Umřela manželova maminka, moje tchýně. Dlouho už ani
doopravdy nežila. Vzdala to. Svět nebyl podle jejích ideálních představ, život
se neodvíjel, jak by si byla přála, lidé nejednali, jak by podle ní měli a
vlastně ani ona sama nebyla tou, jíž chtěla být. Zavřela se doma a poslouchala
rádio. Pak už ani to ne. Přestala se zajímat o svět, aby se vyhnula zklamání a
bolesti. Bylo těžké se o ni starat, protože zároveň chtěla i nechtěla pomoc.
Pro mého muže byly ty poslední roky jedním z nejtěžších
období v životě. Chtěl mít maminku nablízku a ona ho odstrkovala.
Navrhoval způsoby, jak se o ni starat, ale všechny razantně odmítala. Uzavírala
se do sebe, přestávala komunikovat. Nepamatovala si, že by se měla najíst,
nebrala léky. Ani neochutnané jídlo házela do koše. Léky buď ignorovala, nebo
jich snědla příliš mnoho. Její i tak přecitlivělá psychika se úplně
rozkolísala. Bylo potřeba, aby byl někdo nablízku, protože začínala být
nebezpečná sobě i jiným. Zapomínala, často upadla. Zuřivě odmítala péči rodiny.
Přesídlit do města, kde žila její dcera, nebo k nám bylo tabu téma.
Kdykoli jsme o tom začali mluvit, odmlčela se a do konce návštěvy s námi neztratila
slovo. Nebo nás přerušila stížností na nějaké strašné bolesti. Už dříve jsme jí
pořídili mobilní telefon, protože odhlásila svou pevnou linku. Byla si jistá,
že je odposlouchávaná. Stačila se s ním naučit zacházet, ale schválně ho
nezapínala. Tvrdila, že nechce být rušena. My jsme umírali strachy, zda někde
neupadla a neleží bez pomoci. Z té veselé ležérní ženské se stávalo
zlobivé, trucovité a nesamostatné dítě.
Hledali jsme pro ni nějaký dům s pečovatelskou službou,
ale odmítala opustit byt. Navíc sehnat místo v dobrém zařízení bylo tak
drahé, že to přesahovalo naše možnosti. Malou lstí jsme ji vylákali na krátký
čas k nám. Bylo to trudné. Máme dvoupokojový byt. Je sice rozlohou velký,
ale další dospělý k nám čtyřem? Manžel pracuje doma. Jeho žáci každé
odpoledne procházejí bytem do pracovny. My jsme na to zvyklí, ale babička se
při každém zazvonění děsila. Lekala se, kdo to k nám jde, ona nikoho přece
nezvala. Nebo naopak polooblečená bloumala bytem zrovna ve chvíli, kdy se jeden
žák střídal s druhým. Pravidelně nastávaly situace trapné pro obě strany. Celý
byt brzy páchl močí, protože babička odmítala pleny. Pak jsme zjistili, že si
je nedokáže nebo nechce dokázat sama navléknout.
V těch chvílích jsme se semkli jako jednotka a
rozdělili si oblasti péče. Anička dokázala s nekonečnou trpělivostí
pečovat o babiččino tělo. Přebalovala ji, ošetřovala, mazala mastí, česala
vlasy, dělala jí pedikúru. Pomáhala jí z postele a do postele, vodila na
procházky bytem na trase na balkon a zpět. Dokázala babičku opečovávat tak, že
se blaženě usmívala. Adélka byla nedostižná v předčítání, vyprávění, štěbetání
a rozptylování. Dokázala babičku spolehlivě rozesmát. Já jsem vařila,
nakupovala, uklízela, prala a povzbuzovala všechny unavené. Babička velice
ocenila má jídla a já věděla za ta léta, co má ráda. Manžel se pokoušel
přizpůsobit náš byt potřebám člověka, který si sám nevleze do vany, dělá mu
potíže sednout si na židli ke stolu nebo se sám neuloží do postele. Po dvou
nebo třech týdnech jsme toho měli všichni dost. Holky se nevyspaly, protože
babička dřímala přes den a v noci nemohla usnout. Chtěla zabavovat nebo
jen tak svítila, vzdychala a vrtěla se. Byl to stres pro nás pro všechny. Když
pravidelně brala léky a dobře jedla, velice se spravila. Víc se podobala sama
sobě. Líp chodila a líp komunikovala. Za každou cenu chtěla zpátky do svého
bytu. Zdálo se nám to nemožné, ale zbytek rodiny se postavil na babiččinu
stranu. Má přece právo o sobě rozhodnout. Převezli jsme ji tedy zpátky a zajistili
ošetřovatelskou péči třikrát denně.
Manžel vymýšlel technické zlepšováky. Zvýšil matraci a připevnil madla,
aby se mohla sama uložit a zvednout z postele. Vyrobil v koupelně
důmyslné schůdky a úchyty, aby se mohla dostat do vany. Sama totiž už nezvedla
nohy natolik, aby to dokázala z podlahy. Z bezpečnostních důvodů
odpojil plynový sporák a místo něj instaloval elektrický vařič. Procházel
babiččiným bytem a představoval si, jak tam chodí, pohybuje se, žije. Co by jí
pomohlo? Jak udělat život pohodlnější? Bude to dost?
Jasně, že nebylo. Žádná opatření nestačila zabezpečit její
samostatný život. Nějaký čas to jakž takž šlo, ale pak se babiččin stav začal
prudce zhoršovat. Pro změnu si ji k sobě vzala jiná příbuzná, ale nakonec
po krátké hospitalizaci byla převezena do hospice. Nádor na játrech byl
v jejím stavu neoperovatelný a brzký konec neodvratný. Jezdili jsme ji
navštěvovat, ale už s námi nebyla. Dlela někde ve svých dálavách. Málokdy
řekla slovo, skoro se neusmála. Ani smíšek Adélka ji nedokázala přivést zpět.
Umřela jednoho dne brzy ráno.
Vyčítali jsme si, že jsme k ní nejezdili víc. Člověk
nějak objektivně ví, že udělal, co mohl nejlepšího, ale přesto se trápí. Můj
muž to pochopitelně snášel nejhůř. Vždyť to byla jeho maminka! Dlouhé měsíce po
pohřbu se mu o mamince pravidelně zdálo. Co kdyby byl býval tenkrát, když ještě
byla tou upovídanou a smějící se paní s kaštanovou barvou vlasů, jí
předestřel projekt společného bydlení přesvědčivěji? Mohli jsme prodat naše
byty a koupit něco, kam bychom se vešli nějak nezávisle všichni. Něco jako malý
domeček se samostatnou garsonkou. Ona by měla své soukromí a zároveň bychom se
o ni mohli starat. Ale pečujte o někoho, kdo bydlí sedmdesát kilometrů daleko! Přemítali
jsme také o svém vlastním stáří. Nesmíme to vzdát! Musíme se uchovat svěží a
soběstační tak dlouho, jak to jen bude možné. Rozebírali jsme babiččin život a
hledali křižovatku, kde se rozhodla špatně, kde to vzdala a prohrála svůj
život. Snad to zvládneme lépe. Nesmíme to vzdát.
Hanko, :o/ díky za sdílení...
OdpovědětVymazat