Z vlastních zkušeností mohu popsat pouze situaci, kdy
se v domácnosti vyskytují dvě děti v rozmezí tří let. V první
etapě jsme měli doma školačku a předškolačku, ve druhé dvě školačky. Třetí
etapa s jednou školačkou školní a jednou školačkou domácí se nepočítá,
protože je mimo rozsah tohoto dotazu. Třeba ji probereme jindy.
Věkový odstup sourozenců
Nedomnívám se, že by věk dětí mohl jakkoli limitovat domácí
vzdělávání. Situace spíše závisí na jejich temperamentu a schopnostech rodičů
je zaměstnat. Jak jsem už uvedla, moje zkušenosti vycházejí z počtu
pouhých dvou dětí. Své poznatky a metody jsem však konzultovala s mnoha dalšími
rodiči s různým počtem různě starých dětí. Většinou jsme se shodli, že
jsme dospěli k týmž závěrům. Mohu proto s určitou mírou jistoty
prohlašovat své metody za obecně platné.
Jsou-li si děti věkem blízko, je možné je zaměstnat obě nebo
případně všechny podobnou činností. Mohou závodit, soupeřit nebo naopak
spolupracovat na projektu, připraveném pro společnou práci. Ideální je obě
polohy střídat. Je dobré umět soupeřit i spolupracovat. Pokud je třeba probírat
s každým z nich něco individuálně (buď protože jednomu jde něco lépe
než druhému, anebo protože nejsou ve stejném ročníku a neprobírají stejné
učivo), pak podle mých zkušeností je nejlepší začít aktivně pracovat
s žákem mladším. Staršímu je snazší uložit samostatnou práci – počítání,
doplňování, zapisování, kreslení, nebo něco samostatně prostudovat.
Mladší dítě, ať již je školákem, nebo je teprve ve věku
předškolním, potřebuje „nasytit“ svou potřebu zájmu a osobního kontaktu. Má-li
tuto potřebu naplněnou, dokáže si posléze samo hrát případně samostatně
pracovat. Pokud se nejprve učitel věnuje staršímu dítěti, mladší to většinou
bere úkorně a zlobí, aby dosáhlo pozornosti a zájmu ze strany dospělého. Ruší
výuku a vyvolává konflikt. Je-li možné takovým událostem předcházet, je to
jistě lepší.
U nás doma jsme tedy většinou začínali s mladší
školačkou nějakým společným čtením nebo povídáním, ústním zkoušením nebo
výkladem. Snažila jsem se, aby výuka byla co nejaktivnější, aby měla žákyně
pocit, že jsem se jí opravdu věnovala. Pak bez námitek a známek odporu usedala
k nějaké samostatné práci a já jsem se mohla začít věnovat starší žákyni,
která se zatím zaměstnávala sama. Buď jsem pro ni přichystala nějaké pracovní
listy (některé praktické či obrazové slovní úlohy byly za odměnu!), nebo si
sama něco pročítala, doplňovala pravopisná cvičení či cvičila na hudební
nástroj.
Kdo si hraje, nezlobí
Pro mladší děti, které ještě nevyučujeme, je potřeba
připravit tvořivé hry. Dnes je samozřejmě nabídka daleko pestřejší než
v dobách naší domácí výuky, a tak se dá ledacos zakoupit.
Častou komplikací ovšem je, že mladší sourozenec chce „taky
školu“! Pak poslouží všelijaké omalovánky, dokreslovánky, tvorba koláží,
nalepovací písmenka, modelování či nejrůznější výtvarné materiály, aby se dítě
zaměstnalo nějakou „vážnou činností“.
Když jedno onemocní
Nemoc jednoho ze žáků domácí školy nemůže výuku druhého
zastavit. Jen možná lehce promění skladbu výuky, protože se zcela přirozeně
probírá péče o nemocného, zdravověda a podobné disciplíny a ke slovu přichází
dramatický kroužek. Každý nemocný, až je z nejhoršího venku, potřebuje
nějakou zábavu. Hlasité předčítání nebo přímo dramatizace známých pohádek nebo
příběhů jsou vítaným zpestřením každé nemoci.
Žádné komentáře:
Okomentovat