Na praní
prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím
prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a
zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve
krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým
prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak
se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a
odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla
jsem si.
Zato věšení
prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je
to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své
rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na
světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se
pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to
vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.
Tak například
striktně odděluju kolíčky. Při věšení na
balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím
sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky
nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně
barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.
Nejraději
věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché
prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam
co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled
z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po
uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo
v jakém pořadí se prádlo věší.
Záleží taky
na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na
šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den
se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten
den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou
k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme
s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé
vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne
v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový
tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se
ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku). Věšení prádla je mým nejoblíbenějším
cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň
tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí,
tvarů nebo jiných vnitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a
také příležitostí dělat si něco zcela po svém.
A také (a
to o sobě vím už dlouho) potěšením.
Žádné komentáře:
Okomentovat