Kdyby se takový příběh odehrával ve filmu, myslím, že bych se docela bavila. Protože se ovšem odehrává v realitě, už mi tak zábavný nepřipadá. Spíš mě z něj tak trochu mrazí. Pokusila jsem se posbírat střípky informací, abych si ujasnila, jestli je mi provinilce líto právem nebo jestli dostal, co zasloužil.
Výtvarník, který si říká Roman Tyc, vyměnil u několika semaforů černou desku s obrysem panáčka. Místo panáčka stojícího či jdoucího instaloval panáčka ležícího, čurajícího nebo dokonce panenku… Za výměnu skel na semaforech byl odsouzen k náhradě škody a k pokutě. Škodu uhradil, pokutu zaplatit odmítl, protože neuznává, že spáchal trestný čin. Proto nastoupil na měsíc do vězení.
Ráno při čtení novin mne napadaly všelijaké otázky. Tak trochu mě to celé pobuřovalo. Jít sedět za takovou hloupost? Vždyť to bylo umění, ne? Ohrozil snad někoho? Vždyť ty semafory fungovaly, akorát obrysy panáčků byly jiné. Tak co se vlastně stalo tak strašného? Člověk by myslel, že vězení je tu k dispozici pro opravdové zločince – vrahy, lupiče, zloděje, podvodníky a zločince takového kalibru. Ne pro chlápka, který se pokusil zlidštit podobu dopravního značení města.
Vlastně by se mi to asi líbilo, kdybych šla takhle po ulici, dorazila k přechodu a namísto známého panáčka bych zahlédla jiný obrys. Možná bych se i smála, ten nápad mi připadá vtipný. Stejně jako sloupky značek nebo kmeny stromů oblečené do pletených rukávů, co jsem viděla ve městě. Stejně jako zábavně pokreslené zdi temných zákoutí či mostních konstrukcí železničních podjezdů. Zlidšťují prostory, v nichž jde na člověka strach, kde se nikdo nemůže cítit dobře, protože taková místa ztratila lidský, osobní rozměr. Zato s nějakou malbou, která má nápad, vtip, duši, s něčím, co dá takovému pustému místu osobitý charakter, s něčím takovým se člověk snadno sžije. Díky takovým věcem máme k místům osobní vztah, tvoří širší rámec našeho domova. Můžeme se s nimi ztotožnit, být na ně hrdí. Tohle by asi umění s prostorem mělo dělat.
Rozumím stanovisku umělcově. Pokutu samozřejmě zaplatit nemohl, pokud chtěl zachovat svůj postoj konzistentní. Chápu, že zaplatil škodu, ale nemohl zaplatit pokutu. Přiznal by, že to, co udělal, nebylo umění, ale vandalismus. Popřel by tak nejen akci s panáčky na semaforech, ale i celou svou dosavadní uměleckou kariéru. Na druhou stranu je třeba vidět, že zákon musí platit. Nezaplatíš, co jsi dlužen, musíš do vězení. I když se domnívám, že při výměně skel u semaforů sice k žádné škodě nedošlo, příště by ovšem třeba někdo mohl mít horší nápad s nebezpečným dopadem. Jde o precedens. A rozhodnutí soudu se musí respektovat. Proč tedy mám z celé té situace takovou divnou pachuť? Co s tím?
Ať se na tento případ podíváme z jakékoli strany, nic lepšího asi nenajdeme, než onen nenárokovatelný akt svrchované nezasloužené milosti. V situacích, jako je takhle, kdy vznikla skulina mezi zákonem a skutečností, kdy zákon nevystihuje život v celé jeho šíři a barevnosti, by se nejspíš měl použít. Třeba si toho pan prezident všimne.
