Zahrej to pomalu

Hledala jsem nějaké cédéčko s hudbou, která by se hodila k žehlení. Probírala jsem sloupeček barevných krabiček a nic neladilo s mou náladou. Nevěděla jsem pořádně, co chci, a to se pak vybírá těžko. Nakonec jsem do přehrávače vložila nahrávku Beethovenových klavírních sonát. Jak dlouho jsem je neposlouchala? Ani nepamatuju. Některé z nich snad naposledy ještě za studia, když jsem je cvičila a analyzovala. Byla jsem zvědavá, jestli si je budu aspoň trochu pamatovat.

Jasně, že pamatovala. Něco, co člověk sám hrál, nemůže úplně zapomenout! S velkým potěšením jsem se vnořila do proudu hudby. Některá zvlášť oblíbená místa mi způsobovala slastné chvění, jaké může přivodit jen dotek opravdové krásy. Připomínala jsem si pocity, s nimiž jsem ony pasáže hrávala. Tady ta figura v basech, ta chtěla vždycky pěkně uvolněné zápěstí, jinak to neznělo dost plně. A tady ten běh! Vždycky jsem se do něj vrhala s rizikem, že v tom tempu všechny tóny správně netrefím. Tak trochu jako na klouzačce. Člověk se odrazí a pak jede a už to nemůže nějak moc ovlivnit. Přitom každý jednotlivý tón je důležitý a nesmí chybět.

Usmívala jsem se svým vzpomínkám a těšila se na další známá místa. Jen mi vadilo, že interpret hraje tak rychle. Vůbec jsem si nestačila vychutnat, co jsem chtěla postřehnout do všech podrobností. Pětku jsem si musela pustit ještě jednou. Proletěla mýma ušima tak zběsile, že jsem se ani nenadála a byl konec. Tak znovu a znovu. Pustila jsem si ji celkem třikrát za sebou a pořád jsem neměla dost. „Zahrej to pomalu!“ chtělo se mi zvolat, ale nebylo na koho volat, aby zpomalil. S nahrávkou se člověk nedohodne.

Bylo mi zvláštně. Cítila jsem se podobně, jako když člověk ochutná trošku něčeho velmi lahodného a chtěl by ještě přidat nebo opakovat. Ještě jednu čokoládovou pralinku, ještě jednu zralou třešni, ještě jednu sklenku vína. Vychutnat si ten požitek. Prožít tu chuť naplno. Pomalu užívat té slasti. A v tom mne to napadlo. Odložila jsem překvapeně žehličku, protože můj nápad byl nečekaný. „Zahraju si to sama,“ oznámila jsem sama sobě nahlas. 

Peču teď čískejky

Nejsem fanda do receptů. Nesbírám je. Pokud už si nějaký přečtu, snažím se posoudit, čemu z toho, co znám, se podobá. Tak třeba tenhle předpis na úžasné čajové sušenky, co právě obíhá kolem většiny mých kamarádek a okouzluje půvabně naaranžovanými fotkami výsledného produktu, po bližším prostudování ukázal, že jde o běžné linecké sušenky. Klasický poměr 3 : 2 : 1. Jen to vykrajovali jinými formičkami. S pravidly pro piškot taky mnoho nových kouzel neuděláte, stejně jako s těstem kynutým, třeným nebo křehkým. Většina receptů jsou totiž varianty těch několika základních.

Znám spoustu žen, mezi nimi například je i moje maminka, které pečlivě schraňují všechny recepty, na něž kde narazí a vůbec přitom nepřemýšlejí, jestli se náhodou nejedná o dvě stě padesátou variaci na jedno téma. Prostě recept. Nový. Pak se ovšem stane, že vánočního cukroví máme sice dvacet pět druhů, ale kdyby je člověk ochutnával se zavázanýma očima, nepozná žádný rozdíl. Všechno chutná stejně.

Často se recepty na stejný pokrm liší složitostí postupu, množstvím umazaného nádobí nebo náročností na použité suroviny. Jako třeba příprava bezinkového sirupu. Objevila jsem tolik postupů a v mnoha případech nechápu, proč tak jednoduchou věc dělají lidé tak složitě.

Nicméně přesto se stane, že člověk narazí na recept s principem dosud nevyzkoušeným. Obvykle mě zaujme něco, co mi někde chutnalo. Zkoumám, jak to asi vyrobili, co jsou hlavní suroviny a jaké byly výrobní postupy. Někdy na to přijdu, někdy ne. Je to jeden z důvodů proč ráda chodím jíst do restaurací, kde dobře a vynalézavě vaří. Inspiruje mne to.

Nedávno jsem si všimla, že si naše Anička v kavárně dává cheesecake, takový ten tvarohový dortík. Nikdy jsem ho nepekla, v naší rodinné tradici se nevyskytoval. Že bych to vyzkoušela? Prozkoumala jsem několik receptů a prodrala se k tomu, který mi připadal nejzákladnější. Nebylo to těžké a podařil se výborně. Abych nabyla jistoty, upekla jsem jej v různých chuťových variantách ještě několikrát za sebou. A co teprve, až budou zralé jahody! Myslím, že jsem to zvládla. Nový kousek přibyl do mého repertoáru. Mám radost. (A moje rodina taky.)

Jednička

Opravdová zkouška sebepřijetí se přihodí samozřejmě vždycky v době, kdy to už nečekáte. Myslíte si, že už jste všechno zvládla. Jsem v pohodě, žádný problém. Taky jsem si to myslela.

Chvíli mi trvalo, než jsem překonala krizi, když mi můj muž vytkl, že jsem tlustá. Připadala jsem si najednou děsně. Pak jsem zhubla a skoro všichni kolem si toho všimli. Mé předchozí nadváhy nikoli. (Nebo ji nijak nekomentovali.)

Vyrovnala jsem se s nošením brýlí. Dokonce mi připadá, že s nimi vypadám autoritativněji. Taky se za nimi schovávám, když chci tak trochu utajit svou identitu. Na fotkách je totiž běžně nemívám, a tak mě s brýlemi lidi hned nepoznávají.

Po nějakém váhání jsem snesla i své šedé vlasy. Kvůli kožním problémům jsem si je dočasně nemohla barvit, ale když ta situace nastala, rozhodla jsem se po poradě s manželem, že si nebudu vlasy už barvit vůbec. Přešla jsem na svou přirozenou skoro bílou. To se ukázalo být dokonce ještě efektnější než mé blond barvy. Většinou si lidi mysleli, že mám tak avantgardní barvu umělou. Mé přiznání, že to jsou pravé šediny, je překvapilo a udivilo víc, než by to způsobila chemie.

Cítila jsem se silná v kramflecích. Co by se mi už muselo stát, abych kvůli svému vzhledu měla obavy vyjít z bytu? A stalo se. Vypadl mi zub. No a? Vypadla mi jednička vlevo nahoře. Chápete? Horní přední zub!

Když se to stalo, byla jsem v šoku. Padl na mne strach. Plakala jsem. Tohle už je stáří? Takhle začíná můj konec? A pak: Každý si toho přece musí všimnout! Copak takhle mohu vyjít z bytu? Ani s košem k popelnici bez zubu nevyjdu. Otřesená tou hrůzou jsem se na sebe nedokázala podívat do zrcadla. Kde je zubař? Jak to ale napraví?

Hned mne taky napadlo, že je v ohrožení celá má existence. Co budu dělat? Kdo mne zastoupí v obchodě? V několika příštích dnech mne čekají mimořádné povinnosti – mám zahájit vernisáž výstavy, jít na koncert, pořádám seminář o psaní. Mám veřejně mluvit a já šišlám! I když mne manžel utěšoval, že to na řeči vlastně skoro není poznat, a dcery mi tvrdily, že když se moc doširoka neusmívám, není ani nic vidět, nebyla jsem si jistá.

Když opadl první šok, dokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla (pravda velmi opatrně a jen na krátkou dobu). Napadlo mne, že teď mohu argumentovat sama sobě tím, co jsem vykřikovala svému muži do tváře v době našich hádek o mém vzhledu. Copak je podstatné? Má mě snad mít někdo v úctě kvůli tomu, jak vypadám? Mám se já sama mít ráda pro svůj vzhled? Vždyť uvnitř jsem to pořád stejná já. Stará? Jen tak, jak si zasloužím. A tak jsem se rozhodla, že se nebudu ukrývat. Dodržím svůj program. Nebudu hystericky nahánět zubaře. Počkám si, až bude mít čas a uvidíme, jaké řešení mi navrhne. Do té doby budu prostě normálně žít bez jednoho předního zubu. No a co?

A tak jsem to také udělala. Těm, kdo si všimli a ptali se, co se mi to přihodilo, jsem po pravdě odpovídala: "Vypadl mi zub."

Trapas

Plavání mi dělá dobře. Odpočinu si, vyčistím hlavu a ještě prospěju svému tělu. Voda nadnáší, a tak se mi námaha plavání nezdá být nijak veliká. Od té doby, co mi kamarádka Eva napsala, že každý den buďto plave nebo běhá (a to spolu máme jet na dva týdny k moři), chodím plavat dvakrát týdně (nechci vypadat jako její matka). Myslím, že mi to prospívá. Jsem zpevněná, pružnější a nezadýchávám se tak.

Většinou vyrážím večer po práci. Buď jdu rovnou z obchodu nebo se ještě zastavím doma, něco malého sním a vezmu si věci. Zkoušela jsem jít plavat i ráno, ale příčí se mi jít do práce celá rozmáčená, zplihlá a unavená. Večerní doba mi lépe vyhovuje. Nepotřebuju už nějak zvlášť vypadat, a ani nikomu nevadí, když pak po návratu domů zamířím rovnou do postele. Včera jsem šla plavat večer rovnou po práci. Ráno jsem si sbalila tašku s ručníkem a taštičkou se sprchovým gelem, tělovým mlékem a malinkou lahvičkou olejového odličovače očí. Až v šatně u bazénu jsem zjistila, že jsem si doma nechala plavky. Stalo se mi to za ty tři roky, co chodím plavat víceméně pravidelně, už podruhé. Tehdy poprvé, asi tak před rokem, jsem se málem rozplakala. Připadala jsem si totálně nemožně. Zapomenout plavky? To dokáže jen dokonale trapná osoba. Chvíli jsem zhluboka dýchala, až mi ta situace přišla vlastně legrační, a pak jsem se vrátila k pokladně. Pobaveně jsem svěřila svůj problém paní, co prodávala vstupenky. Oznámila jsem jí, že si musím zajít domů pro plavky. Ona mne stejně pobaveně, když jsem se za necelou hodinu vrátila s plavkami, pustila k bazénu znovu, a to na původní vstupenku. Myslím, že jsem ji rozveselila a podezřívám ji, že si mne od té doby pamatuje. Vždycky se na mne tak přátelsky usmívá.

Tentokrát jsem se ovšem pro plavací úbor domů trapně nevracela. Vyřešila jsem to jinak. Když jsem svou příhodu vyprávěla manželovi, v tomto místě se vyděsil. „Tys plavala bez plavek?“ Rozesmála jsem se. Uklidním i vás. Ne, neplavala. Zjistila jsem, že mám na sobě černé kalhotky a černou elastickou košilku, tudíž černé plavky v celku. Myslím, že si nikdo ničeho nevšiml. (Tak mě neprozraďte.)

Co děláte se starým nádobím?

Co děláte se starým nádobím? Ta otázka mi neodbytně vyskakovala na mysli po celou dobu, co jsem si v časopise o bydlení prohlížela tu úžasnou jarní nabídku nových bytových doplňků. Proměňte svůj interiér několika drobnými zásahy! Kupte si čerstvé květiny, pořiďte novou vázu, vyměňte povlaky polštářků a vyměňte nádobí. Hrneček ve svěžích jarních barvách projasní váš pokoj, přinese lepší náladu. No proč ne? Může být. Na tom, konec konců není nic tak složitého nebo neuskutečnitelného. 

Co ale se starým hrnečkem?

Vyhodit? To nemůžu. Ráda z něj piju čaj, když se večer vrátím unavená z práce. Zvykla jsem si na něj, i když teď do nových jarních barev mého osvěženého bytu se už nehodí.

Schovávat? Kam? Byt není nafukovací. Můj depozitář (velká krabice na nejhořejší polici ve spíži) je beztak plný. Vyhodit? To bych nemohla. Nejen kvůli vrozené šetrnosti ale také kvůli osobním vazbám. Zvláště s některými šálky mne vážou takové osobní vzpomínky, že bych se s nimi loučila opravdu nerada. Jsou částí mé osobní minulosti, doprovázely mne v situacích, kdy jsem něco řešila, kdy jsme se smiřovali po hádce, nebo kdy jsme plánovali něco nového. S některými po ruce jsem psala své knihy, jiné mi připomínají svého dárce. Jsou jeho symbolickou podporou, kterou si uvědomuju, když hrnek používám.

Netvrdím, že nikdy nic nevyhazuju. Existují i předměty, které opouštím bez lítosti a rozhodně. Neponechávám si nic, co není užitečné či krásné či obojí. Ale všechno mé své meze.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou přišla na návštěvu do nového bytu nějaké své známé. Byt byl krásný jako z nějakého luxusního časopisu. Všechno bylo sladěné do modra. Závěsy, koberce, polštářky, obaly na květináče, dokonce i skleničky ve vitríně měly modré nožky. Kávu jsme samozřejmě pili z modrých šálků usazeni na modré pohovce. Vypadalo to ohromně. Pak jsem pomohla odnést špinavé nádobí do kuchyně a zahlédla jsem pootevřenými dvířky kuchyňské linky další modré nádobí. Všechno bylo nové, lesklé, sladěné a modré. Zmocnilo se mne nejasné podezření. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázala jsem si hned uvědomit, co to je. Trochu víc jsem si uvědomila, co mi nehraje, když jsme si prohlíželi nový dětský pokojík. Všechno bylo nové. Dekorace, hračky i knížky zářily novotou. Bylo to moc hezké, ale vlastně to vůbec nepůsobilo útulně. Byl to krásný pokojík, jenže tak nějak bezduchý. Chyběl mi v něm umolousaný medvídek, odrbané dětské knížky, barevné obrázky kreslené ještě neohrabanou dětskou ručičkou... Chyběly mi stopy života. „Kde má staré otlučené hrnky? Nebo vůbec nějaké jiné hrnky?“ napadlo mě. „Kam schovali stopy svého života před tímhle modrým bytem?“ Jakoby celá ta nové lesklá krása působila nedůvěryhodně. Tehdy jsem z té návštěvy měla takovou podivnou pachuť.

A tak jsem zavřela krásný časopis a šla jsem si uvařit čaj. Vybrala jsem si zvlášť starý šálek. Ten jsem si koupila ještě za studií na vysoké škole. Vláčela jsem ho s sebou po všech kolejních pokojích i podnájmech. Po letech mne omrzel a skončil v depozitáři. Až nedávno jsem něco uklízela a znovu jsem jej vytáhla. Dcery jásaly: „Maminko, ten známe! Z toho jsi vždycky pívala kávu k snídani, když jsme byly malé...!“ Kus rodinné historie, řekla bych. Některé věci nejspíš nevyhodím.