Náušnice pro maminku

„Tyhle vám budou slušet,“ podávala jsem druhou náušnici z páru paní tak v mém věku. Stála před velkým zrcadlem a zkoumavě shlížela, jak dlouhá visací náušnice ladí s její tváří. Hrozen ametystů fialkově jiskřil a vytvářel krásné barevné spojení s jejíma očima. Zdály se jasnější a výrazněji zelené. Jakoby šperk zkomponovali právě pro tuto ženu. Ne každému to říkám, ne každé ženě totiž sluší šperk, který se jí zalíbí v kartonové krabičce za výlohou.

Nezdálo by se to, ale je to věda. Při výběru náušnic je zapotřebí uvážit mnoho ukazatelů. Proporce obličeje, tvar účesu, barva pleti a očí, délka krku hrají důležitou roli. Také výška, v níž má posazené uši je podstatná pro volbu náušnice. Někdo může nosit cokoli, někomu dlouhé náušnice opravdu nesluší. A ovšem některé ženy si to o sobě jen myslí, ale není to pravda. Já se nesnažím prodávat za každou cenu. Pokud budou zákaznici vybrané náušnice opravdu slušet, lidé z jejího okolí jí to řeknou a ona se pak vrátí, až si bude chtít koupit něco dalšího. A já samozřejmě chci, aby se vracely. Někdy je však výběr šperku ještě složitější. Můžete narazit na problémy, které byste nečekala a dostat se do hlubin lidského srdce.

Světlovlasá žena si nasadila i druhou náušnici z páru. Natočila se k zrcadlu jednou a pak i druhou tváří, ještě chvilku přemýšlela a pak přikývla. „Ano, vezmu si je,“ pronesla rozhodně. „Jsou krásné a ladí s vašima očima,“ švitořila jsem, zatímco jsem ukládala ametystové náušnice do krabičky. „Víte, ony jsou vlastně pro mou maminku,“ řekla paní a dodala: „Ona včera zemřela. Pohřeb bude mít pozítří.“  Překvapeně jsem vzhlédla. Co říct? Co na tohle říct? Naše oči se setkaly a ty její byly plné bolesti.

„Víte, maminka mi nikdy neřekla, že jsem hezká. Nikdy mě nepochválila, že mi to sluší. Nikdy neobdivovala můj účes nebo šaty. Nevím proč. A tak jsem si o sobě dlouhá léta myslela, že jsem ošklivá. Domnívala jsem se, že je vlastně jedno, co si obleču, jestli se nalíčím nebo jestli půjdu k holiči. Stejně nebudu vypadat dobře. Maminku jsem pravidelně navštěvovala, vodila jsem k ní děti, myslím, že jsme měly docela dobrý vztah, ale jakoby něco chybělo.“ Žena se na chvilku odmlčela, nicméně bylo zjevné, že tohle bude zpověď na delší dobu, a tak jsem se pro jistotu rozhlédla po obchodě. Naštěstí tu v této chvíli nikdo nebyl. Úpěnlivě jsem si přála, aby pro příští minuty nikdo nevešel a nevyrušil nás. Měla jsem pocit, že bych mohla začít plakat. Jak jsem jí rozuměla!

„Ano, já vím, jaké to je,“ souhlasila jsem s ní tiše. „Moje maminka také vždycky chválila mé spolužačky nebo kamarádky. Ony měly krásné vlasy, ladnou chůzi nebo jim slušelo oblečení. Mně nikdy.“  Ženě se v očích zaleskly slzy. „Tak mi rozumíte,“ zašeptala a bylo vidět, že přemáhá pláč. „Víte, teď v posledních týdnech byla maminka v nemocnici. Už jen ležela. Nemohla ani jíst a občas mívala bolesti. Hodně spala. Navštěvovala jsem ji každý den. A při jedné z těch návštěv mi řekla, že jsem její krásná dcera. Poprvé v životě! Ale řekla to. Že jsem její krásná dcera.“ Paní se rozvzlykala, ale potřebovala mi to doříci. „To proto si kupuju ty náušnice. Vezmu si je na pohřeb. Chci jí ještě naposledy ukázat, že mi to sluší…“  To už nám tekly slzy oběma. Nemohla jsem si pomoci a musela jsem ji obejmout. Chvilku jsme tak stály a pak jsem se shýbla pod pult pro krabici papírových kapesníků.

Čím jsem chtěla být

„Tak to máte splněný sen,“ spíš než otázka to znělo jako spokojené konstatování. Známá paní se rozhlížela po mém pracovišti – po malém knihkupectví s galerií. Moc se jí tam líbilo. Větu o splněném snu opakovala několikrát a já nevěděla, co na to říct.

Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu provozovat takový obchod. Vlastně kdyby mi byl někdo před lety řekl, že ho budu mít, ťukala bych si na čelo. Já a obchod? To teda těžko. Když na to došlo, strašně jsem se bála. Nemohla jsem spát asi tak tři měsíce, ale pak jsem si řekla, že za tu zkušenost to stojí. Uvidíme, jestli mi to půjde. A ono to pomalu jde. Pracuju, učím se. Nejdřív jsem nabízela jen knížky, brzy přibyly dárkové předměty, šperky, dekorace, keramika a originální přání. Pak ze zadní místnosti, kde bývala kancelář, vykvetla galerie. Kdybych měla popsat, jak sháním umělce, kteří by vystavovali, řeknu, že nevím. Nějak přicházejí sami. Originální ručně vázané knihařské výrobky mne přivedly k originálním psacím potřebám a odtud to byl jen malý krůček ke kvalitnímu portskému české výroby. Prostě se to samo skládá.

 Lidi si často myslí, že mám takové štěstí. Každé moje zaměstnání prý vypadá tak atraktivně. Některé kamarádky mi říkají: „Ty se máš. Takovou práci jako ty bych taky chtěla.“ Jenže pak hned dodávají: „Hlavně aby mě to bavilo.“ A pak je hlavním kritériem výše platu. „Za takové drobné nebudu ani ráno vstávat,“ dodávají vtipně. Já ovšem nemohu říct, že by mě vždycky bavilo, co dělám. Některé úkoly jsou mi dokonce nepříjemné, ale nedívám se na to tak. Časem najdu v každé práci něco, co mě těší a pro co ji ráda vykonávám. Většinou je to ta část, kde mohu použít svou tvořivost, ta práce, kde nejvíc projevím sama sebe, kdo jsem a jaká jsem.

Na druhou stranu mnohá zaměstnání vypadají tak velice atraktivně hlavně zvenčí. Když jsme na základní škole vyplňovali dotazníky na téma, čím bych chtěla být, zaškrtávala jsem kolonky jako učitelka, redaktorka, herečka, zpěvačka, hlasatelka… Mnohé z toho jsem si v životě mohla ozkoušet a řeknu vám, nebylo to pro mě. Nedovedla jsem si zkrátka představit, co to obnáší. Jiné kolonky by mě zatrhnout ani nenapadlo. Nic mě nepřitahovalo na zaměstnáních typu knihkupec nebo galerista, nejspíš jsem si ani nedovedla představit, co znamenají, a podívejte. Vykonávám je a jsem šťastná.

A finančně? Nepracuju primárně proto, abych vydělala peníze. Dělám svou práci proto, že mě těší. Něco tvořím, mluvím s lidmi, poskytuju pokojné útočiště. A krom toho tím i něco vydělám. Myslím, že jsem to tak měla skoro vždycky. Což nikdy nesvědčilo našemu rodinnému kontu, ale navzdory tomu, že většinou jsme žili z ruky do úst, se cítíme bohatí.

„No vlastně ano, je to jako sen,“ musela jsem přiznat své zákaznici, „jsem tu ráda.“

Večírek!

Pořádat vernisáž uprostřed běhu výstavy nedává smysl. Proto příležitost, ke které vás zvu, nazývám prostě večírkem. Není to nakonec jedno?

Důvodem jeho pořádání je samozřejmě výstava fotografií, jež nafotila v rámci projektu Week of Life Jana Jirušová.

Dalším důvodem je možnost poslechnout si kytarové duo Aničku a Františka. Společně se totiž připravují k absolventskému koncertu a vítají příležitost ohrát si skladby před posluchači. Já vítám, že si je můžeme poslechnout.

Posledním z řady důvodů je skutečnost, že ráda pořádám večírky, ráda si povídám s lidmi a těší mě, když si mohou užít příjemnou klidnou chvilku. Tak se na vás těším.

18. 9. v 18 hodin Galerie Světlo Kounicova 15.

Zaječí slečinky

Dostala jsem do práce krabici nového zboží. Krásné hračky nebo dekorace, prostě zaječí slečinky. Každá z nich má krásné originální šatičky, korálky, ozdoby nad ouškama a vlastní jméno.
Nemohly jsme s holkama odolat a vzaly jsme je na víkend domů. Připravily jsme pro ně pinknik. Zdá se, že si to holky hezky užily.
V pondělí je zase vezmu zpátky do práce. Snad se najde někdo, kdo jim bude chtít poskytnout nový láskyplný domov.

Slečinky si daly čaj a linecké

Sluníčko hezky hřálo

Hledání čtyřlístků

Adélka a Růženka

Aranžování v břečťanu

Romantická zahradní zídka

I zaječí slečinky si potřebují popovídat

Ve větvích meruňky

Z výšky je hezčí výhled

Tak si sedím...

Tak si sedím v práci, chvíli nikdo nechodí a já využívám toho klidného času, abych vypila čaj. Včera se mi ani jednou nepodařilo vypít si kávu horkou. Vždycky zvonek na dveřích zacinkal, když jsem si nesla šálek k pultu.
Takže sedím, popíjím čaj a kochám se knížkou Kitty Crowther Návštěva malé smrti. Je to knížka pro děti. Něžná, jemná a vlastně veselá, protože dává naději. Autorka ji napsala, aby rodičům pomohla dětem vysvětlit smrt.
Sním nad obrázky pokoje malé smrti a rovnám si to v hlavě. Může být smrt dítě?

Tip k svátku matek

Moje knížka byla přeložena do slovenštiny a teď ji nabízejí jako bezva dárek ke svátku maminek. Je to hezké a já se v duchu červenám.

http://www.hlavnespravy.sk/tip-na-knihu-pribehy-nielen-pre-matky/97054/

Krásná

Eva Beránková je moje kamarádka. Je to ohromně schopná ženská. Její výstava o tom přesvědčuje nejen mne, ale i spoustu návštěvnic.

Výstava šitých, pletených i paličkovaných modelů se jmenuje Krásná v Brně a já jsem pyšná, že zateplila můj obchod.

To, co mám na sobě na fotce, je paličkovaná šála. Podobné tu mám ještě čtyři, jednu krásnější než druhou. Jsou netradičně paličkované ze směsi vln.

Kromě šál jsou tu i vlněná pletená ponča. Do těch jsem se přímo zamilovala. Shledávám na nich několikero výhod. Jednak jsou to ponča malá, tedy nikoli dlouhá, a tím pádem v nich člověk nevypadá jako krabice. Jednak pěkně hřejí, jsou příjemné a nekousavé, poněvadž jsou pletené ze směsi vlny a mohéru. Zároveň se v nich člověk nepotí,  avšak má pocit objetí kolem ramen. Moc hezký pocit.

Poslední výhodou, jež mne nyní napadá, je variabilní chumlání. Široký límec si mohu shrnout přes hlavu jako kapuci, přitáhnout ke krku jako rolák, různě pozastrkovat dovnitř nebo na dekorativní knoflíky pozapínat, anebo úplně rozhalit. To mě baví.

Taky svetry jsou fajn. Třeba tenhle tmavý...

Vzadu na stěně visí báječné elastické šatičky, tuniky z temně zeleného indického hedvábí se stříbrnou výšivkou a další společenské šatičky, jak uvidíte dále...

Taky pláště, kostým, kabelky, čepice a bižu! Toho je ale tolik, že na to bude nejlepší osobní návštěva.