelná odpověď na můj otazník, pokyn, jímž se vyřešil problém toho dne. Vděčně jsem si zapsala myšlenku ze sna připravenou tužkou do bločku. Co kdybych zapomněla? U snídaně jsem dcerám nadšeně vyprávěla, že jsem konečně měla sen, v němž jsem dostala řešení nějakého svého úkolu. Samozřejmě se zvědavě dotazovaly, co to bylo. A já jsem jim hrdě svěřila, že mi Bůh laskavě ukázal, co mám dnes uvařit.

Ještě stále toužím po snech. Jednou přijdou a já budu připravená.

Ptačí hnízda jako podnět

Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.

Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.

Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“

Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení.