Náušnice pro maminku

„Tyhle vám budou slušet,“ podávala jsem druhou náušnici z páru paní tak v mém věku. Stála před velkým zrcadlem a zkoumavě shlížela, jak dlouhá visací náušnice ladí s její tváří. Hrozen ametystů fialkově jiskřil a vytvářel krásné barevné spojení s jejíma očima. Zdály se jasnější a výrazněji zelené. Jakoby šperk zkomponovali právě pro tuto ženu. Ne každému to říkám, ne každé ženě totiž sluší šperk, který se jí zalíbí v kartonové krabičce za výlohou.

Nezdálo by se to, ale je to věda. Při výběru náušnic je zapotřebí uvážit mnoho ukazatelů. Proporce obličeje, tvar účesu, barva pleti a očí, délka krku hrají důležitou roli. Také výška, v níž má posazené uši je podstatná pro volbu náušnice. Někdo může nosit cokoli, někomu dlouhé náušnice opravdu nesluší. A ovšem některé ženy si to o sobě jen myslí, ale není to pravda. Já se nesnažím prodávat za každou cenu. Pokud budou zákaznici vybrané náušnice opravdu slušet, lidé z jejího okolí jí to řeknou a ona se pak vrátí, až si bude chtít koupit něco dalšího. A já samozřejmě chci, aby se vracely. Někdy je však výběr šperku ještě složitější. Můžete narazit na problémy, které byste nečekala a dostat se do hlubin lidského srdce.

Světlovlasá žena si nasadila i druhou náušnici z páru. Natočila se k zrcadlu jednou a pak i druhou tváří, ještě chvilku přemýšlela a pak přikývla. „Ano, vezmu si je,“ pronesla rozhodně. „Jsou krásné a ladí s vašima očima,“ švitořila jsem, zatímco jsem ukládala ametystové náušnice do krabičky. „Víte, ony jsou vlastně pro mou maminku,“ řekla paní a dodala: „Ona včera zemřela. Pohřeb bude mít pozítří.“  Překvapeně jsem vzhlédla. Co říct? Co na tohle říct? Naše oči se setkaly a ty její byly plné bolesti.

„Víte, maminka mi nikdy neřekla, že jsem hezká. Nikdy mě nepochválila, že mi to sluší. Nikdy neobdivovala můj účes nebo šaty. Nevím proč. A tak jsem si o sobě dlouhá léta myslela, že jsem ošklivá. Domnívala jsem se, že je vlastně jedno, co si obleču, jestli se nalíčím nebo jestli půjdu k holiči. Stejně nebudu vypadat dobře. Maminku jsem pravidelně navštěvovala, vodila jsem k ní děti, myslím, že jsme měly docela dobrý vztah, ale jakoby něco chybělo.“ Žena se na chvilku odmlčela, nicméně bylo zjevné, že tohle bude zpověď na delší dobu, a tak jsem se pro jistotu rozhlédla po obchodě. Naštěstí tu v této chvíli nikdo nebyl. Úpěnlivě jsem si přála, aby pro příští minuty nikdo nevešel a nevyrušil nás. Měla jsem pocit, že bych mohla začít plakat. Jak jsem jí rozuměla!

„Ano, já vím, jaké to je,“ souhlasila jsem s ní tiše. „Moje maminka také vždycky chválila mé spolužačky nebo kamarádky. Ony měly krásné vlasy, ladnou chůzi nebo jim slušelo oblečení. Mně nikdy.“  Ženě se v očích zaleskly slzy. „Tak mi rozumíte,“ zašeptala a bylo vidět, že přemáhá pláč. „Víte, teď v posledních týdnech byla maminka v nemocnici. Už jen ležela. Nemohla ani jíst a občas mívala bolesti. Hodně spala. Navštěvovala jsem ji každý den. A při jedné z těch návštěv mi řekla, že jsem její krásná dcera. Poprvé v životě! Ale řekla to. Že jsem její krásná dcera.“ Paní se rozvzlykala, ale potřebovala mi to doříci. „To proto si kupuju ty náušnice. Vezmu si je na pohřeb. Chci jí ještě naposledy ukázat, že mi to sluší…“  To už nám tekly slzy oběma. Nemohla jsem si pomoci a musela jsem ji obejmout. Chvilku jsme tak stály a pak jsem se shýbla pod pult pro krabici papírových kapesníků.

Čím jsem chtěla být

„Tak to máte splněný sen,“ spíš než otázka to znělo jako spokojené konstatování. Známá paní se rozhlížela po mém pracovišti – po malém knihkupectví s galerií. Moc se jí tam líbilo. Větu o splněném snu opakovala několikrát a já nevěděla, co na to říct.

Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu provozovat takový obchod. Vlastně kdyby mi byl někdo před lety řekl, že ho budu mít, ťukala bych si na čelo. Já a obchod? To teda těžko. Když na to došlo, strašně jsem se bála. Nemohla jsem spát asi tak tři měsíce, ale pak jsem si řekla, že za tu zkušenost to stojí. Uvidíme, jestli mi to půjde. A ono to pomalu jde. Pracuju, učím se. Nejdřív jsem nabízela jen knížky, brzy přibyly dárkové předměty, šperky, dekorace, keramika a originální přání. Pak ze zadní místnosti, kde bývala kancelář, vykvetla galerie. Kdybych měla popsat, jak sháním umělce, kteří by vystavovali, řeknu, že nevím. Nějak přicházejí sami. Originální ručně vázané knihařské výrobky mne přivedly k originálním psacím potřebám a odtud to byl jen malý krůček ke kvalitnímu portskému české výroby. Prostě se to samo skládá.

 Lidi si často myslí, že mám takové štěstí. Každé moje zaměstnání prý vypadá tak atraktivně. Některé kamarádky mi říkají: „Ty se máš. Takovou práci jako ty bych taky chtěla.“ Jenže pak hned dodávají: „Hlavně aby mě to bavilo.“ A pak je hlavním kritériem výše platu. „Za takové drobné nebudu ani ráno vstávat,“ dodávají vtipně. Já ovšem nemohu říct, že by mě vždycky bavilo, co dělám. Některé úkoly jsou mi dokonce nepříjemné, ale nedívám se na to tak. Časem najdu v každé práci něco, co mě těší a pro co ji ráda vykonávám. Většinou je to ta část, kde mohu použít svou tvořivost, ta práce, kde nejvíc projevím sama sebe, kdo jsem a jaká jsem.

Na druhou stranu mnohá zaměstnání vypadají tak velice atraktivně hlavně zvenčí. Když jsme na základní škole vyplňovali dotazníky na téma, čím bych chtěla být, zaškrtávala jsem kolonky jako učitelka, redaktorka, herečka, zpěvačka, hlasatelka… Mnohé z toho jsem si v životě mohla ozkoušet a řeknu vám, nebylo to pro mě. Nedovedla jsem si zkrátka představit, co to obnáší. Jiné kolonky by mě zatrhnout ani nenapadlo. Nic mě nepřitahovalo na zaměstnáních typu knihkupec nebo galerista, nejspíš jsem si ani nedovedla představit, co znamenají, a podívejte. Vykonávám je a jsem šťastná.

A finančně? Nepracuju primárně proto, abych vydělala peníze. Dělám svou práci proto, že mě těší. Něco tvořím, mluvím s lidmi, poskytuju pokojné útočiště. A krom toho tím i něco vydělám. Myslím, že jsem to tak měla skoro vždycky. Což nikdy nesvědčilo našemu rodinnému kontu, ale navzdory tomu, že většinou jsme žili z ruky do úst, se cítíme bohatí.

„No vlastně ano, je to jako sen,“ musela jsem přiznat své zákaznici, „jsem tu ráda.“

Unavená galeristka

V úterý byla vernisáž. Po sobotní autogramiádě zpěvníku Písniček pro kluky to bylo dost brzo. Ráno jsem zjistila, že nemám umyté skleničky. Tří krabic špinavých skleniček, co trčely pod stolem, se laskavě ujala paní správcová Inka a nechala je projet svou myčkou. Zachránila mě!
Plakát zvoucí kolemjdoucí na vernisáž, jsem tvořila na poslední chvíli ručně. Pan Jurka chtěl mít zahajovací proslov za každou cenu na galerii, kam se všichni nemohli vejít. Hudebnice se stěhovaly z rohu do rohu, jak si nemohly vybrat, kde budou hrát a tahaly s sebou kvůli violoncellu rohožku plnou kamínků. Hosté nečekali na přípitek a vrhali se na skleničky hned, jak přišli.
Myslela jsem, že to bude katastrofa. Ale všechno dobře dopadlo. Lidí přišlo opravdu hodně, paní malířka jen zářila, protože přišli ti, které má ráda a dostala spoustu květin, proslov měl pointu a spád, hudba byla přiměřená jak co do délky, tak i k obsahu výstavy. Až na jednu rozbitou skleničku - úspěšný večer.

Vzpomínky na autogramiádu Středověku

Záznam autogramiády

Spokojenost

Po dokončení instalace nové výstavy.

Pracuju v práci

Nastalo léto a já zvelebuju. Nejdřív v práci. ne že by to bylo proto, že je důležitější. Jednoduše řemeslníci měli termín.
Nejdříve jsme trochu stěhovali.
Teď právě probíhá výměna oken, což není vůbec malebné.
Neplánovaně mi vyměňují i jedny wawky.
Ale až to bude hotové, bude to krásné. Doufám.