neděle 26. února 2012

Skulina mezi zákonem a skutečností


Kdyby se takový příběh odehrával ve filmu, myslím, že bych se docela bavila. Protože se ovšem odehrává v realitě, už mi tak zábavný nepřipadá. Spíš mě z něj tak trochu mrazí. Pokusila jsem se posbírat střípky informací, abych si ujasnila, jestli je mi provinilce líto právem nebo jestli dostal, co zasloužil.

Výtvarník, který si říká Roman Tyc, vyměnil u několika semaforů černou desku s obrysem panáčka. Místo panáčka stojícího či jdoucího instaloval panáčka ležícího, čurajícího nebo dokonce panenku… Za výměnu skel na semaforech byl odsouzen k náhradě škody a k pokutě. Škodu uhradil, pokutu zaplatit odmítl, protože neuznává, že spáchal trestný čin. Proto nastoupil na měsíc do vězení.

Ráno při čtení novin mne napadaly všelijaké otázky. Tak trochu mě to celé pobuřovalo. Jít sedět za takovou hloupost? Vždyť to bylo umění, ne? Ohrozil snad někoho? Vždyť ty semafory fungovaly, akorát obrysy panáčků byly jiné. Tak co se vlastně stalo tak strašného? Člověk by myslel, že vězení je tu k dispozici pro opravdové zločince – vrahy, lupiče, zloděje, podvodníky a zločince takového kalibru. Ne pro chlápka, který se pokusil zlidštit podobu dopravního značení města.
Vlastně by se mi to asi líbilo, kdybych šla takhle po ulici, dorazila k přechodu a namísto známého panáčka bych zahlédla jiný obrys. Možná bych se i smála, ten nápad mi připadá vtipný. Stejně jako sloupky značek nebo kmeny stromů oblečené do pletených rukávů, co jsem viděla ve městě. Stejně jako zábavně pokreslené zdi temných zákoutí či mostních konstrukcí železničních podjezdů. Zlidšťují prostory, v nichž jde na člověka strach, kde se nikdo nemůže cítit dobře, protože taková místa ztratila lidský, osobní rozměr. Zato s nějakou malbou, která má nápad, vtip, duši, s něčím, co dá takovému pustému místu osobitý charakter, s něčím takovým se člověk snadno sžije. Díky takovým věcem máme k místům osobní vztah, tvoří širší rámec našeho domova. Můžeme se s nimi ztotožnit, být na ně hrdí. Tohle by asi umění s prostorem mělo dělat.

Rozumím stanovisku umělcově. Pokutu samozřejmě zaplatit nemohl, pokud chtěl zachovat svůj postoj konzistentní. Chápu, že zaplatil škodu, ale nemohl zaplatit pokutu. Přiznal by, že to, co udělal, nebylo umění, ale vandalismus. Popřel by tak nejen akci s panáčky na semaforech, ale i celou svou dosavadní uměleckou kariéru. Na druhou stranu je třeba vidět, že zákon musí platit. Nezaplatíš, co jsi dlužen, musíš do vězení. I když se domnívám, že při výměně skel u semaforů sice k žádné škodě nedošlo, příště by ovšem třeba někdo mohl mít horší nápad s nebezpečným dopadem. Jde o precedens. A rozhodnutí soudu se musí respektovat. Proč tedy mám z celé té situace takovou divnou pachuť? Co s tím?

Ať se na tento případ podíváme z jakékoli strany, nic lepšího asi nenajdeme, než onen nenárokovatelný akt svrchované nezasloužené milosti. V situacích, jako je takhle, kdy vznikla skulina mezi zákonem a skutečností, kdy zákon nevystihuje život v celé jeho šíři a barevnosti, by se nejspíš měl použít. Třeba si toho pan prezident všimne.

pátek 17. února 2012

Černá a bílá


Pořídila jsem do koupelny dva vysoké úzké koše na špinavé prádlo. Vypadají oba stejně. Jsou to takové kvádry s víkem potažené pruhovanou látkou. Proužky hrají do zelena a fialova, koženkové úchyty jsou zelené. Jeden z košů má na uchu přivázanou bílou mašličku. To proto, aby každý hned poznal, kam patří bílé a kam barevné prádlo.

Nejdřív mě nenapadlo, že by to měl být problém. Mohlo by se zdát, že je to tak snadné: vlevo bílé, vpravo barevné. Jenže jsem pořád lovila černé ponožky mezi bílými tričky. Uvázala jsem tedy tu bílou mašličku na víko koše na bílé prádlo. To už přece musí pochopit i malé dítě, myslela jsem si. Nevěřícně jsem proto kroutila hlavou, když mezi černým prádlem zasvítily bílé manželovy ponožky. „Třeba byl jen moc unavený,“ omlouvala jsem ho sama pro sebe. „Nejspíš nadával pozor,“ pokoušela jsem se ospravedlnit barevné omyly svého muže. Nenápadně jsem ho upozornila na bílou mašličku na víku jednoho koše. Zcela zřetelně jsem poukazovala na víko druhého koše, kde žádná stužka nebyla. Všechno marno. Při každém praní jsem našla něco černého v bílém nebo něco bílého v tmavém prádle. „Asi je mu to jedno,“ vysvětlila jsem si ty barevné zmatky, „nejspíš to vůbec neřeší.“ Ale to byl omyl.

Ráno jsem věšela vyprané prádlo. Dneska se pralo černé. Trička, ponožky, punčocháče. Pěkně jsem vyprané prádlo rovnala na sušáku a dumala, jestli mohu dát prát ještě i to z druhého koše. Zbude mi na ně na sušáku místo? Uschne to černé do té doby? Kdyby totiž ne, neměla bych druhou dávku kam pověsit. Ve škopíku mi zbývalo už jen několik ponožek a já jsem si všimla, že ve změti různě velkých černých se skrývá jedna šedivá. Jen jedna. „No jo, tatínek zase nedával pozor,“ napadlo mě. „Ačkoli, je to vůbec špatně? Šedá mezi černými, to by přece docela šlo, taková ponožka se nezabarví,“ usoudila jsem. Jenže pak mě popadla hrozná předtucha. Možná je to důkaz, že svého muže neprávem v duchu kritizuju pro nezájem o otázky správného umístění špinavého prádla. „Že on to řeší, chudák můj malý, rozhodně se o to snaží, ale s těmi šedými ponožkami si nejspíš nebyl jistý? Nejsou ani bílé ani černé, ale zároveň jsou tak trochu bílé i tak trochu černé. Že on alibisticky dal jednu do bílého a jednu do černého prádla?“

Vyskočila jsem a běžela se přesvědčit do koupelny. Zdvihla jsem víko s bílou mašličkou. Byla tam, hned nahoře. Druhá z páru šedých ponožek.

čtvrtek 9. února 2012

Láska a boj


Dramatický titul popisuje dramatickou situaci. Manželství po letech. Jak to vypadá? Možná je jako bojiště s válečnou vřavou v plném proudu. Možná je již jen jako doutnající válečné pole, které nese stopy dlouhých vyčerpávajících bojů, v nichž nikdo nezvítězil. Možná se však k boji teprve schyluje, napětí vzrůstá, obě strany zbrojí, chystají válečné plány, ale ještě by snad byly schopny vyjednávat. Kde jsme? Kde jste? Kde jsou ti okolo nás?

Kamarádka mi při rozhovoru řekla, že spousta jejích přítelkyň, jsou buď ve stavu znechucení manželstvím a pomýšlejí na jakoukoli formu rozchodu, nebo nejsou vdané a okolní manželská soužití pozorují a jsou z jejich stavu tak znechucené, že se ani do nějakého dobrodružství s názvem manželství nechtějí pouštět. Je to skutečně tak zlé? No možná je.

V posledních měsících mě překvapilo několik rozvodových řízení. Vedly je páry, které navenek vždycky působily jako vzory všech ctností. Tito manželé se nikdy se nehádali, neměli problémy ani spory, všechno se zdálo dokonalé. Stydívala jsem se, že my doma se občas hádáme. Máme spory. Nesnášíme se, chybujeme, zraňujeme se a zase se usmiřujeme. Myslívala jsem si, že jsme horší. Tak jak to, že se ti vzorní manželé teď rozvádějí? Že ono to ve skutečnosti nebylo tak skvělé? No asi ne.

Knížka Láska a boj nese podtitul Cesta ke spokojenému manželství. Prvním krokem, který na této cestě musí každý manželský pár učinit, je přiznání, že sami spokojené manželství nejsme schopni postavit. Musíme připustit, že po letech společného života jsme svým partnerem zklamáni a že jsme tak trochu (nebo hodně) zklamáni i sami sebou a celým tím svým manželstvím. Skvělé je, že takhle na tom nejsme sami. Tohle prožívá většina párů (ti, co to nepřiznávají, to zatím tají). Není to žádná tragédie. Je to život. Stačí ale najít několik směrovek, nechat si poskytnout několik pokynů a pak už budeme docela dobře vědět sami, co dál podnikat. Není to beznadějné. Má to smysl.

Díky své síle a oběti může muž učinit svou ženu tou ženou, jakou jí bylo určeno se stát. Díky své kráse a oběti se ženě může podařit učinit svého muže tím, kým od věků měl být. Je to dramatický příběh, jehož dobrý konec není zaručen. Ale stojí za to za něj bojovat. Máloco má na zemi větší cenu, protože „pokaždé, když se rozhodnete milovat, uděláte krok blíž k Bohu.“
Manželství je tím stavem, jaký Bůh pro lidský život od počátku zamýšlel. Manželé Eldredgeovi sepsali užitečnou praktickou knihu, kterou ze srdce doporučuji. Nenajdete v ní zázračné instantní recepty na šťastné manželství ve třech krocích, nedává snadná řešení. Nejspíš neobsahuje nic, co byste už nevěděli. Ale vydatně povzbuzuje, naléhavě připomíná a do nových souvislostí staví zjištění a pravdy o srdci, boji, příběhu a touze.

Eldredgeovi, John a Stasi: Láska a boj, Portál 2011.