Takhle bude vypadat!

Moje nová knížka s názvem Život v tempu andante už má schválenou obálku. Sice jsem si ji představovala jinak, ale tahle se mi líbí. Červené kolo si nejspíš kupovat nebudu, ale ty kytky určitě ano.
Kdy knížku vytisknou, to ještě nevím, ale doufám, že to bude brzo. Snad se vám moje andante bude líbit.

Jako ochutnávku přijměte jeden z fejetonů.

Hledání potěšení

Jedna paní se mě ptala, jak to dělám, že pořád nacházím něco krásného, že se pořád raduju z nějakého toho potěšení. Že ona si na to, jak je den dlouhý, ani nevzpomene. Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale pak mi to došlo. No to je ono. Kdybych nehledala, asi bych taky nic nenacházela. Ale jak to, že na hledání potěšení nezapomínám? Nebo aspoň většinou na to nezapomínám?

Dnes už to dělám automaticky, naučila jsem se tak hledět na svět kolem sebe. Jak tomu ale bylo dřív? Skutečně bylo pro mne vždycky samozřejmostí vidět něco potěšujícího ve všem a brát to osobně? Asi ne...

Kdysi jsem si přečetla knížku o francouzských ženách a o jejich schopnosti každý den nacházet a dopřávat si drobná potěšení. Zaujalo mne to a uvažovala jsem, zda já, česká žena, bych to také dokázala. Je to vůbec možné? Každý den? A tak jsem se rozhodla zjistit, jestli bych také dokázala najít jedno potěšení – no ne-li denně, tedy aspoň jednou za týden. První rok jsem při svých výzkumech uvažovala o tom, co dělat, abych potěšení dosáhla. Cíleně jsem připravovala situace a vytvářela podmínky pro vznik nějakých libých zážitků. Chodit pěšky, pít ráno sklenici vody, dát si šlofíka nebo šálek kávy, po dvěstěpadesátépáté si přečíst jednu knížku, zkusit něco sdílet, nebo si něco nechat pro sebe – no prostě některá potěšení se dají nachystat. Za všechno jsem byla vděčná. Bylo to velice zábavné, ale postupně jsem začínala tušit, že lze jít ještě dál.

Během druhého roku jsem se propracovala k změně postoje. Dělala jsem to všechno obráceně. Nic jsme si nepřipravovala, nic si nechystala. Naopak jsem hledala potěšení a radost ve všem, co jsem dělala, nebo co se mi přihodilo. Sbírala jsem potěšení cestou. Tohle bylo ještě zábavnější. Tento opačný postup se mi zdál trochu náročnější, bylo nutné být více ve střehu, jenže jakmile se člověk rozhodl uvažovat o sobě jako o přetvořiteli čehokoli do potěšení, šlo to už samo. Cokoli, co mne v životě potkalo, mohlo být potěšením. Udělala jsem první stopy v zasněženém plácku, jedla jsem oběd nejpomaleji ze všech, pozorovala jsem sýkorky za oknem, nebo jsem si vychutnávala krásné ráno jako dar. Třeba šlo klidně o tytéž události, radost přinesly podobné okolnosti, ale bez mého přičinění. Přestala jsem potěšení vytvářet, ale začala jsem je vyhledávat, protože v mém životě prostě byla. Má vděčnost se prohlubovala, neboť mi docházelo, že já nejsem zdrojem své radosti.

Ve třetím roce zkoumání jsem už zcela jistě věděla, že potěšení se vyskytuje ne jednou týdně, ne jednou denně, ale tolikrát, kolikrát člověk chce. Potěšením může být všechno, záleží na tom, zda se rozhodnu tak na svět a své místo v něm hledět. Nejspíš jsem pochopila, že štěstí je otázkou rozhodnutí. Myslím, že vděčnost se stala mým životním programem.Není vždycky snadné se pro vděčnost rozhodnout, ale vždycky je dobré to udělat.

Nevím, jestli dokážu vždycky jasně vysvětlit, jak se potěšení hledají. Nejsem si jistá, zda jsem věrohodným příkladem, že takhle žít je nejen možné, ale i nutné, aby člověk nestárl do trpkosti a hořkosti. Což bych nechtěla.

Dárek pro tatínka

S tatínkem a dárky bylo vždycky těžké pořízení. Buď sám nevěděl, co si vlastně přeje, nebo si přál něco, co mu Karolínka nemohla vyrobit ani koupit, i kdyby vynaložila všechny své úspory. Ovšem když už pro něj Karolínka něco vyrobila, mohla si být jistá, že její dárek bude chovat ve vážnosti. Například záložku do knihy, kterou mu namalovala k narozeninám, když jí byly asi tak tři roky, používal stále. Nakreslila na ni samu sebe a tatínka, jak spolu jdou na procházku. Karolínce připadala legrační. „Takoví hlavonožci,“ smála se, když záložku objevila v jedné zlusté knize, co tatínek zrovna četl. Dnes už samozřejmě dokázala kreslit daleko krásnější obrázky a za svůj dávný výtvor se tak trochu styděla. Nabízela tatínkovi, že mu nakreslí jinou a lepší záložku, ale on to odmítl. „Ne ne, Karolínko, děkuji, ale nechci. Tahle záložka mi bude vždycky připomínat, jaká jsi byla, když jsi byla tak malá. Namaluj mi něco jiného.“

„Hm, to se snadno řekne, namaluj mi něco jiného. Jenže co? Tatínkovi pomalovat sklenici na čaj nemá žádnou cenu, protože tatínek pije čaj nejraději z velkého buclatého hrnku. Záložku už jednu má a jinou nechce. Co bych pro toho tatínka mohla jenom vyrobit?“ mudrovala Karolínka. Trápila se tou otázkou kolik dní. Chtěla tatínkovi svým dárkem ukázat, jak ho má ráda. Mohla by se samozřejmě poradit s maminkou a ta by jistě nějaký nápad měla, jenže maminka měla před Vánocemi strašně moc práce. Sedala k počítači vždycky už brzy ráno, dříve než Karolínka vstávala. A řešila ty své překlady a korektury ještě dlouho potom, co šla Karolínka spát. Také se s maminkou nechtěla radit proto, že by jí tím prozradila, že i ona, malá Karolínka bude letos poprvé dávat vánoční dárky.

Ptala se holek ve škole, ale ony takové starosti neměly. Žádné dárky totiž rodičům nedávaly. Tvrdily, že jsou na to ještě malé, aby dávaly dárky. Karolínka se tím cítila samozřejmě výjimečná. Ona dárky dávat chtěla. Jednak proto, že se na to cítila dost velká, jednak proto, že potřebovala nějak zahladit ten špinavý pocit, který v ní vyvolávaly výčitky svědomí.

„Možná bych mohla zajít za babičkou,“ napadlo Karolínku jednou odpoledne, když se vracela z hudební školy a brouzdala po náměstí kolem osvětlených a svátečně nazdobených výkladů. Ale hned ten nápad zavrhla: „Kdepak babička, ta by mě přesvědčovala, že dárky nosí Ježíšek. A já už nejsem žádné mimino.“ Zastavila se před výlohou papírnictví. Prohlížela si vystavené zboží a dumala o dárcích. Její zrak spočinul na dárkových krabičkách, sáčcích a arších vánočního balicího papíru. Vánoční balicí papír! „No ano, ten budu potřebovat. Maminčinu sklenici přece musím do něčeho hezkého zabalit.“ Rozhodla se vstoupit do obchodu a v kapse přitom mačkala svou malou peněženku. Měla v ní celé své úspory.

V obchodě moc lidí nebylo. Jen dvě staré dámy si vybíraly vánoční pohlednice a jedna maminka s malým dítětem si prohlížela psací soupravy. Slečna prodavačka se na Karolínku vlídně usmála: „Co by sis přála?“ Karolínka úplně zapomněla, že vlastně původně chtěla koupit vánoční balicí papír a vyhrkla to, o čem celou dobu přemýšlela: „Sháním dárek pro tatínka a nevím, co by to mělo být.“ „Aha,“ zamyslela se slečna, „podíváme se.“ Pak sahala do poliček a šuplátek a ukazovala Karolínce různé věci. Plnicí pera, diáře, poznámkové sešity, pravítka, těžítka, ale nic z toho nepřipadalo Karolínce jako to pravé. Byla už z toho nesvá, že odmítá všechny návrhy hodné slečny. Až docela naposledy se slečna nešťastné Karolínky zeptala: „Kreslíš ráda?“ Karolínka horlivě pokývala hlavičkou. „Mám tu jeden dárek, který bys musela sama dokončit,“ vyprávěla prodavačka a hledala v přihrádkách police za sebou. „Bude to ovšem dost práce a nevím, jestli to stihneš. Musela bys nakreslit dvanáct obrázků,“ s těmi slovy položila na pult před Karolínku nástěnný kalendář.  Byly v něm natisknuty všechny názvy měsíců a čísla dnů, ale tam, kde mívají kalendáře obrázek, byl vždycky jen bílý obdélník. Místo pro vlastní obrázek. „Vidíš?“ ukazovala slečna prodavačka, všude je prázdné místo, které budeš muset zaplnit. Troufneš si na to?“ A Karolínka věděla, že tohle je přesně to pravé. Radostně poskočila a vytáhla peněženku. Peníze jí stačily na kalendář a ještě i na dva archy vánočního balicího papíru. Byl krásně červený s bílými zvonečky a rolničkami. Celá šťastná se vracela domů. Kalendář schovala do tašky k notám, takže vůbec nebyl vidět a roli papíru se jí podařilo zastrčit dozadu za šaty v její skříni v pokojíčku. „Dvanáct obrázků, to je spousta práce, ale já to zvládnu,“ těšila se Karolínka a v duchu už rozvrhovala, co na který měsíc nakreslí.

Z knihy Vánoční přání, KNA 2013

Středověk mého života

Už se nemůžu dočkat!

Moje nová knížka jde do tiskárny.

Jmenuje se Středověk mého života a je o mně. Zkoumám v ní život v tom záhadném období mezi maminkou a babičkou. Hledám své sny.

Zkouším nečíst tolik Přísloví ale spíš Píseň písní.

Středověk mého života

Středověk mého života je název knížky, kterou jsem před pár dny dopsala. O čem bude? No... vlastně ... o mně.
Kým se stane žena, když ukončí výchovu dětí?
Co je mezi maminkou a babičkou?
Jak znovu oživit vztah s tím pánem, co spolu bydlíme, abychom se na sebe těšili a byli spolu rádi i po těch  všech letech?
Co moje kamarádky?

Vyjde někdy na podzim v Karmelitánském nakladatelství.

Druhé vydání Panáčka

Je to zvláštní pocit držet v rukou knihu, který poprvé spatřila světlo světa před deseti lety!
Ten příběh O dřevěném panáčkovi jsem nosila v hlavě přes rok. Pak jsem ho za jedno odpoledne sepsala, proškrtala a bylo to. Text jsem ukázala Janičce Marvánové, tehdy ještě studentce, a za krátkou dobu mi přinesla návrh postavičky. Byla jsem nadšená. Hotový koncept jsem předložila svému nakladateli a když při čtení uronil slzu, věděla jsem, že je vyhráno.
Dnes je na světě druhé vydání. Menší formát kompenzuje nižší cena a lepší kvalita barevného tisku.

Vánoční přání

Moje nová knížka by měla vyjít 7. 11. Bude se jmenovat Vánoční přání a pojednává o holčičce Karolínce.

Holčička Karolínka miluje sníh a sáňkování. Blíží se Vánoce, ale pořád nesněží. Může nějak souviset loňská lež s letošním sněhem? Dá se s tím něco dělat? Kromě Vánoc se ještě blíží první vystoupení v hudební škole, je zapotřebí sepsat seznam vlastních vánočních přání a poprvé v životě vyrobit vánoční dárky rodičům.  Mezitím se na obloze honí mraky, co vypadají jako kočka, a po ulicích se toulají koblihy. Jednoho večera přijde Mikuláš, ale ani on o sněhu nic neví. Jak to nakonec dopadne?

Co Bůh šeptá maminkám

Moje nejúspěšnější kniha! Vyšla několikrát v češtině, pak ve slovenštině a nakonec i v italštině. Teď se připravuje jako audiokniha.

Když jsem načítala pro audio vydání některé příběhy, bylo mi zase dojetím do pláče. Fakt to tak bylo? No jo, fakt.

Jsem za to vděčná...