Nesmíme to vzdát

Umřela manželova maminka, moje tchýně. Dlouho už ani doopravdy nežila. Vzdala to. Svět nebyl podle jejích ideálních představ, život se neodvíjel, jak by si byla přála, lidé nejednali, jak by podle ní měli a vlastně ani ona sama nebyla tou, jíž chtěla být. Zavřela se doma a poslouchala rádio. Pak už ani to ne. Přestala se zajímat o svět, aby se vyhnula zklamání a bolesti. Bylo těžké se o ni starat, protože zároveň chtěla i nechtěla pomoc.

Pro mého muže byly ty poslední roky jedním z nejtěžších období v životě. Chtěl mít maminku nablízku a ona ho odstrkovala. Navrhoval způsoby, jak se o ni starat, ale všechny razantně odmítala. Uzavírala se do sebe, přestávala komunikovat. Nepamatovala si, že by se měla najíst, nebrala léky. Ani neochutnané jídlo házela do koše. Léky buď ignorovala, nebo jich snědla příliš mnoho. Její i tak přecitlivělá psychika se úplně rozkolísala. Bylo potřeba, aby byl někdo nablízku, protože začínala být nebezpečná sobě i jiným. Zapomínala, často upadla. Zuřivě odmítala péči rodiny. Přesídlit do města, kde žila její dcera, nebo k nám bylo tabu téma. Kdykoli jsme o tom začali mluvit, odmlčela se a do konce návštěvy s námi neztratila slovo. Nebo nás přerušila stížností na nějaké strašné bolesti. Už dříve jsme jí pořídili mobilní telefon, protože odhlásila svou pevnou linku. Byla si jistá, že je odposlouchávaná. Stačila se s ním naučit zacházet, ale schválně ho nezapínala. Tvrdila, že nechce být rušena. My jsme umírali strachy, zda někde neupadla a neleží bez pomoci. Z té veselé ležérní ženské se stávalo zlobivé, trucovité a nesamostatné dítě.

Hledali jsme pro ni nějaký dům s pečovatelskou službou, ale odmítala opustit byt. Navíc sehnat místo v dobrém zařízení bylo tak drahé, že to přesahovalo naše možnosti. Malou lstí jsme ji vylákali na krátký čas k nám. Bylo to trudné. Máme dvoupokojový byt. Je sice rozlohou velký, ale další dospělý k nám čtyřem? Manžel pracuje doma. Jeho žáci každé odpoledne procházejí bytem do pracovny. My jsme na to zvyklí, ale babička se při každém zazvonění děsila. Lekala se, kdo to k nám jde, ona nikoho přece nezvala. Nebo naopak polooblečená bloumala bytem zrovna ve chvíli, kdy se jeden žák střídal s druhým. Pravidelně nastávaly situace trapné pro obě strany. Celý byt brzy páchl močí, protože babička odmítala pleny. Pak jsme zjistili, že si je nedokáže nebo nechce dokázat sama navléknout.

V těch chvílích jsme se semkli jako jednotka a rozdělili si oblasti péče. Anička dokázala s nekonečnou trpělivostí pečovat o babiččino tělo. Přebalovala ji, ošetřovala, mazala mastí, česala vlasy, dělala jí pedikúru. Pomáhala jí z postele a do postele, vodila na procházky bytem na trase na balkon a zpět. Dokázala babičku opečovávat tak, že se blaženě usmívala. Adélka byla nedostižná v předčítání, vyprávění, štěbetání a rozptylování. Dokázala babičku spolehlivě rozesmát. Já jsem vařila, nakupovala, uklízela, prala a povzbuzovala všechny unavené. Babička velice ocenila má jídla a já věděla za ta léta, co má ráda. Manžel se pokoušel přizpůsobit náš byt potřebám člověka, který si sám nevleze do vany, dělá mu potíže sednout si na židli ke stolu nebo se sám neuloží do postele. Po dvou nebo třech týdnech jsme toho měli všichni dost. Holky se nevyspaly, protože babička dřímala přes den a v noci nemohla usnout. Chtěla zabavovat nebo jen tak svítila, vzdychala a vrtěla se. Byl to stres pro nás pro všechny. Když pravidelně brala léky a dobře jedla, velice se spravila. Víc se podobala sama sobě. Líp chodila a líp komunikovala. Za každou cenu chtěla zpátky do svého bytu. Zdálo se nám to nemožné, ale zbytek rodiny se postavil na babiččinu stranu. Má přece právo o sobě rozhodnout. Převezli jsme ji tedy zpátky a zajistili ošetřovatelskou péči třikrát denně.  Manžel vymýšlel technické zlepšováky. Zvýšil matraci a připevnil madla, aby se mohla sama uložit a zvednout z postele. Vyrobil v koupelně důmyslné schůdky a úchyty, aby se mohla dostat do vany. Sama totiž už nezvedla nohy natolik, aby to dokázala z podlahy. Z bezpečnostních důvodů odpojil plynový sporák a místo něj instaloval elektrický vařič. Procházel babiččiným bytem a představoval si, jak tam chodí, pohybuje se, žije. Co by jí pomohlo? Jak udělat život pohodlnější? Bude to dost?

Jasně, že nebylo. Žádná opatření nestačila zabezpečit její samostatný život. Nějaký čas to jakž takž šlo, ale pak se babiččin stav začal prudce zhoršovat. Pro změnu si ji k sobě vzala jiná příbuzná, ale nakonec po krátké hospitalizaci byla převezena do hospice. Nádor na játrech byl v jejím stavu neoperovatelný a brzký konec neodvratný. Jezdili jsme ji navštěvovat, ale už s námi nebyla. Dlela někde ve svých dálavách. Málokdy řekla slovo, skoro se neusmála. Ani smíšek Adélka ji nedokázala přivést zpět. Umřela jednoho dne brzy ráno.

Vyčítali jsme si, že jsme k ní nejezdili víc. Člověk nějak objektivně ví, že udělal, co mohl nejlepšího, ale přesto se trápí. Můj muž to pochopitelně snášel nejhůř. Vždyť to byla jeho maminka! Dlouhé měsíce po pohřbu se mu o mamince pravidelně zdálo. Co kdyby byl býval tenkrát, když ještě byla tou upovídanou a smějící se paní s kaštanovou barvou vlasů, jí předestřel projekt společného bydlení přesvědčivěji? Mohli jsme prodat naše byty a koupit něco, kam bychom se vešli nějak nezávisle všichni. Něco jako malý domeček se samostatnou garsonkou. Ona by měla své soukromí a zároveň bychom se o ni mohli starat. Ale pečujte o někoho, kdo bydlí sedmdesát kilometrů daleko! Přemítali jsme také o svém vlastním stáří. Nesmíme to vzdát! Musíme se uchovat svěží a soběstační tak dlouho, jak to jen bude možné. Rozebírali jsme babiččin život a hledali křižovatku, kde se rozhodla špatně, kde to vzdala a prohrála svůj život. Snad to zvládneme lépe. Nesmíme to vzdát.

Potěšení u popelnic

Uklízela jsem. Proběhla jsem bytem, přenesla pár věcí sem a jiné zase tam, posbírala suché prádlo ze sušáku, zastrčila pár knížek do knihovny, vyměnila vodu kytkám ve váze a chtěla jsem ještě zastrčit přečtené noviny do stojánku. Jenže to nešlo. Byl plný.

No bodejť. Však jsme měli uskladněny noviny za dva týdny. Stojánek byl nacpaný k prasknutí. Vybrala jsem tedy všechny výtisky až na poslední sobotní a přesunula jsem je do koše na papír. Tedy chtěla jsem je tam dát, ale taky to nešlo. Koš na papír byl taky plný. Jenže kam teď se svazkem starých novin? Jak jsem se tak s tím uklízením rozšoupla, nechtělo se mi brzdit a dělat nějaké kompromisy. Rozhodla jsem se vynést papír. Není to tak jednoduché jako vynést běžné odpadky. Musí se jít dál, dolů ulicí až za roh, kde se nacházejí kontejnery na tříděný odpad. Ale odhodlala jsem se tu výpravu podniknout.

Vytáhla jsem přetékající koš a ve spíži našla dvě kartonové krabice, které čekaly, „až někdo půjde s papírem“. Naskládala jsem do krabic papíry z koše a završila jsem své úsilí hromádkou starých novin. Hodila jsem na sebe kabát, skočila do bot a strčila klíče do kapsy. Balancovala jsem po ulici se dvěma na sobě postavenými krabicemi plnými starého papíru. Hrozně jsem se snažila jít rychle, protože to bylo těžké, ale zároveň opatrně, abych nic nevysypala. Jak bych to sbírala?

Když jsem dorazila ke skupince kontejnerů, měla jsem toho tak akorát dost. Ta ekologie mě fakt zmáhala. Krabice se mi zdály těžké a nesly se mi nepohodlně. Zastavila jsem před tou plastovou příšerou, do jejíž obrovské tlamy se házel starý papír a zarazila jsem se. Jak to teď provedu?

Nedokážu jednou rukou odklopit víko kontejneru a ve druhé udržet ty těžké krabice. Budu je muset postavit na zem, otevřít víko a pak je teprve hodit dovnitř. Pozorně jsem postavila krabice na zem, protože se mi nechtělo honit drobné papírky po chodníku a trávníku, kdyby se náhodou vysypaly,  a zápasila s víkem kontejneru. Šlo to ztuha. Vtom jsem periferním viděním zpozorovala dvě tmavé postavy blížící se ke mně. Naposledy jsem zacloumala víkem kontejneru a ono se otevřelo. Chopila jsem se vrchní krabice a opatrně ji překlopila dovnitř. „Tak a teď tu druhou,“ řekla jsem si v duchu. Ovšem černá postava mne předešla. Mladý muž v uniformě městské policie, blonďatý a růžolící se shýbl, popadl krabici a obratně ji umístil, kam patřila. Oprášil si symbolickým gestem ruce, hezky se na mě usmál a popřál mi pěkný den. Rychle jsem zavřela v údivu pootevřená ústa a poděkovala. „Páni, tak myslím, že pěkný den už začal,“ napadlo mě, když jsem kráčela ulicí zpátky domů. „Vždyť tohle bylo nefalšované potěšení!“

Polední pauza

Uvědomila jsem si to, když jsem seděla u stolu v malé jídelně a nabírala horkou polévku. Na můj strašný hlad byla přesně tím pravým. Nikdy bych si nepomyslela, že obyčejná horká polévka může být takovým potěšením, ale od té doby, co trávím v zaměstnání nikoli šest ale osm hodin denně, jsem leccos přehodnotila.

Dříve jsem na obědy nechodívala. Vzala jsem si z domů nějakou svačinu a pořádný oběd jsem si dala až zase doma. Připadalo mi to nějak zbytečné. Nebylo to úplně moudré, jenže já jsem to neviděla. Mívala jsem strašný hlad a na domácí oběd jsem se opravdu těšívala. Jedla jsem ho ovšem nikoli v poledne ale až navečer. Pak jsem byla vždycky tak vyřízená, že se mi už do ničeho moc nechtělo. Vždycky jsem řešila, jestli si mohu dát šlofíčka, protože hrozilo nebezpečí, že už do rána nevstanu. Moc se mi takový režim nelíbil. Nevadil mi ovšem natolik, abych se cítila nucená ho nějak změnit.

Delší pracovní doba se mi taky nelíbila, ale její pozitivní dopad jsem pocítila brzy. Najednou už jsem nemohla jen tak posvačit a obědvat místo večeře. Bylo to strašně divné. Buď už jsem neměla vůbec hlad, nejedla jsem a bylo mi slábo, nebo jsem jedla, ale jíst oběd k večeři mi nesvědčilo. Uvědomila jsem si, že to není v pořádku. Vzpomněla jsem si na staré dobré pravidlo životosprávy, jíst méně ale častěji. Jak jsem mohla zapomenout? Naordinovala jsem si tedy doprostřed pracovní doby polední pauzu a rozhlédla se, kam bych tak mohla chodit se v poledne najíst. Možností v mém okolí je naštěstí spousta, mohu si vybírat.

Teď už zase obědvám v poledne. Večer nechodím domů vyhladovělá a to mi umožňuje se ještě pustit do nějaké práce a pak třeba něco malého smlsnout. Cítím se líp. Můj život dostal zase lepší řád, mé stravování pravidelnost.  A objevila jsem také nové potěšení – polední pauzu. Opustím práci nejen fyzicky tím, že odejdu na oběd, ale odpočinu si od ní i v myšlenkách. Má mysl může zpracovat všechny dopolední podněty a často mě napadne překvapivé řešení. Nebo mě nenapadne nic, ale i tak je mi fajn. V klidu si užívám jídla a malé procházky, můj den získal dynamiku, která mu chyběla. Taková jednoduchá a samozřejmá věc!

Nová kniha

Odevzdala jsem rukopis nové knihy. Dokonce jsme se už s vydavatelem po krátké diskuzi shodli na jejím názvu. Bude se jmenovat Život v tempu andante.

Tahle kniha je pomalá kniha. Píšu v ní o klidu a spočinutí. Vyprávím o tom, jak se učím znovu hrát na klavír, nebo jak začínám meditovat. Zkouším popsat své pokusy o vychutnávání prostého bytí. 

Mezi psaním jsem musela čichat k růžím, plavat ve studené vodě, zalévat kytky, vařit dobré obědy, pít horkou kávu, pozorovat mraky a pod nimi se vznášející horkovzdušné balóny. Tyto věci se nedají dělat ve spěchu, narychlo do uzávěrky. Zjistila jsem, že ani psát o nich nedovedu rychle. Poprvé v životě jsem nestihla uzávěrku. Proto má knížka nevyšla v prosinci, ale odložili ji na brzké jaro. Konec února?

Až tedy vyjde a vy si ji koupíte, přijměte ode mne jedno malé doporučení. Zkuste ji číst pomalu.