Autogramiáda ve znamení osmnáctek

Tak se to hezky sešlo. Vypadá to vlastně docela rafinovaně, ale nemám na tom velkou zásluhu. Autogramiáda mé osmnácté knížky se bude konat 18. 12. v 18 hodin.

Titul Středověk mého života představím v několika ukázkách. Hudební program a moderaci zajistí naše rodina. Bude to takový malý vánoční večírek.

Zároveň budete moci dokoupit ještě nějaké vánoční dárky nebo potěšení pro sebe.

Těším se, přijďte.

Moudrost nebo rezignace

Jsem už zmoudřelá nebo jen prostě rezignuju v bitvě, kterou jsem již stokrát předtím prohrála? A je to skutečně moje bitva? Je to vůbec bitva? Šlo totiž o kečup. Nesmějte se, já vím, že o kečup se nebojuje, s kečupem se nezápasí. Jako obvykle šlo o zástupný problém.

Někteří lidé mají rádi kečup. Přidávají si tuto červenou tekutinu téměř ke každému jídlu. Jedině snad k dukátovým buchtičkám ne. K některým jídlům je patrně vhodnější, k jiným méně. Jako mladá kuchařka jsem kečup brala velmi negativně. Připadal mi jako zhmotněná urážka mého kuchařského umění. Zdálo se mi, že strávníkovi jídlo příliš nechutná, zdá se mu bez chuti nebo chuti nevalné, a cítí potřebu tuto nevalnou chuť něčím přerazit nebo chybějící doplnit. Když si někdo pocákal porci jídla na talíři kečupem rovnou, aniž by ochutnal, připadalo mi to ještě horší: Už ani nic dobrého nečeká! Tento člověk přímo nedůvěřuje, že by jídlo mohlo dobře chutnat a raději si je dochutí hned. Uráželo mě to.

Tak já se pokouším o chuťově bohaté jídlo, rafinovaně kombinuju koření, snažím se, aby to bylo chutné, zdravé a vyvážené, a on?! Sotva zasedne ke stolu, shání se po kečupu. Přiznám se, schovávala jsem tu nenáviděnou červenou lahev. Schválně jsem ji zapomínala koupit. Při každém pohledu do ledničky mi vadila, brala jsem ji jako nástroj ponížení.

Včera jsem potřebovala rychle ukuchtit nějakou hutnější večeři. Koukla jsem do ledničky, prometla spíž a našla suroviny na selskou omeletu. Zbytek vařených brambor, kousek slaniny, půlka klobásy, cibule, plechovka hrášku a vajíčka. Prostřela jsem stůl a volala muže k večeři. Posledním zběžným pohledem jsem kontrolovala, jestli nic nechybí, abych pak nemusela vstávat od jídla. Aha, kečup, napadlo mě. A postavila jsem na stůl červenou lahev. To je zvláštní, kam se poděla má nenávist? Kde se ztratila má alergie na používání kečupu? Že bych zmoudřela? Nebo je to rezignace? Proč mi to vlastně tolik vadilo?

Musela jsem si upřímně přiznat, že jsem si už přesně nedovedla vzpomenout. Možná jsem se cítila jako kuchařka nejistě a všechno jsem brala přecitlivěle. Možná jsem se cítila přehnaně zodpovědná za zdravou výživu rodiny a chtěla jsem všechny kontrolovat, aby jedli opravdu správně zdravě. Protože já to přece vím nejlépe. Možná… kdo ví? Lehce pobaveným pohledem jsem sledovala manžela, jak si svou porci omelety pořádně pocákal kečupem. Je svobodný, sám nejlíp ví, co mu svědčí. Popřála jsem mu dobrou chuť. Spokojeně jsme se pustili do jídla. Rezignace? Kdepak, zmoudření to bude, zmoudření…