neděle 17. prosince 2017

Aspoň dvacet druhů


Potkala jsem Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin. Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo, jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.

Monika je opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.

„No ale kvůli Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na náměstí a tak.“  „Tak to máme čas na kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku. Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“

Sotva jsme poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně, Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“ Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“

Monika se zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.

Když jsme spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto závěrech jsme si objednaly grog.


„Už to chápu, není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům, ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala, sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.

sobota 9. prosince 2017

Fejeton o těšení se


Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…






pátek 3. listopadu 2017

Kaštany


Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany. Ještě nedávno, není to tolik let, jsme je vášnivě sbírali s dětmi. Pytle plné kaštanů, kapsy plné kaštanů, tašky plné kaštanů... Doma se pak kutálely všude, míchaly se do ořechů a moje popelky je zase přebíraly. Zestárlé bez lesku jsme nosili na rodinných výpravách prasátkům v oboře.
 Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!
Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?
Kdo si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.
Pokud vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to potěší...


čtvrtek 26. října 2017

Podobenství v hrnci


Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.


úterý 10. října 2017

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.
I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!
Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?
Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.
Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

úterý 12. září 2017

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče


Nemohla jsem za nic na světě najít klíče. Už jsem se podívala na všechna možná i nemožná místa, kde bych je mohla mít. Prošacovala jsem kapsy obou mých zimních kabátů, i když nosím jen jeden a ten druhý jsem na sobě letos ještě neměla. Nic. Podívala jsem se do všech svých kabelek do všech jejich hlavních, postranních i docela malinkých kapsiček. Nic. Prohlédla jsem i kapsy bund a přihrádky batůžků mých dcer. Nic. Klíče nebyly ani na poličce v předsíni, ani na háčku za dveřmi, ani v košíku s rukavicemi, a šálami, dokonce ani ve velkém koši na čepice, ani nikde jinde jako třeba v kuchyni nebo na psacím stole v pokoji. Prostě nikde nebyly.
Byla jsem z toho nešťastná, smutná a cítila jsem i vztek. Zlobila jsem se na sebe, pro tak nemožnou roztržitost. Styděla jsem se, že tak velká holka ztratila klíče. Taky jsem prožívala úzkost, protože pokud se nenajdou, budeme muset vyměnit zámek na dveřích od bytu, což bude drahé. Ach jo? Kde by jen tak mohly být? Já přece klíče neztrácím. A tak jsem zase šla a zase hledala pro jistotu ještě jednou na všech těch místech, která jsem už jednou, jak jsem se domnívala, důkladně prohledala. Strávila jsem usilovným hledáním aspoň hodinu. Pro nic jiného jsem neměla smysl. Do ničeho jiného se mi nechtělo. Neměla jsem pokoj, dokud je nenajdu.
Vztekle a taky už trochu vyčerpaně jsem zasunula šuplík. Měla jsem toho dost. Už jsem hledala všude dvakrát, někde i třikrát. Nechala jsem toho a smutně jsem se zadívala z okna. Čeká mě manželovo káravé kázání, desítky dobrých doporučení od dcer, kam bych se všude ještě mohla podívat a já na ně budu odpovídat, že už jsem se tam dívala… a pak budeme přemýšlet, ze které obálky vezmeme peníze na nový zámek. Asi to bude z domácnosti a já můžu na nové záclony do kuchyně zapomenout.  Celá utrápená jsem se zvedla ze židle a šla pověsit prádlo. Mé myšlenky se pořád točily kolem hledání. Prý kdo hledá, najde… Bylo mi až špatně z té marnosti.  Docela se mi třásly ruce a žaludek se stáhl do poloviční velikosti.
Celý život je jedno velké hledání. Člověk pořád něco nebo někoho hledá. Svou osobní identitu, své místo ve škole, pak pozici v zaměstnání, ideálního partnera, správný čas k rozhodnutím, svůj způsob oblékání, hudební styl. Hledáme recepty dobrých jídel, vyhovující prášky na spaní nebo osvědčené metody, jak všechno rychle zvládnout. Hledáme Boha, a když ho najdeme, hledáme, jak se mu líbit. Odborně teologicky se tomu dokonce říká hledat jeho tvář. Hledání a nic než hledání.
Momentálně jsem hledala na sušáku místo, kam pověsit poslední vypraný kapesník. Taky jsem hledala, jak v této situaci zůstat klidná. Ještě trochu vztekle jsem protřepávala čtvereček bílého textilu a zkoušela posunout utěrky, aby se aspoň na kousek volného místa ještě vešel. Při této mechanické práci se mé myšlenky volně rozletěly. Stále ještě poletovaly kolem hledání. Prý kdo hledá, najde. To bych zrovna teď moc ráda viděla. Je vůbec ohledně hledání a nacházení v té Bibli ještě něco jiného? Určitě je toho tam spousta, jenže co z toho by mi právě nyní pomohlo? Přemílala jsem si v hlavě útržky různých příběhů a míst, kde se mluví o hledání, ale nic mi v myšlenkách neožívalo. Byly to jen nějaké známé věty. Až mi zazvonila výpověď zdánlivě nesouvisející: Bůh hledá ty, kdo ho budou uctívat.
Mé srdce zdeptané marným hledáním, nervozitou a strachem poskočilo. Bůh hledá. On taky hledá. Třeba hledá jako já, ne on pátrá určitě ještě usilovněji, než já sháním ty pitomé klíče, on hledá ještě daleko zuřivěji. Možná ho taky bolí břicho a třesou se mu ruce, když dlouho nemůže najít. Třeba taky nemá pokoj, dokud nenajde aspoň jednoho ochotného člověka k uctívání. Pak se mu uleví.
Musela jsem se posadit. Ta představa mě úplně zmohla. Slzy se mi tlačily do očí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam se poděly mé klíče. On hledá. Ale přitom by mohl tak snadno najít.  Mohl by najít mne. Já bych mohla být nalezena a mohla bych přinést pokoj, úlevu a potěšení do Božího srdce. Nechala jsem se nalézt.

Klíče jsem našla odpoledne v postranní kapse kabelky, kterou jsem ráno prohledávala třikrát.

středa 30. srpna 2017

Končí léto a začíná podzim


Začal nový školní rok. Každé první září je pro mne tak trochu prvním lednem. Něco krásného končí a něco krásného začíná. Prázdninové uvolnění se zase zarovná do běžných řádů, kratší a posunutá pracovní doba se znovu usadí do své původní polohy. Zase budu vařit jídla, která nesním a jíst obědy, které jsem neuvařila. Prostě to tak vychází.

Letos jsme opravdu hezky oslavili Pavlínu – Silvestra prázdnin. Na zešeřelé zahradě Anička rozsvítila spoustu svíček a lampiček, Adélka nakrájela různé ovoce a s kostkami ledu nachystala do velké polévkové mísy temně rudou sangríu. Já jsem připravila zeleninový salát se slaným sýrem. Společně jsme v altánku na setmělé zahradě jedli salát s čerstvým chlebem a pak popíjeli sangríu. Povídali jsme si o prázdninových zážitcích, smáli se a vzpomínali. Ačkoli nikdo z nás hned prvního září nenastupuje nikam do školy ani nezačíná vyučovat, přesto jsme měli pocit, že něco krásného skončilo.

Pro mne skončila možnost jít si ráno zaplavat do venkovního bazénu a pak se třeba povalovat na lehátku na slunci, nebo si pak zaskočit na trh a nakoupit  všelijaké laskominy. Potom zbytek dopoledne věnovat čtení, psaní, kuchtění nebo luštění sudoku. Můj život se od prvního září zase podrobí jinému řádu. Moje prázdninová pracovní doba, již nazývám ulejvací, bude  opět pokrývat dopoledne i odpoledne. Je to zvláštní, ale na podzim vždycky mívám pocit, že mám daleko méně volného času. Přemýšlela jsem o tom, a není to tím, že bych o tolik déle pracovala. Je to hlavně tím, že den se krátí a světla ubývá. Na večerní šero reaguju ospalostí. Zdá se mi, že jsem strašně unavená a musím jít do nejdřív do postele, ačkoli za plného slunečního svitu v létě ve stejnou hodinu odcházím z domova si zaplavat, pracovat trochu na zahrádce nebo něco podobně aktivního.

Rozhodla jsem se, že budu využívat dne co možná nejdéle. Dokud to jen trochu půjde, chodím hned ráno na zahradu a medituju v altánku. Zrána je už chladno, ale ten pocit venkovního vzduchu a prostoru je nenahraditelný. Navíc tam je samozřejmě nejmenší nebezpečí, že budu chtít nebo případně muset s někým mluvit. Protože je mimořádně teplý a slunečný začátek září (no jistě, astronomický podzim ještě nenastal), hned po práci běžím na koupaliště. Počítám dny, kdy ještě bude venkovní bazén otevřený a nechci minout ani jediný. Chci si do sytosti užít té rozkoše plavat v chladivé vodě pod širou oblohou. Vždyť víc než půl roku si ji nebudu moci dopřát!

Včera jsem vytrhala z truhlíků odkvetlé letničky a plánuju je nahradit chryzantémami a vřesem. Dneska jsem dostala první letošní právě spadlý kaštan a u okénka na rohu už měli burčák. Často myslím na to, že všechno letní je právě dnes možná naposled. Prožívám vděčnost za samozřejmá drobná potěšení. Do jednoho uzlíčku se mi mísí smutek z odcházejícího léta a radost z přicházejícího podzimu. Je to zvláštní a hezké. Zdá se mi, že tohle roční období nějak odráží období života, které právě žiju. Končí léto a začíná podzim.

Slavíte Pavlínu?


Konec prázdnin, to je přece něco jako Silvestr, ne? Rozhodně podoba obou konců je víc než těsná. Něco se končí, definitivně končí a něco nového definitivně začíná. Každé dítě, každý učitel a snad i každý rodič dětí školou povinných to tak jistě cítí. 
Když se tedy může tak halasně oslavovat svátek konce kalendářního roku, náhodou připadající na jméno Silvestr, proč bychom my, kterých se to týká, nemohli slavit podle libosti konec prázdnin – nebo možná ještě i konec předchozího školního roku. Mimochodem jaké jméno připadá na posledního srpna? Pavlína?

Slavit Pavlínu? Jak ji oslavíme? Objednám chlebíčky a rychlé špunty na Pavlínu. Nebo ne. Možná uděláme poslední letní táborák a opečeme špekáčky, ty se k prázdninám tak nějak líp hodí. Kdyby vyšlo počasí, šli bychom ještě na koupaliště, na přehradu na lodičky nebo na výlet někam na hrad. Tohle přece obvykle o prázdninách děláváme, a tak by možná bylo hezké ten den podnikat něco typicky prázdninového.

Třeba by se hodilo hodnotit a bilancovat, jak se to dělává před Silvestrem. Můžeme se ptát: Co jsme si od letošních prázdnin slibovali a jak to vyšlo nebo nevyšlo? Stihli jsme všechny naplánované výlety, výpravy a toulky? Prolezli jsme všechny hrady a zámky v okolí? Navštívili jsme babičky, tetičku Vlastu i strejdu Pepu s tím jeho rozmazleným jezevčíkem? Naučila se naše holčička plavat? A co váš syn? Už zvládne sám uvařit polívku z pytlíku a smažená vajíčka? Kolik táboráků jsme si společně s dětmi užili? Dva? Tři? Čtyři? Nebo jsme to zase nestihli, protože bylo pořád něco důležitějšího a neodkladného? Poznali jsme se s dětmi během těch volných dvou měsíců lépe? Měli jsme na sebe opravdu víc času, když jsme na sebe měli víc času?

Možná, že na Pavlínu (stejně jako na Silvestra) budeme plánovat nový školní rok. nejdotaženější oslava Pavlíny je s péefkami! Taková ta přáníčka zdravíčka a štěstíčka do nového roku. Vždycky se to píše dohromady pro Vánoce i Silvestra: Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Kdo by to neznal… Zlaté podkůvky, roztomilí kominíčci, zelené čtyřlístky, růžová prasátka se zakrouceným ocáskem, prskavky nebo číše bublinkového moku. Ty obrázky by se když tak daly převzít. Ani s inovací textu nebude moc práce. Přece jen tradice jsou taky hezké. Bude to asi takhle: Veselý konec prázdnin a šťastný nový školní rok!

Tak hezkou Pavlínu!




úterý 29. srpna 2017

Ochutnávka ráje

Na jednom kalendáři jsem si přečetla hezký aforismus: Život je možná jenom upoutávka na něco mnohem lepšího. Nadšeně souhlasím. Zejména když procházím v létě trhem. Náměstí, kde se už od středověku trhy konají, se příznačně jmenuje Zelný trh. Prostě Zelňák. Je to mé oblíbené místo.
Například dneska jsem si přivstala, abych to všechno stihla, a vyrazila na trh hned zrána. Myslím, že ráno jsou ceny nejvyšší (kolem poledne už se slevuje a odpoledne dostanete dva svazky mrkve za cenu jednoho nebo vám k zelí přidají ještě kytičku pažitky), ale zase mám největší výběr zboží. Na trhu si uvědomuju, jak jsem mlsná. U stánků s ovocem musím častěji polykat sliny, jak mám chuť na všechno, co se tu vystavuje. Tolik barev, tvarů a vůní! Maliny, jahody, ostružiny, višně, angrešt, rybíz červený, černý i bílý, borůvky zahradní i lesní, to všechno se na mne culí z malých košíčků nebo krabiček. Broskve mají velké i malé, rudé i žluté a hned vedle nich září meruňky a nektarinky. Letní jablka voní na pět metrů a hrušky máslovky hrdě špulí do světa svá žlutozelená bříška. Nezmínila jsem se o hroznech a melounech jenom proto, že jsem to ještě nestihla. Při pohledu na to všechno rozmanité bohatství se mne zmocňuje čirá blaženost. Navíc skoro každý vám dá ochutnat. Jediným mým problémem je, že pak nemůžu unést košík plný těch dobrot, co jsem musela nakoupit. Vleču se domů s obrovským nákladem, bojím se, abych si to nepomačkala, a v duchu se hubuju. Příště toho koupím míň, rozhoduju se jako pokaždé a vždycky marně.
Zeleninové stánky nejsou o nic chudší. Papriky všech tvarů a barev, sladké i pálivé se rozkládají vedle rajčat červených kulatých, soudkovitých i miniaturních třešňových. Rajčata ovšem mohu mít i žlutá, oranžová a nafialovělá skoro až do černa. Někteří trhovci mi poradí, k jakému zpracování je který druh zvlášť vhodný, podle toho poznávám pěstitele. Nepoučení prodejci nevědí nic. Na ty si dávám pozor, protože jejich zboží nebývá místní. Zvlášť ráda nakupuju u jednoho pána z Medlova. Jeho sortiment není příliš široký, ale zato vám o jednotlivých odrůdách řekne všechno. Když mluví o tom, jak sázel salát, jak žena jednotila ředkvičky, nebo jak strávili večer otrháváním fazolek, září mu oči. Jeho jarní máslový hlávkový salát – to je jarní poezie, kterou s dobrou zálivkou směle postavím vedle Máchy.
Moc ráda nakupuju u babiček s malinkými stolečky, na nichž jsou pečlivě vyskládány polévkové zeleninové balíčky, svazečky mrkve, jarní cibulky nebo mladého pórku a kytičky bylinek. Některé mívají ještě vylouskané vlašské ořechy, jiné prodávají i vyloupané fazole. Když si toho koupím víc, vždycky dostanu ještě nějakou malou pozornost. Připadám si jako velevážená zákaznice.

Celou tou ódou na Zelňák (a to jsem se vůbec nezmínila o květinách, všelijakých sazenicích ani o bylinkách, mlčela jsem o moštech, burčáku a medu, vyhnula jsem se stánkům s pečivem, domácími uzeninami a kořením), tak tím vším chci říct, jak se těším do nebe. Jestliže tady na zemi prožívám takovou štědrou hojnost rozmanitých druhů dobrot, co teprve tam? V bibli se popisují stromy, které rodí každý měsíc několikeré druhy ovoce. Umíte si to představit? Já ne. Jsem unešená už tady na zemi, která je teprve malou ochutnávkou ráje.

pátek 21. července 2017

Boží milostné vzkazy

Dneska jsem už snad vstala levou nohou. Od rána se mi nic nedařilo. Zubní pastou jsem si pokecala župan, ranní kávou jsem si spálila jazyk, chleba s máslem a medem mi upadl na ubrus - jak jinak než namazanou stranou dolů. Rychle obléct a skočit nakoupit. Jenže poslední silonky bez dírky jsem měla na nohou včera. Dobře, tak džíny a tenisky. Při placení v samoobsluze se mi u pokladny vysypaly všechny drobné. Ucho nákupní tašky se utrhlo naštěstí až před naším domem a přišla jsem jen o jeden citron, který se zakutálel pod zaparkované auto. Ještě že jsem nenesla vajíčka! Zato jsem zapomněla koupit brambory. Jak bez nich uvařím naplánovaný bramborový guláš, to fakt nevím. Doma zatím děti rozlily na pracovním stole černou tuš. Zvoní sousedka, že dvě hodiny nepoteče voda. Bože! Jak v takové situaci udržet postoj vděčnosti?
Tuhle neděli jsme totiž měli takové krásné kázání. Hovořilo se o tom, jak máme být stále vděční, protože naše věčnost je zajištěna spasitelským dílem Kristovým. Jak máme neustále chodit v postoji vděčnosti. Jo, to mi teď znělo stejně, jako kdybych měla chodit v postoji spatném. Vůbec nic jsem si nedokázala představit pod těmi velkými slovy jako spasení, vykoupení, vysvobození z otroctví hříchu, záchrana na věčnost… Jak bych mohla být vděčná za něco, co v tuhle chvíli ani nechápu. Strašně se mi chtělo reptat. Kdyby jen to, nadávala bych jako špaček! V mém nitru zuřil hrozný boj. Chtělo se mi naštvat se. Obvinit někoho za všechnu tu smůlu. Něčím praštit. Vyvztekat se a pak se litovat. Jako obvykle.
Nějak jsem se uklidnila, ale pomyšlení na postoj vděčnosti mě dráždilo, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Když jsem věšela na balkóně prádlo, které se přece jen stačilo doprat, než zastavili vodu, zdálo se mi, že vzduch je nějak voňavější než ráno. Na trávníku přímo před mýma očima se v ptačí napáječce koupal černý kos. Legračně stříkal a zjevně si svou lázeň pěkně užíval. Pak vyskočil na velký kámen vedle, rovnal si pírka a po očku mě pozoroval. Vůbec se nebál. Povylétl si na větev meruňky, co směřovala ke mně a zazpíval. Krása!
Vyběhla jsem na zahrádku, abych nalila do napáječky čistou vodu a natrhala si pažitku do polévky. A co nevidím, moje krásná růžovožlutá růže konečně rozkvetla. Je nádherná. Všechna tři poupata na keři porozvinula své lístky. Jak vznešeně voní. Je to nejkrásnější růže, jakou mám. Ty drobné růžové růžičky jsou veselé, tmavě červené s předlouhými rovnými stonky jsou vášnivé, ale tahle má v sobě něco zvláštního. Jakže se jmenuje? Ten název na lístku ze zahradnictví si přece pamatuju. Bylo to něco latinského. Aha, už vím: Gloria Dei. Ale to je přece totéž, co bývá napsáno na tom transparentu, který drží anděl nad betlémskou jeskyní vždycky o Vánocích. To znamená, že ta růže se jmenuje Sláva Bohu! Zarazila jsem se a znovu jsem si přivoněla. Pocítila jsem jakýsi ostych. Tak tahle růže rozkvete, a tím pozdraví svého Stvořitele. Dokonce přinutila i mne, abych řekla Sláva Bohu, když jsem ji uviděla rozkvétat. To nemůže být náhoda. Prve ten kos, teď tahle růže – co mi tím chceš, Bože, říct? Já nevím, ale zdálo se mi, jako by Bůh jen tak pokrčil rameny a usmál se: Nic zvláštního. Mám tě rád.
Neslyšela jsem žádný hlas, ani nehřmělo. Jen zazpíval pták a rozkvetla růže. Můžete se tomu smát. Můžete nade mnou kroutit hlavou, že si to vymýšlím. Klidně. Já to totiž vím: tohle byly Boží milostné vzkazy pro mne.

K obědu jdu vařit špagety, i když nemám sýr. Nějak mi to dneska nevadí. Jsem vděčná.

úterý 11. července 2017

Autogramiáda na KCHK v Brně

V pátek jsem podepisovala svou poslední čerstvou knížku Život v tempu andante. Na Katolické charismatické konferenci jsem měla hodně příznivců. Setkala jsem se s milými lidmi, a poskytla následující rozhovor.

https://ze-zivota.signaly.cz/1707/hana-pinknerova-byt-maminka-nejlepsi-prace-jakou-jsem-kdy-mela

čtvrtek 29. června 2017

Jak to vypadá se sourozenci?



„K tématu domácí školy mě napadá, jak to vypadá, učí-li se v rodině takto více dětí? Jaký věkový odstup sourozenců je ještě možný, jaký je ideální a kdy to je vyloučeno úplně? Co když jeden ze sourozenců onemocní? Lze doma vyučovat, když ke školákům přibylo i miminko? Je to individuální podle situace v každé rodině, nebo lze stanovit nějaké obecné pravidlo?“

Z vlastních zkušeností mohu popsat pouze situaci, kdy se v domácnosti vyskytují dvě děti v rozmezí tří let. V první etapě jsme měli doma školačku a předškolačku, ve druhé dvě školačky. Třetí etapa s jednou školačkou školní a jednou školačkou domácí se nepočítá, protože je mimo rozsah tohoto dotazu. Třeba ji probereme jindy.

Věkový odstup sourozenců

Nedomnívám se, že by věk dětí mohl jakkoli limitovat domácí vzdělávání. Situace spíše závisí na jejich temperamentu a schopnostech rodičů je zaměstnat. Jak jsem už uvedla, moje zkušenosti vycházejí z počtu pouhých dvou dětí. Své poznatky a metody jsem však konzultovala s mnoha dalšími rodiči s různým počtem různě starých dětí. Většinou jsme se shodli, že jsme dospěli k týmž závěrům. Mohu proto s určitou mírou jistoty prohlašovat své metody za obecně platné.
Jsou-li si děti věkem blízko, je možné je zaměstnat obě nebo případně všechny podobnou činností. Mohou závodit, soupeřit nebo naopak spolupracovat na projektu, připraveném pro společnou práci. Ideální je obě polohy střídat. Je dobré umět soupeřit i spolupracovat. Pokud je třeba probírat s každým z nich něco individuálně (buď protože jednomu jde něco lépe než druhému, anebo protože nejsou ve stejném ročníku a neprobírají stejné učivo), pak podle mých zkušeností je nejlepší začít aktivně pracovat s žákem mladším. Staršímu je snazší uložit samostatnou práci – počítání, doplňování, zapisování, kreslení, nebo něco samostatně prostudovat.

Mladší dítě, ať již je školákem, nebo je teprve ve věku předškolním, potřebuje „nasytit“ svou potřebu zájmu a osobního kontaktu. Má-li tuto potřebu naplněnou, dokáže si posléze samo hrát případně samostatně pracovat. Pokud se nejprve učitel věnuje staršímu dítěti, mladší to většinou bere úkorně a zlobí, aby dosáhlo pozornosti a zájmu ze strany dospělého. Ruší výuku a vyvolává konflikt. Je-li možné takovým událostem předcházet, je to jistě lepší.

U nás doma jsme tedy většinou začínali s mladší školačkou nějakým společným čtením nebo povídáním, ústním zkoušením nebo výkladem. Snažila jsem se, aby výuka byla co nejaktivnější, aby měla žákyně pocit, že jsem se jí opravdu věnovala. Pak bez námitek a známek odporu usedala k nějaké samostatné práci a já jsem se mohla začít věnovat starší žákyni, která se zatím zaměstnávala sama. Buď jsem pro ni přichystala nějaké pracovní listy (některé praktické či obrazové slovní úlohy byly za odměnu!), nebo si sama něco pročítala, doplňovala pravopisná cvičení či cvičila na hudební nástroj.

Kdo si hraje, nezlobí

Pro mladší děti, které ještě nevyučujeme, je potřeba připravit tvořivé hry. Dnes je samozřejmě nabídka daleko pestřejší než v dobách naší domácí výuky, a tak se dá ledacos zakoupit.
Častou komplikací ovšem je, že mladší sourozenec chce „taky školu“! Pak poslouží všelijaké omalovánky, dokreslovánky, tvorba koláží, nalepovací písmenka, modelování či nejrůznější výtvarné materiály, aby se dítě zaměstnalo nějakou „vážnou činností“.

Když jedno onemocní

Nemoc jednoho ze žáků domácí školy nemůže výuku druhého zastavit. Jen možná lehce promění skladbu výuky, protože se zcela přirozeně probírá péče o nemocného, zdravověda a podobné disciplíny a ke slovu přichází dramatický kroužek. Každý nemocný, až je z nejhoršího venku, potřebuje nějakou zábavu. Hlasité předčítání nebo přímo dramatizace známých pohádek nebo příběhů jsou vítaným zpestřením každé nemoci.


V jemném vánku


Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při  věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.
Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).  Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných vnitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.

A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.


úterý 27. června 2017

Netrpělivost


Podupávala jsem o přestávce konference u kávovaru. Nastavila jsem si knoflíky na silné a dvojité cappuccino a zmáčkla start. Přístroj mlel kávu, nahříval mléko, chrochtal, supěl a konečně spustil napěněné mléko do připravené sklenice. Káva pořád netekla. Netrpělivě jsem přešlapovala, zdálo se mi, že to hrozně dlouho trvá.

Paní, která stála ve frontě na kávu hned za mnou, mne oslovila: „Jak je ten čas relativní, že?“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Kdybychom viděly, jak někdo pro nás tu kávu připravuje, chápaly bychom proč to tak trvá. Takhle máme dojem, že by to mělo být okamžitě po stisknutí knoflíku hotové, že?“ Souhlasně jsem přikývla. „Asi ano, nenapadlo mě tak uvažovat.“ Po očku jsem stále sledovala svou sklenici, která stále obsahovala jen bílou mléčnou pěnu. Cítila jsem se tak nějak zodpovědná za to, jak dlouho celý proces výroby cappuccina trvá. Fronta za mnou byla docela dlouhá a já jsem si začala dělat starosti, jestli všichni stihnou vypít svou kávu během přestávky, když to tak trvá. Snad jsem si nemusela zvolit kávu s pěnou, třeba by obyčejné espreso bylo hotové rychleji. Není to ode mne bezohledné? Ovšem dáma stojící za mnou se neklidná nezdála. Usmívala se a bylo na ní vidět, že by si se mnou ráda povídala.

„Jsem trochu netrpělivá,“ přiznala jsem se, protože jsem měla dojem, že je to stejně vidět. Obhlédla jsem frontu za námi, abych svým pohledem dala najevo své obavy. „Na konferencích často bývají nejcennější a nejpřínosnější právě ty přestávkové rozhovory u kávovarů. Nebuďte nervózní, to je v pořádku,“ utěšovala mne. Byla mi čím dál sympatičtější. „Víte, já jsem obecně docela netrpělivá, ani nemusím mít pocit, že někoho zdržuju.“ Povzbudivě se na mne usmála a já jsem měla pocit, že ji opravdu zajímám. „Představte si, jak se to projevuje. My máme doma venkovní žaluzie na elektrický pohon. Zmáčknu knoflík a ono se to spustí nebo vytáhne. Když je žaluzie úplně spuštěná nebo úplně vytažená, musí se zmáčknout další knoflík, který celý spouštěcí mechanismus vypne. Já na to skoro vždycky zapomenu. Zmáčknu ovládací knoflík, ono to jede a já už běžím za nějakým jiným úkolem nebo prací. Nepostojím těch pár vteřin, abych to celé vypnula. Manžel mne za to pak kárá. Přitom jde skutečně jen o pár vteřin. Proč tak spěchám?“ Kroutila jsem hlavou sama nad sebou a nad svou netrpělivostí. Usměvavá dáma pokývala hlavou. „Taky se to učím. Snažím se nespěchat, když to není potřeba. Začala jsem u kávy, u té nespěchám nikdy. Dokonce ani ve frontě u kávovaru.“ Šibalsky na mne mrkla. Usmála jsem se na ni a souhlasila: „Dobrý nápad. Taky to zkusím.“


Temně hnědá horká káva se konečně začala spouštět do našlehaného mléka a já se s rozkoší nadechla té vůně. Kávovar signalizoval, že je hotovo. Odebrala jsem si svou sklenici a poodešla kousek bokem. Klidně si ji vypiju a nebudu spěchat. Začít nespěchat u kávy je rozhodně dobrý nápad.

neděle 25. června 2017

Poklidné čtení na léto

Tahle kniha je pomalá kniha. Píšu v ní o klidu a spočinutí. Vyprávím o tom, jak se učím znovu hrát na klavír, nebo jak začínám meditovat. 
Zkouším popsat své pokusy o vychutnávání prostého bytí. Musím mezi psaním čichat k růžím, plavat ve studené vodě, zalévat kytky, vařit dobré obědy, pít horkou kávu, pozorovat mraky a pod nimi se vznášející horkovzdušné balóny. Tyto věci se nedají dělat rychle, ve spěchu, do uzávěrky. Zjistila jsem, že ani psát o nich nedovedu rychle. Zkuste ji tedy pomalu číst.

Autogramiáda 6.7. 2017 od 19 hodin na brněnském výstavišti v rámci Katolické charismatické konference.

pátek 23. června 2017

Mé soukromé muzeum


Včera jsem uklízela v horním šuplíku u mého psacího stolu. Nemohla jsem totiž najít nějaký záruční list. Tyhle dokumenty normálně skladuje můj muž v pečlivě nadepsaných deskách ve své pracovně, ale tentokrát tam hledaný list nebyl, a tak musel být u mne. Bránila jsem se, že takové věci ve svých zásuvkách vůbec nemám, ale někde přece být musel. Můj milý muž mi řekl: „Ty, takový systematik, bys ho jistě hravě našla, kdyby tam byl... Máš přece ve svém stole pořádek?“  Nebylo tedy zbytí a musela jsem ten šuplík probrat.

Mezi složkami s dopisy od posluchaček a čtenářek jsem našla příručku o používání internetu pro ženy, několik krásně ilustrovaných dopisů od dcer, když jsme si hrály na princezny, programy divadelních představení, výstřižky z časopisů, které mi kdysi připadaly inspirativní, ale dneska už jsem marně vzpomínala proč, různé moje papírky s poznámkami, úkoly a telefonními čísly... No takový můj archiv. Samozřejmě záruční list nikde. To zas bude řečí o pořádku a systému.

Třídila jsem papírky, obrázky a pohlednice, pročítala dopisy a zařazovala do složek a obálek nebo házela do koše. Nad některými psaníčky jsem se musela pozastavit a připomenout si celou tu situaci. Třeba tady. Malý vzkaz od naší Adélky, když ještě neznala pravopis: „Dobré ráno, maminko moje hodná, sladká, starostlivá, chitrá! Ahoj. A.“ Tenhle papírek ležel jednou ráno na stole pod mým hrnečkem s kávou a Adélka, která tu kávu vařila, se náramně potutelně usmívala. Čekala, jak budu reagovat na takové překvapení.

Nebo dopis od neznámé ženy, co mi otevřela své srdce, když jí bylo těžko. Zaplakala jsem si nad ním. Taky psaní od kamarádky, v němž píše o pohřbu jiné naší společné kamarádky. Jaká to byla oslava, projev vděčnosti za naplněný život, kdy všichni smuteční hosté s rodinou v čele děkovali Bohu za skvělou maminku a babičku. To jsem plakala taky.

A tady svazek pohlednic z našich prázdninových výprav. O prázdninách jsme měli půjčené auto, a tak jsme si dopřáli pár výletů. Chtěli jsme si prohlédnout některé hrady a zámky v okolí našeho města. Vždycky jsme si koupili pohlednici na památku. Ano, tady jsme obědvali skvělé místní koláče na náměstí u kašny a obdivovali jsme bohatou květinovou výzdobu celého městečka. Odkud je tahle obyčejná vstupenka? Muzeum Ždánice? Co to bylo? Už si vzpomínám, tím malým městečkem jsme projížděli a mému muži byl ten název povědomý. Prý tu někdy navštívil spolužáka. Zastavili jsme a šli se projít do zámeckého parku. Tam jsme narazili na nenápadný boční vchod do jinak uzavřené zámecké budovy s nápisem Muzeum. Zaplatili jsme nepatrné vstupné a vešli. Něco takového jsem ještě v životě neviděla! Tohle bylo skutečné muzeum tohoto města. Vystavovalo se tu všechno možné. Od zmenšených ale funkčních pohyblivých modelů různých zemědělských i průmyslových strojů přes zbytky zařízení domácnosti místní šlechtické rodiny, obrazy slavných místních malířů, prastaré hračky, nádobí, výšivky, kroje, nábytek. Většinou s kartičkou, kdo tento muzejní exponát věnoval.

Nejvíc nás tenkrát pobavila první televize, u níž byl komentář trochu obšírnější. Psalo se tam, že občan, jenž tuto první televizi do muzea věnoval, jel tehdy původně do města Brna koupit své manželce pračku, ale neodolal a místo toho se vrátil s televizí, jež byla tehdy ve Ždánicích první a všichni se na ni chodili dívat. Komentář manželky tam bohužel nebyl. Ve vitrínách vedle sebe spočívaly žehličky na uhlí a první elektrická a první napařovací. Různé vystavené kuchyňské náčiní jsem pamatovala ještě z kuchyně mé babičky. No jo, ale co mně je dnes ještě milou připomínkou dětství, za pár let bude pro mé děti „středověk“. Před námi se v místnostech muzea rozkládala opravdová historie městečka. O to vzácnější, že ji shromažďovali sami obyvatelé. Běžné věci denní potřeby se v zasklených vitrínách proměňovaly v opravdové seriózní muzejní exponáty. Musí to být zvláštní pocit chodit do muzea koukat na cep svého prapradědečka, vyšívanou zástěru prababičky, první kalkulačku strejdy Emila a kočárek s panenkou, s nímž si hrála maminka. Jak moudrý je člověk, který takovou na první pohled směšnou expozici spravuje, třídí a doplňuje.

Uklízela jsem svůj šuplík a přemítala o tom, jak bohatý je národ, která zná minulost své země, historii své kultury, váží si jí a předává nějaký odkaz svým potomkům. Najednou mě napadlo, že ten můj šuplík je vlastně také takovým muzeem naší rodiny. Malé soukromé muzeum. Že ty moje složky s nápisy Rodinné výlety, Dopisy čtenářek, Přáníčka od dětí nebo Nápady ke zpracování jsou podobné vitrínám v muzeu. Rozhodla jsem se, že budu taky moudrou ředitelkou našeho rodinného muzea, abychom měli jaký odkaz předat dětem našich dětí. Vstupenku ze Ždánického muzea jsem vybrala z koše a přidala do složky Rodinné výlety k jednomu číslu Ždánického zpravodaje, který jsme si tam taky koupili. Mapovalo totiž historii šlechtické rodiny původně obývající zámek. Byl to tehdy moc prima výlet.

Záruční list jsem stejně nenašla. Šuplík jsem ale zavírala s velkou vděčností za hřejivé vzpomínky na krásné první roky našich dětí, za přátelství na dálku, jehož stopy neslo množství dopisů, za velké bohatství, kterým nás jako rodinu Bůh obdaroval. Ani mi nevadilo poslouchat lehce štiplavé řeči o proslaveném systému v mém psacím stole. Co je jeden záruční list proti takovém bohatství historie, které máme! Mávla jsem rukou, že on se jistě najde, však někde musí být.

Ten záruční list se nakonec našel až večer. Nějak záhadně se přimotal do úplně jiné složky v pracovně mého muže. No jasně, někde přece být musel.

Z  knihy Hořká čokoláda


úterý 20. června 2017

Volná stránka


Nevím už, proč jsem se potřebovala podívat do diáře. Možná ze zvyku. Můj černý malý Moleskine diář patří k předmětům, které nosím vždycky a všude s sebou. Je v něm celý můj život. Všechny mé termíny, nejrůznější čísla čehokoli, útržky nápadů, které mne náhle přepadnou, zatímco čekám na oběd, všechny mé soukromé úkoly i pracovní plány. Co si nezapíšu, pravděpodobně zapomenu.
Navykla jsem si používat diář už za studentských let a každý rok si kupuju nový. Posledních pár let je to vždycky černý týdenní Moleskine. Připadá mi, že ho vymysleli pro mne. Přesně mi sedí do ruky, rozvržení stránek mi dokonale vyhovuje. Během ledna, února si ho ještě šetřím, ale nejpozději v březnu už do něj čmárám všechno možné. Nákupy, jídelníčky, poznámky o ševci i čistírně, najdete tam zubaře i divadlo, rozpis výstav v mé galerii a také to, kam jedu přednášet. Dívám se do něj často.
Myslím, že jsme s Evičkou mluvily o nějakých plánech do budoucna. Pravděpodobně jsme uvažovaly o nějaké podzimní výstavě a já jsem si potřebovala připomenout, jak to tam mám na podzim v galerii obsazené. Otevřela jsem na aktuální stránce svůj krásný černý notýsek, který jsem vyštrachala v kabelce, a zděsila jsem se. Byla totiž úplně prázdná. Ani písmenko, ani čárka. Zkontrolovala jsem datum a to sedělo. Chladně mne oválo někde kolem žaludku. Musela jsem na něco zapomenout. To přece není možné, abych v diáři neměla nic, ale vůbec nic! Jak je to možné? Beze slov jsem hleděla na prázdnou dvojstranu a pozvolna mi to docházelo. Jasně, v diáři nic není, protože mám dovolenou. No to dá rozum, o dovolené přece žádné úkoly neplním, na nákupy nechodím, termíny nestíhám. Vaříme, na co dostaneme chuť, z toho, co zrovna máme. Nic neplánujeme, protože děláme, co se nám právě chce. Hrozně se mi ulevilo. Musela jsem se začít smát.
Cvičně jsem zalistovala jen o pár stránek dozadu a tam už byly všechny listy hustě popsány. O několik listů dopředu se už taky nějaké poznámky vyskytovaly. Jen tyto dvě dvoustrany mé přímořské dovolené zely prázdnotou. Zpočátku mi připadaly jako chyba. Jak to, že tam nic nemám? To ode mne nikdo nic nechce ani nepotřebuje? To mě nic zajímavého nečeká? Ale jak jsem si postupně zvykala, bílé stránky se mi čím dál víc líbily. Je to hezké, nic nemuset. Nikam nemuset. kdyby to tak mělo být pořád, asi by mě to nebavilo, ale sem tam prázdná dvojstrana v diáři může být příjemná změna. Budu na to hledět pamatovat.

Do listopadu jsem zapsala návrh termínu Eviččiny výstavy a záložku jsem honem přesunula zpátky do května. Na prázdnou dvojstranu své dovolené. Ještě pár dní tam nic nemám. 

pondělí 19. června 2017

Škola bez tabule


Pro některé rodiče jsou tak nesmírně důležité určité školní propriety, že každá škola bez nich je prostě nemožná. Například podle nich nemůže existovat školní třída, která by postrádala tak nezbytné vybavení, jakým je školní tabule. Je možné si představit školu bez tabule? Bez té černé desky s poličkou na křídy a smradlavou vlhkou houbu?

My jsme ji měli

No možná jsou třídy, kde žádná tabule není, my jsme ji v naší domácí škole měli. Ne snad tu obrovskou černou nebo tmavě zelenou příšeru, tu ne. Nám táta vyrobil tabuli zcela originální. Ze dřeva sestrojil nízký stojan a do něj upevnil víko sporáku, které jsme v kuchyni nijak nepoužívali. Celý ten aparátek stál na psacím stole, anebo jsme si ho podle potřeby přenášeli tam, kde zrovna byla potřeba.
Na pěkně bíle smaltované víko sporáku se moc dobře píše fixou a ještě lépe se to maže suchým hadříkem. Je to mnohem hezčí a daleko hygieničtější než klasická tmavá deska s bílou křídou, která se odroluje, práší a znečišťuje podlahu i pisatele.
Kromě toho, že se na takovouto tabuli hezky píše fixami, velmi dobře se na ni připevňují magnetkami různé materiály. Její využití je tedy daleko bohatější než klasické dřevěné tabule. V moderních školách se už používají přesně takovéto tabule a píše se na ně fixem.

Tabule je dobrá

Pořídili jsme si ji, protože tabule je dobrá učební pomůcka. Ne že by to bez ní nešlo. To klidně. Ani nesdílíme názor, že bez tabule není žádná pořádná škola. Ale připadala nám funkční a praktická. Kromě školní výuky jsme ji úspěšně používali k soukromým vzkazům, ke hrám (například přes vánoční prázdniny jsme na ní přehledně v tabulkách zachycovali výsledky našich závodů na autodráze), či zachycení okamžitých nápadů. Naše děti jako všechny děti také po tabuli jen tak rády čmáraly a kreslily.

Názornost

Správná výuka by měla být co nejvíc názorná a tabule je pro názorné vyučování jako stvořená. Počítat na tabuli taky umožňovalo pružně mazat špatné výpočty a opravovat je, nebo při větném rozboru operovat s grafy. Kromě jiného to byla změna. Vstát od stolu, kde se dá psát jen do sešitu nebo na papír, a jít psát k tabuli, to znamenalo pohyb a osvěžení.
Důležité poznámky zápisem na tabuli získávaly na důležitosti. Tou veřejnou pozicí vypadaly významnější než soukromé zápisy v sešitě.
Podobně jako tabuli na víku od sporáku jsme se naučili psát a črtat na ploše horních skříněk plechové kuchyňské linky. Naše kuchyň pak skutečně působila jako dílna lidskosti, když zde probíhaly paralelní procesy výuky a vaření. Jen si to představte: U kuchyňského stolu sedí dvě copaté žákyně a opisují do svých sešitů početní příklady z kuchyňské linky, každé ze svých dvířek. U linky maminka-učitelka krájí zeleninu na polévku (když předtím vymyslela a zapsala na „tabuli“ ty příklady). Střídavě pak nahlíží do sešitů svých žákyň a za správně vyřešené sloupečky příkladů je odměňuje mrkví, kterou nespotřebovala do polévky.
Zvláštní jev jsem zpozorovala při nácviku písemného dělení. Některé příklady se daly lépe spočítat na tabuli než v sešitě. Proč tomu tak bylo, přesně nevím, ale obě žákyně tuto skutečnost svorně potvrzovaly.



Učitel obětuje kariéru


„Ten z rodičů, který vyučuje, ale musí obětovat svou vlastní kariéru, ne?“ ptají se maminky s obavami. „Kam mě po těch pěti – deseti letech vezmou? Vždyť ztratím kontakt s oborem,“ strachují se. No ano, je to tak. Domácí vzdělávání je práce na plný úvazek, není možné při něm naplno docházet někam do zaměstnání. Neznamená to ovšem, že by člověk nemohl vykonávat vůbec žádnou další pracovní činnost.

Není profese jako profese

Je pochopitelné, že žena matka nepřestává kvůli svému mateřství být například lékařkou, učitelkou, spisovatelkou, knihovnicí, prodavačkou nebo prostě tou profesí, které se věnovala předtím. I když své povolání musela v souvislosti s narozením dítěte či dětí na delší či kratší dobu opustit, mateřská dovolená neznamená jejímu profesnímu růstu konec. Avšak domácí vzdělávání prodlužuje pobyt doma s dětmi na dobu povážlivou. Při pouhých dvou dětech narozených v rozumném intervalu tří let od sebe se jedná o čtrnáct let. To je dost. K některé profesi se lze i po takové době vrátit bez větších obtíží, jinde je přerušená kontinuita vážnou překážkou.
Záleží také na typu člověka. Někdo zvládá bez obtíží obhospodařovat více oblastí života a shledává to osvěžujícím a pestrým. Jiný typ osobnosti se dokáže opravdu soustředit pouze na jednu oblast a je pro něj neúměrnou zátěží stíhat vyučování, práci i domácnost. Nikdo by se neměl odsuzovat za to, že je jiný.

Práce na poloviční úvazek

Já sama jsem při domácím učitelování vždycky dělala ještě něco. Většinou to byly nějaké jednorázové intelektuální úkony. Něco napsat, provést korektury, někde moderovat nebo předčítat. Během mateřské a následujícího domácího vzdělávání jsem začala psát knihy.
Vzniklo to z objednávky mé kamarádky, rozhlasové redaktorky, která mě vyzvala k vytváření scénářů pro pravidelný rozhlasový pořad pro ženy na mateřské. Po roce a padesáti dvou scénářích vyšla první knížka. Já jsem si zvykla pravidelně psát a objevila jsem v sobě schopnost, o níž jsem věděla, že ji mám, ale nevyužívala jsem ji.
Znám ženy, které se takto nárazově věnovaly překládání z cizích jazyků, rukodělné tvořivosti, kterou dokázaly zajímavě zpeněžit, výuce na hudební nástroj či profesionálnímu úklidu. Když bylo náročné období pro školáka, mohly svůj čas a energii věnovat jemu. V obdobích prázdnin (a prázdniny v domácí škole jsou dlooooouhé – o tom někdy příště) anebo v době volnějšího režimu mohly přibrat ještě nějakou tu práci.
Fakt je, že malí školáčci stejně nevydrží pracovat tak dlouho, aby se u toho nedalo stihnout ještě něco jiného. Větší školáci jsou zase již schopní pracovat nějaký čas samostatně, takže se mohou své práci věnovat učitel i žák paralelně.
Dost času i sil může také ušetřit skupinová výuka. I dvě maminky si mohou významně vypomoci, pokud spojí své síly (a hlavně své děti do skupiny) a rozdělí si tak práci na poloviny. Mně vypomáhal manžel. Jednou týdně vyučoval tělocvik. Manžel je totiž učitel hudby a pracuje výhradně odpoledne. Dopoledne má tudíž volná (pokud necvičí, nepřipravuje se, nevyřizuje a tak). Což prakticky znamenalo, že v pátek ráno sbalil děti, švihadla, míče, házecí talíře, stopky, brusle, sáně… a svačinu a vyrazil s nimi ven. Věnovali se pohybovým aktivitám, které v tom daném ročním období připadaly v úvahu. Vraceli se k obědu. Když to ven nešlo, učili se soustavu rehabilitačních cviků na záda, dělali doma na molitanech kotrmelce, házeli šipkami do terče nebo se učili střílet ze vzduchovky (od koupelnových dveří přes kuchyň a předsíň to bylo dostatečně daleko). Já jsem měla volno.

Jako obvykle otázkou jsou priority

Jako obvykle otázkou jsou priority. Je-li naší životní prioritou naše vědecká, umělecká nebo podnikatelská kariéra, nemůžeme se věnovat ničemu rozptylujícímu, tedy ani domácímu vzdělávání. Svěříme tedy děti důvěryhodnému vzdělávacímu zařízení a neděláme si výčitky, že je neučíme doma. Nedělali bychom to rádi, vadilo by nám, že se nemůžeme věnovat tomu, co pokládáme za skutečně podstatné.
Pokud je naší prioritou rodina a výchova dětí, je to hodnota krátkodobá. Dětem se totiž má smysl věnovat intenzivně po těch pár let, kdy jsou tvárné. Dejme tomu prvních deset let života. Pak potřebují i jiné vzory, jiné učitele, pestřejší možnosti rozvoje. Pak je pro děti nejlepším příkladem rodič poctivě se věnující nějaké smysluplné práci.
Často mi píší zoufalé maminky, které se po mateřské dostaly na vysněné místo někde ve škole a plny elánu se vrhly do práce. Dítě ve školce, nová pracovní pozice, velké nároky na přípravu… po několika měsících si nebyly tak jisty, že to bylo správné rozhodnutí. Ale mohou teď odejít? Co když už nikdy nedostanou takovou možnost? Jak vyjdou s penězi? Bude stačit manželův plat? Je domácí vzdělávání dostatečným důvodem pro opuštění jistoty pracovního místa (notabene vysněného)?

Odpověď na otázku

Mojí odpovědí je otázka. Co vám říká vaše srdce? Odpovězte si opravdu upřímně. Pokud uvidíte, že přes všechny výhrady a s veškerými riziky chcete svému dítěti (svým dětem) těch pár let života věnovat, jděte do toho. Ona se nějaká práce zase najde. A možná jako já v sobě objevíte dosud plně nevyužívané zdroje. Pokud své děti milujete, ale další setrvávání v plné péči o ně byste viděla jako svoji ztrátu, dejte je do školy.

Ať jste ten či onen případ, neodsuzujte se, až se rozhodnete. Nikdo nežije ve vaší kůži a nikdo nemá právo vás soudit. Ani vy se nesuďte. Užívejte si té cesty, kterou jste si zvolila.

Kdo supluje?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

Vážná dlouhodobá nemoc
Samozřejmě, že v případě vážné dlouhodobé nemoci, která výrazně naruší chod celé rodiny, je nutné zvážit, nemělo-li by dítě jít do školy. Nedovedu si představit, že by rodič, na kterém by zůstala zátěž zabezpečení celého chodu rodiny včetně vydělávání peněz, mohl ještě stihnout domácí vzdělávání. Snad by mohl vypomoci některý z prarodičů nebo známá rodina, kde také učí stejně staré dítě doma. Ale jít do školy není žádná tragédie. Když to nejde, nejde to.

Běžná chřipka
Ovšem běžná banální chřipka, z níž se učitel za týden vystůně, je báječná modelová situace pro výuku disciplíny, kterou normální škola nemá a mít ani nemůže. Totiž péče o nemocného. Podle mne je jasnou součástí prvouky hned v několika tematických oblastech – rodina, lidské tělo a také zdraví a hygiena.
Naučit se, jak pečovat o nemocného, to je přece velmi důležité! A kde jinde vás to naučí než právě v rodině? Nemoc na vlastní kůži je taky dobrá, ale je-li učitel tak laskavý, že onemocní sám…!? Lepší situaci bychom si z hlediska názornosti výuky ani nemohli přát.

Péče
Děti s nadšením převzaly roli autority. Kontrolovaly, jak beru léky, kolikrát jsem si kapala do nosu a mám-li dostatečný přísun vitamínů. Vařily mi čaj, loupaly mandarinky, nařizovaly odpočinek a doporučovaly spánek. Když mi už bylo trochu líp, nahlas mi četly, hrály na nástroj, zpívaly nebo tančily. K nezapomenutelným zážitkům, které k uzdravování z chřipky vřele doporučuji, patří loutkové divadlo hrané dětmi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při jejich verzi pohádky o Popelce brečela smíchy.

Samozřejmě také musely převzít některé mé povinnosti jako například vaření. Myslím, že ta jejich česnečka byla dokonce léčivá, a za to, jak prostíraly stůl, jsem jim napsala do deníčku jedničku z výtvarné výchovy. Tehdy také triumfovaly nad tatínkem, protože věděly, jak se obsluhuje pračka, nebo kde máme doma žehličku.

Samostatnost a zodpovědnost
Jistě, že kromě nových přechodných povinností v domácnosti a úkolů spojených s péčí o mne také plnily školní povinnosti. Samy si volily předmět a vybíraly cvičení, které pak vypracovaly. Byly poctěny důvěrou, s níž jsme na ně spoléhali, že své úkoly neodbudou, i když pracují samostatně bez učitelského dohledu.

Tato situace byla také báječným důvodem k rozhovorům o zodpovědnosti a smyslu vzdělávání. Neučí se přece proto, abych já byla spokojená, nebo proto, aby měly v žákovské knížce dobré známky. To není ten důvod. Učí se, protože vzdělaný člověk může v životě obstát lépe. V případě mé nemoci skutečně obstály. A suplování? Nebylo zapotřebí.



středa 14. června 2017

Dloooouhé prázdniny


„Dodržovali jste v domácí škole prázdniny přesně nebo jste se učili pořád?“ ptala se mne jednou jedna úzkostlivá maminka, která uvažovala, že by taky učila doma. Taková otázka mě málem urazila! Domácí škola je přece lepší než škola obyčejná, nemůže tedy krátit volno, svátky a prázdniny. To by byla školou jednoznačně horší, ne?

Jiná efektivita práce
Vzhledem k tomu, že styl práce doma s jedním, dvěma nebo třemi žáky (početnější rodiny jsou opravdu výjimkou) je velmi odlišný od pracovního pořádku ve třídě, kde se počítá s větším množstvím žáků, je domácí práce nesporně efektivnější. Jen si to představte.
V hodině čtení v běžné třídě o dvaceti žácích se k hlasitému čtení jedno dítě dostane tak jednou, dvakrát za hodinu. Pokud už čte dobře, přijde na řadu ještě méněkrát, protože přece musíme více procvičovat čtení s těmi slabšími žáky. Ze čtyřiceti pěti minut školní vyučovací hodiny je žák aktivní tři až čtyři minuty. Doma to vypadá jinak. Žák přečte kus textu za deset minut. Celou dobu byl aktivní a ještě ušetřil třicet pět minut času.
S takovým přístupem jsme doma věnovali přímé výuce v prvních dvou třech ročnících dvě tři hodiny denně. Učili jsme se čtyři dny v týdnu, protože v pátek býval celodenní tělocvik. Ani později jsme nepotřebovali pro výuku více než čtyři hodiny denně.

Svátky
Svátky jsme dodržovali svědomitě, protože pro nás vždy byly učební látkou. Vyprávěli jsme si o důvodu jejich slavení, o jejich historii, folklórních zvyklostech, náboženském nebo společenském pozadí a jiných souvislostech.

Prázdniny
Jak už jsem psala v odpovědi na jinou otázku, naše prázdniny začínaly v průměru o dva měsíce dříve než ty školní. Co jsme dělali v tom ušetřeném čase? Inu, víte, učili jsme se, jenže to vypadalo, jakoby nic.
V prosinci jsme se museli chystat na Vánoce. Vzhledem k bohatým mimoškolním aktivitám obou dcer to bylo vždycky období nabité vystoupeními, večírky, besídkami, přehrávkami a podobnými kratochvílemi. Všude tam zpívaly, hrály, tančily a vystavovaly produkty své umělecké činnosti. (Byly aktivní v předmětech čeština, hudební výchova, tělesná výchova a výchova výtvarná.) Protože v období domácího vzdělávání jsme neměli nikdy dost peněz, většinu dárků jsme vlastnoručně vyráběli (což se týkalo pracovních činností a výchovy výtvarné).
Pekli jsme doma cukroví a u toho jsme využívali a procvičovali poznatky z matematiky. Já jsem se totiž nikdy nemohla rozhodnout, z jaké dávky těsta budeme péct třeba vanilkové rohlíčky, a víte, kolik je to přepočítávání? A ještě ty převody jednotek!
U nás doma se vždycky hodně četlo a dcery to odkoukaly. Staly se nadšenými návštěvnicemi knihovny a spoustu volného času trávily s hlavou zabořenou v knize. Přečetly tedy mnoho knih, které poutavou formou vyprávěly učivo, s nímž se později setkaly ve vlastivědě nebo v literatuře.
V květnu a dalších letních měsících jsme se většinou věnovali zkoumání přírody, pozorování ptáků, práci na zahradě, výletům a psali jsme knihy. Vybrali jsme si buď některou historickou pozoruhodnost ve městě jako například městskou radnici nebo historickou kašnu na hlavní třídě a pokusili jsme se najít informace o vzniku, výstavbě, autorech a historii. Pak jsme objekt zájmu kreslili, popisovali a z obrázků a textů jsme pak sestavili knihu. Jedny letní prázdniny jsme se věnovali průzkumu fontán, kašen a vodních prvků ve městě. Zakreslovali jsme je do mapy, popisovali a kreslili. Co všechno jsme se přitom naučili! Ale byla to spíše zábava, opravdová škola hrou.

Divadelní představení
Nezanedbatelnou kapitolou našich domácích prázdniny byly dramatické produkce. Nedivte se, maminka je češtinářka! Nadchnout dcery pro divadlo nebylo vůbec obtížné. Hrát pohádky, to bylo něco! Společně jsme vybraly nějaký námět, holky si ho samy zpracovaly do scénáře, vymyslely a vyrobily si kostýmy i rekvizity. Pak se projevily jejich speciální rysy. Starší pohodlně vklouzla do role režisérky a vášnivě komandovala svou mladší sestru, z níž se vyklubala pozoruhodná komická herečka. Společně připravily scénu, vyrobily vstupenky, plakáty i osobní pozvánky a ty roznesly sousedům v domě. U nás bydlí totiž většinou starší lidé a ti rádi přijali pozvání na divadelní představení ať už u nás doma nebo na společném dvoře.
Sama jsem žasla nad samostatností a tvořivostí vlastních dětí. Jejich obrazotvornost a bujná fantazie mě dojímaly a smála jsem se na celé kolo, jak byly vtipné.
Není divu, že tak začátkem srpna se dcery znuděné třetím měsícem prázdnin začaly opatrně vyptávat, jestli bychom si nemohly jen tak něco zlehka opakovat. Když jsem odporovala, že škola začíná až v září, umluvily mne.


Vysvědčení


„A dostávali jste v domácí škole taky vysvědčení?“ ptala se mne jedna maminka, která zrovna řešila se svým synkem nějaké potíže ohledně tohoto úředního dokumentu.  Za pomoci tatínkova skeneru se pokusil o drobnou revizi pololetního archu. „A to ty známky vám dali podle přezkoušení?“ než jsem stačila odpovědět, napadlo ji ještě: „A jak vám to vysvědčení dali? A jak jste to oslavili?“

Dostávali
Samozřejmě, že jsme v domácí škole dostávali vysvědčení. Jen pro nás mělo menší význam, než pro běžné školáky. Jednak to pro nás rodiče nebylo žádné překvapení, protože známky navrhuje vyučující. Odpadlo tedy známé napětí, jak to nakonec dopadne, jestli se úča smiluje, a přece jen dá tu jedničku, když průměr kolísá mezi jedničkou a dvojkou. A jednak v domácí škole známky nehrají zdaleka takovou roli jako ve škole běžné.
V domácí škole se totiž učíte, abyste učivo ovládli a uměli je prakticky používat. Jasně, že se v domácí škole zkouší! Jenomže když se zkoušením zjistí, žák neumí, hledá se způsob, jak se to naučit. Neopustíme látku, kterou jsme nezvládli. Ve škole je to jinak. Tam je často výsledek zkoušení ovocem náhody, nálady a nevyzpytatelných okolností. Známky pak bývají stigmatem žáka. Máš špatné známky? Jsi hloupý. Máš samé jedničky? Jsi výjimečně inteligentní. Tak tomu ale přece není.

Kdo je vydal
Vysvědčení vždy vydává žákova kmenová škola, tedy ta, kde byl přezkoušen. Na přezkoušení rodiče vezou návrh hodnocení podle výsledků pololetní práce doma. Přezkoušením se známky potvrdí nebo revidují. Hodnocení může být slovní nebo klasické číselné.

Neslavili
Nijak jsme vysvědčení neslavili. Vzhledem k tomu, že domácí vzdělávání je daleko efektivnějším procesem, nežli tomu je ve školních budovách, dostavovali jsme se na pololetní přezkoušení se značným časovým předstihem. Z látky prvního pololetí jsme se nechávali přezkoušet někdy koncem listopadu, druhé pololetí jsme uzavírali koncem dubna, nanejvýš začátkem května. S látkou i jejím procvičením jsme byli hotovi, ve školách ještě byl docela klid a paní učitelky na nás měly čas. Slavili jsme tedy úspěšné přezkoušení. Pamatuju si, že jsme se vždycky po zkouškách stavovali v cukrárně u školy. Doma nás čekala slavnostní večeře a pyšná hlášení babičkám. Než přišlo vysvědčení (podle předpisů se nesmí vydávat dříve než poslední školní den), měli jsme za sebou spoustu další práce, nových zážitků i poznatků. Ten školní papír byl už něco tak starého, že nikdy nevzbudil větší pozornost. Někdy nám ho hodná paní učitelka poslala poštou, někdy jsme si pro ně museli zajít. Máme je všechna, ale nechyběla by nám.

Vysvědčení v domácí škole nemá zdaleka takový význam, jako pro běžné školáky.