Kdy knížku vytisknou, to ještě nevím, ale doufám, že to bude brzo. Snad se vám moje andante bude líbit.
Jako ochutnávku přijměte jeden z fejetonů.
Hledání potěšení
Jedna paní se mě ptala, jak to dělám, že pořád nacházím něco
krásného, že se pořád raduju z nějakého toho potěšení. Že ona si na to, jak je
den dlouhý, ani nevzpomene. Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale pak mi to
došlo. No to je ono. Kdybych nehledala, asi bych taky nic nenacházela. Ale jak
to, že na hledání potěšení nezapomínám? Nebo aspoň většinou na to nezapomínám?
Dnes už to dělám automaticky, naučila jsem se tak hledět na
svět kolem sebe. Jak tomu ale bylo dřív? Skutečně bylo pro mne vždycky
samozřejmostí vidět něco potěšujícího ve všem a brát to osobně? Asi ne...
Kdysi jsem si přečetla knížku o francouzských ženách a o
jejich schopnosti každý den nacházet a dopřávat si drobná potěšení. Zaujalo mne
to a uvažovala jsem, zda já, česká žena, bych to také dokázala. Je to vůbec
možné? Každý den? A tak jsem se rozhodla zjistit, jestli bych také dokázala
najít jedno potěšení – no ne-li denně, tedy aspoň jednou za týden. První rok jsem
při svých výzkumech uvažovala o tom, co dělat, abych potěšení dosáhla. Cíleně
jsem připravovala situace a vytvářela podmínky pro vznik nějakých libých
zážitků. Chodit pěšky, pít ráno sklenici vody, dát si šlofíka nebo šálek kávy, po
dvěstěpadesátépáté si přečíst jednu knížku, zkusit něco sdílet, nebo si něco
nechat pro sebe – no prostě některá potěšení se dají nachystat. Za všechno jsem
byla vděčná. Bylo to velice zábavné, ale postupně jsem začínala tušit, že lze
jít ještě dál.
Během druhého roku jsem se propracovala k změně
postoje. Dělala jsem to všechno obráceně. Nic jsme si nepřipravovala, nic si
nechystala. Naopak jsem hledala potěšení a radost ve všem, co jsem dělala, nebo
co se mi přihodilo. Sbírala jsem potěšení cestou. Tohle bylo ještě zábavnější.
Tento opačný postup se mi zdál trochu náročnější, bylo nutné být více ve
střehu, jenže jakmile se člověk rozhodl uvažovat o sobě jako o přetvořiteli
čehokoli do potěšení, šlo to už samo. Cokoli, co mne v životě potkalo,
mohlo být potěšením. Udělala jsem první stopy v zasněženém plácku, jedla
jsem oběd nejpomaleji ze všech, pozorovala jsem sýkorky za oknem, nebo jsem si
vychutnávala krásné ráno jako dar. Třeba šlo klidně o tytéž události, radost
přinesly podobné okolnosti, ale bez mého přičinění. Přestala jsem potěšení
vytvářet, ale začala jsem je vyhledávat, protože v mém životě prostě byla.
Má vděčnost se prohlubovala, neboť mi docházelo, že já nejsem zdrojem své
radosti.
Ve třetím roce zkoumání jsem už zcela jistě věděla, že
potěšení se vyskytuje ne jednou týdně, ne jednou denně, ale tolikrát, kolikrát
člověk chce. Potěšením může být všechno, záleží na tom, zda se rozhodnu tak na
svět a své místo v něm hledět. Nejspíš jsem pochopila, že štěstí je
otázkou rozhodnutí. Myslím, že vděčnost se stala mým životním programem.Není
vždycky snadné se pro vděčnost rozhodnout, ale vždycky je dobré to udělat.
Nevím, jestli dokážu vždycky jasně vysvětlit, jak se
potěšení hledají. Nejsem si jistá, zda jsem věrohodným příkladem, že takhle žít
je nejen možné, ale i nutné, aby člověk nestárl do trpkosti a hořkosti. Což
bych nechtěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat