Dárek pro tatínka

S tatínkem a dárky bylo vždycky těžké pořízení. Buď sám nevěděl, co si vlastně přeje, nebo si přál něco, co mu Karolínka nemohla vyrobit ani koupit, i kdyby vynaložila všechny své úspory. Ovšem když už pro něj Karolínka něco vyrobila, mohla si být jistá, že její dárek bude chovat ve vážnosti. Například záložku do knihy, kterou mu namalovala k narozeninám, když jí byly asi tak tři roky, používal stále. Nakreslila na ni samu sebe a tatínka, jak spolu jdou na procházku. Karolínce připadala legrační. „Takoví hlavonožci,“ smála se, když záložku objevila v jedné zlusté knize, co tatínek zrovna četl. Dnes už samozřejmě dokázala kreslit daleko krásnější obrázky a za svůj dávný výtvor se tak trochu styděla. Nabízela tatínkovi, že mu nakreslí jinou a lepší záložku, ale on to odmítl. „Ne ne, Karolínko, děkuji, ale nechci. Tahle záložka mi bude vždycky připomínat, jaká jsi byla, když jsi byla tak malá. Namaluj mi něco jiného.“

„Hm, to se snadno řekne, namaluj mi něco jiného. Jenže co? Tatínkovi pomalovat sklenici na čaj nemá žádnou cenu, protože tatínek pije čaj nejraději z velkého buclatého hrnku. Záložku už jednu má a jinou nechce. Co bych pro toho tatínka mohla jenom vyrobit?“ mudrovala Karolínka. Trápila se tou otázkou kolik dní. Chtěla tatínkovi svým dárkem ukázat, jak ho má ráda. Mohla by se samozřejmě poradit s maminkou a ta by jistě nějaký nápad měla, jenže maminka měla před Vánocemi strašně moc práce. Sedala k počítači vždycky už brzy ráno, dříve než Karolínka vstávala. A řešila ty své překlady a korektury ještě dlouho potom, co šla Karolínka spát. Také se s maminkou nechtěla radit proto, že by jí tím prozradila, že i ona, malá Karolínka bude letos poprvé dávat vánoční dárky.

Ptala se holek ve škole, ale ony takové starosti neměly. Žádné dárky totiž rodičům nedávaly. Tvrdily, že jsou na to ještě malé, aby dávaly dárky. Karolínka se tím cítila samozřejmě výjimečná. Ona dárky dávat chtěla. Jednak proto, že se na to cítila dost velká, jednak proto, že potřebovala nějak zahladit ten špinavý pocit, který v ní vyvolávaly výčitky svědomí.

„Možná bych mohla zajít za babičkou,“ napadlo Karolínku jednou odpoledne, když se vracela z hudební školy a brouzdala po náměstí kolem osvětlených a svátečně nazdobených výkladů. Ale hned ten nápad zavrhla: „Kdepak babička, ta by mě přesvědčovala, že dárky nosí Ježíšek. A já už nejsem žádné mimino.“ Zastavila se před výlohou papírnictví. Prohlížela si vystavené zboží a dumala o dárcích. Její zrak spočinul na dárkových krabičkách, sáčcích a arších vánočního balicího papíru. Vánoční balicí papír! „No ano, ten budu potřebovat. Maminčinu sklenici přece musím do něčeho hezkého zabalit.“ Rozhodla se vstoupit do obchodu a v kapse přitom mačkala svou malou peněženku. Měla v ní celé své úspory.

V obchodě moc lidí nebylo. Jen dvě staré dámy si vybíraly vánoční pohlednice a jedna maminka s malým dítětem si prohlížela psací soupravy. Slečna prodavačka se na Karolínku vlídně usmála: „Co by sis přála?“ Karolínka úplně zapomněla, že vlastně původně chtěla koupit vánoční balicí papír a vyhrkla to, o čem celou dobu přemýšlela: „Sháním dárek pro tatínka a nevím, co by to mělo být.“ „Aha,“ zamyslela se slečna, „podíváme se.“ Pak sahala do poliček a šuplátek a ukazovala Karolínce různé věci. Plnicí pera, diáře, poznámkové sešity, pravítka, těžítka, ale nic z toho nepřipadalo Karolínce jako to pravé. Byla už z toho nesvá, že odmítá všechny návrhy hodné slečny. Až docela naposledy se slečna nešťastné Karolínky zeptala: „Kreslíš ráda?“ Karolínka horlivě pokývala hlavičkou. „Mám tu jeden dárek, který bys musela sama dokončit,“ vyprávěla prodavačka a hledala v přihrádkách police za sebou. „Bude to ovšem dost práce a nevím, jestli to stihneš. Musela bys nakreslit dvanáct obrázků,“ s těmi slovy položila na pult před Karolínku nástěnný kalendář.  Byly v něm natisknuty všechny názvy měsíců a čísla dnů, ale tam, kde mívají kalendáře obrázek, byl vždycky jen bílý obdélník. Místo pro vlastní obrázek. „Vidíš?“ ukazovala slečna prodavačka, všude je prázdné místo, které budeš muset zaplnit. Troufneš si na to?“ A Karolínka věděla, že tohle je přesně to pravé. Radostně poskočila a vytáhla peněženku. Peníze jí stačily na kalendář a ještě i na dva archy vánočního balicího papíru. Byl krásně červený s bílými zvonečky a rolničkami. Celá šťastná se vracela domů. Kalendář schovala do tašky k notám, takže vůbec nebyl vidět a roli papíru se jí podařilo zastrčit dozadu za šaty v její skříni v pokojíčku. „Dvanáct obrázků, to je spousta práce, ale já to zvládnu,“ těšila se Karolínka a v duchu už rozvrhovala, co na který měsíc nakreslí.

Z knihy Vánoční přání, KNA 2013

Zpátky domů

Nejsem si jistá, jestli tentokrát není mé doporučení zajímavé knížky trochu mimo. Ne že bych si nebyla jistá tím titulem, to ne, zaručeně je to kniha, kterou s dobrým svědomím doporučuju. Jen si nejsem jistá, že adresuju svůj knižní tip správným čtenářům. Nicméně to přesto zkusím. Budu totiž doporučovat kuchařku.

Nebojte se, nejsem z této knihy tak nadšená kvůli receptům a nebudu vás nenápadně motivovat, abyste se pokoušeli vařit nebo péct. O recepty tu vlastně skoro ani nejde (ačkoli jsou praktické a docela jednoduché). Jsem nadšená z textů, které se vlastně vaření přímo netýkají. Kuchařka se jmenuje Zpátky domů, napsala ji Hana Michopulu a je báječná. Takhle krásně vyvedená knížka se spoustou barevných fotografií by se mohla nazývat manifestem konzervativních hodnot, prohlášením rodičovské odpovědnosti či deklarací svobody ženy v praxi. Oč jde? Vysvětlím.

Hana Michopulu pracovala jako šéfredaktorka slavného časopisu o vaření a byla velmi úspěšná. Jak sama přiznává v úvodu své knihy, její časopis psal o poctivém domácím vaření, bio surovinách a zdravém stravování, avšak ona sama (stejně jako její kolegyně) se živily rychlým občerstvením, na domácí vaření nikdy neměla čas, a tak je šidila polotovary. Zastavila ji jedna poznámka jejích dětí. Pochybovaly totiž o tom, že by maminka dokázala sama upéct narozeninový dort. V krátké době na to její děti onemocněly a musely dodržovat přísnou dietu. Co na to maminka – úspěšná šéfredaktorka? Zůstala doma, aby vařila.

Návrat do domácí kuchyně pro ni znamenal návrat k jiným hodnotám. Příprava pokrmů dostala najednou ještě další rozměr než jen nasycení hladového žaludku, stala se vyznáváním lásky, potvrzováním rodinné či přátelské vzájemnosti, obdarováním. Je příjemné a osvobozující číst o tom, že dort nemusí být přesně symetrický a poleva dokonale hladká a lesklá. Předpokládá se, že se možná trochu sveze našišato a poleva bude vyhlížet lehce upatlaně. To ale vůbec nevadí. Neděláte to přece jako soutěž tvořivosti. Vaření je pro radost. Autorka předvídá, že ne každého může vaření lákat hned na plný úvazek. Proto nezapomíná na výstražná upozornění. Zkusit vařit neznamená připoutat se k plotně a na všechno ostatní zapomenout. Třeba vás zláká jediná disciplína, jediné jídlo, které ovládnete dokonale a originálně jako nikdo jiný. Možná se stanete specialistou na víkendové snídaně. Budete připravovat jediné jídlo v týdnu, ovšem tak brilantně a tvořivě, že si všichni budou myslet, jak skvěle vaříte. Vaření také znamená být spolu. Pohromadě v jedné kuchyni, olizovat lžíce od polevy a smát se… takové vzpomínky tvoří rodinnou historii, v takových chvílích je možné hovořit o všem. V takové chvíli je domov více domovem a láska má své hmatatelné vyjádření.

Člověk by nečekal, že kuchařská kniha velmi jasně a zpříma připomene, na čem v životě vlastně záleží.

Michopulu, Hana: Zpátky domů, Smart Press 2007.

Karolínka a Mikuláš

Toho večera, bylo to zrovna na svátek svatého Mikuláše, se prudce ochladilo a část nezbedného šedivého mráčku se snesla na zem jako mrznoucí mrholení. Byla hustá mlha. Karolínka se odpoledne vracela domů z hudební školy, nastavovala tvář padající mlze a potichu se smála, jak ji jemné kapičky dopadající vody lechtaly na obličeji. Jakoby jí jemňoučké studené prstíčky ťukaly na čelo a na tváře a na nosík. Chvíli tak stála, ale pak se chtěla podívat na kostelní věž, aby zjistila, kolik je hodin.

Věž však vůbec nebyla vidět. Karolínka se vyděsila, že kostelní věž zcela zmizela. Viděla jen hustou bílou mlhu. Dokonce ani jejich domek na konci ulice nebyl zřetelně vidět. Jakoby postupně pomalu mizel za bílou záclonou. Všude na dohled se oči zabořily do bílé. Co se to jen mohlo stát? Celý svět se jí ztrácel před očima, všechno tonulo v bílé mlze. Kostel na kopci nebyl vidět už vůbec a některé vzdálenější domy také neviděla. Aby tak ještě zmizel i jejich dům! Rozběhla se poplašeně ulicí. Horečnatě přemýšlela. Maminka bude doma, ta se neztratí. Tatínek se bude vracet z práce, ale tatínek nezabloudí, ten se nikdy neztrácí, ten trefí vždycky. Ale co Mikuláš? Dneska večer měl přece všechny domy obcházet svatý Mikuláš a roznášet dětem dárky. Najde všechny domy? Nemine zrovna jejich ulici, když zmizela i kostelní věž? Co se to s tím světem stalo?

 Doběhla domů celá vyděšená a hned v předsíni volala na maminku: „Věž, věž! Kostelní věž zmizela i s hodinama!“ Maminka se jí nevysmála. Seděla v křesle a při světle stojací lampy něco zašívala. Jen zdvihla hlavu od práce a zeptala se: „To je tak hustá mlha?“ Karolínka si uvědomila, že to asi bude tou mlhou a jen přisvědčila, že ano, že mlha je moc hustá. „Snad k nám Mikuláš v té mlze trefí,“ zauvažovala ustaraně holčička, „já se ho musím na něco důležitého zeptat.“

Celý den se těšila, že večer přijde Mikuláš. Nejen kvůli dobrotám, které od něj vždycky dostávala, nebo kvůli slavnostní a tajemné atmosféře, letos se Karolínka nemohla dočkat ještě z jiného důvodu. Tajně si totiž hýčkala velké vánoční přání. Velice toužila po tom, aby na Vánoce padal sníh. Vždycky se jí líbilo, jak z šedého nebe chumelí tisíce a tisíce něžných sněhových vloček.

Bude letos na Vánoce sněžit? Karolínka velice toužila, aby na Vánoce napadla spousta sněhu. Přála si, aby bezútěšná zahrada zmizela v závějích, aby šedé střechy zakryly sněhové peřiny, aby holé větve stromů ozdobily legrační bílé čepice a aby mohla sledovat stopy ptáků v bílém pokryvu na dvoře pod oknem. Vyptávala se každého, kdo by o tom mohl něco vědět, ale všichni krčili rameny. Možná bude na Vánoce sněžit, možná až po nich. Kdo ví? Karolínka každého rána neklidně zkoumala oblohu. Tak co? Bude to dneska? Denodenně sledovala na teploměru, který tatínek připevnil ke kuchyňskému oknu, jestli už mrzne, jestli už bude moci padat sníh. Ale modrá tyčinka nikdy neklesala pod nulu víc než o jeden dva dílky a sníh stále nepřicházel.

„Zeptám se svatého Mikuláše, až k nám přijde,“ napadlo Karolínku. „Jako světec by o takových tajemných záležitostech snad mohl něco vědět. Svatí přece mají něco společného s nebem,“ rozvažovala a úplně se zapomněla bát čertů, kteří s Mikulášem přece také chodívají a kvůli nimž mívala vždycky dřív celý ten svátek zkažený. „Zeptám se ho, však on mi něco odpoví,“ pevně si umínila holčička a chystala se na večer.

Karolínka si oblékla čisté tričko a svou sváteční červenou sukýnku, aby na svatého Mikuláše udělala dojem. Dokonce si ani nezapomněla vzít bačkorky. Babička ji totiž často škádlila právě kvůli bačkorám a Mikuláši. „Když je nebudeš nosit, on k vám ani vůbec nepřijde,“ říkávala babička s takovým zvláštním úsměvem. Karolínka neměla bačkorky ráda. V punčoškách se tak dobře klouzalo po naleštěné podlaze a bez bačkorek se daleko lépe tančilo. Někdy si je schválně zapomínala obout. Jak se ovšem blížil ten den, kdy měl Mikuláš přijít, snažila se ze všech sil na ně nezapomenout. Třeba je to opravdu důležité a tomu hodnému svatému na nich kdovíproč záleží. Tentokrát se cítila zvlášť dobře připravená. Básničku uměla, bačkorky nosila alespoň poslední týden opravdu každý den, žádného škraloupu nebo průšvihu si nebyla vědoma.  Těšila se na dárky, které pro ni bude mít ten hodný svatý ve své nůši, to jistě, ale letos to bylo ještě jiné. Nutně potřebovala informaci o sněhu. Snad stihne přijít ještě dřív, než půjde Karolínka spát. Děsila se, aby se jí nestalo to, co některým jejím kamarádkám – Mikuláš je navštívil až pozdě v noci, takže ho vůbec neviděly. O jeho návštěvě svědčil pouze balíček s dobrotami, který jim nechal za oknem. Ostatně tak prý to dělával za dávných časů, že nechával dárky za oknem.

Najednou ji něco napadlo. „Maminko, myslíš, že Mikuláš přijde taky k naší sousedce? Vždyť paní Vomáčková už je dávno babička,“ zeptala se Karolínka maminky. Ta chvíli uvažovala a pak odpověděla: „Já myslím, že ne.“ „To on Mikuláš k babičkám nechodí?“ ujasňovala si holčička situaci, „a není jim to líto?“ Maminka přisvědčila, že by mohlo být. „A maminko, nemohli bychom si zahrát na Mikuláše a něco jí dát za okno? Ona to přece nepozná, že jsme jí to dali my…“ Mamince se ten nápad líbil. Dohodly se, že společně připraví malý mikulášský balíček a večer, až se setmí, jej nějak nenápadně doručí za okno domku paní Vomáčkové. „Nejlepší bude dát jí to za okno ložnice. To vede do zahrady, a tak si svého dárku všimne, až půjde večer spát,“ navrhovala maminka a roztřepala pěkný plátěný sáček, který našla ve spíži. Společně jej naplnily sušeným ovocem, ořechy a přidaly malou hořkou čokoládu, protože o své sousedce věděly, že ji má ráda. Karolínka přidala obrázek Mikuláše s dlouhým bílým vousem a vysokou červenou čepicí. Nakonec sáček zavázaly červenou mašlí. Byly připraveny.

„Dáš jí to za okno sama?“ zeptala se maminka, „nebudeš se bát?“ Karolínka se trochu bála, protože co kdyby v tom hustém šeru a mlze narazila na opravdového Mikuláše? Statečně ovšem prohlásila, že to zvládne. „Vždyť je to jenom kousek zahradou,“ utěšovala spíš sebe než maminku. Obula si boty a vyrazila. Za chvilku byla zpět a s rozzářenýma očima hlásila, že sáček postavila na okno ložnice paní Vomáčkové tak, „že si určitě všimne, až půjde zatahovat na noc závěsy.“ „Ty moje Mikuláško,“ pohladila ji maminka po tváři, „mám z tebe radost.“

Za malou chvíli pak přišel opravdový Mikuláš. Všechny čerty tentokrát nechal venku za dveřmi, což Karolínku opravdu potěšilo. Sice tam výhrůžně chrastili řetězy a mumlali něco temného ve své čertí řeči, ale byli za dveřmi, Karolínka je neviděla, a tak se jich ani tolik nebála. Přednesla nacvičenou básničku o zimě, přiznala se, že nenosila celý rok bačkorky poctivě, ale teď v posledním týdnu, co je opravdu už zima, je fakt nosila každý den.

Svatý Mikuláš uznal, že byla hodná, pochválil ji za básničku a vytáhl pro ni z nůše na zádech velký sáček plný ovoce a sladkostí, ale o sněhu jí nemohl říci nic. Když si totiž dodala odvahy, zatahala svatého muže za červený rukáv a nesměle se zeptala: „Svatý Mikuláši, nevíš, jestli bude na Vánoce sněžit?“ Ten vysoký muž se jen hezky usmál a odpověděl pokrčením ramen. Taky to nevěděl.

Karolínka seděla večer v postýlce ve svém tmavomodrém pyžamku s malinkými bílými puntíky a líčila tatínkovi, který jí přišel dát ještě pusu na dobrou noc, jak si s maminkou hrály na Mikuláše. „To jsem zvědavá, co bude paní sousedka říkat, až ten sáček objeví,“ těšila se Karolínka, „ale nesmíš jí to říct! Kdyby se prozradilo, že jsme to byly my s maminkou, nebyla by to žádná hra,“ nařizovala tatínkovi. Ten se smál a sliboval, že paní Vomáčkové určitě nic neprozradí. „A tati,“ přitiskla se k tatínkovi důvěrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Tatínek přisvědčil. „Že to nebyl opravdový svatý Mikuláš, že to byl pan Novotný od tebe z práce? Jak jsme u něj byli na jaře pro sazenice…“ „Ty má chytrá hlavičko,“ smál se tatínek, „já mu to říkal, že už jsi moc velká a že tě letos už asi neoblafne,“ vysvětloval tatínek, „jenže on si nedal říct. Mikuláš je jeho životní role.“ „Hm, to je od něj hezké, že chce být jako svatý Mikuláš. Ono je to vlastně moc zábavné,“ rozumovala Karolínka, „když jsme dneska s maminkou chystaly ten balíček pro paní sousedku, bylo to moc prima. A když jsem jí ho nesla na okno, cítila jsem se úplně jako veliká. Ani jsem k tomu nepotřebovala ten mikulášský hábit,“ zachichotala se holčička.

Najednou si však vzpomněla ještě na něco a smutně si povzdychla: „Neví to ani svatý Mikuláš, ačkoli když to byl pan Novotný, tak to ani vědět nemohl,“ stěžovala si tatínkovi, „a já si tak moc přeju, aby na Vánoce sněžilo.“ Tatínek si jako vždy věděl rady: „Co kdyby ses za sníh pomodlila? O sněhu přece rozhoduje Pán Bůh, nikdo jiný.“ Karolínka vyskočila radostí. „No jasně, že mě to nenapadlo. Kdo jiný?“ A hned to udělala.

z knížky Vánoční přání, KNA 2014