Hodinky na ruce

S mnoha mými kamarádkami si povídáme o tom, jak vnímáme Boží blízkost. Jak se přesvědčujeme o tom, že Bůh je a že o nás ví. Někdy prožíváme situace podobné, někdy se navzájem překvapujeme. Za sebe musím říct, že jsem často z podobných svědectví dojatá. Slzy mi vstoupí do očí a cítím mrazení v zádech. Vzpomínka na to, co vyprávěla moje kamarádka, mi bývá posilou, když mně samé je těžko a zdá se mi, že Bůh na mne pozapomněl a je někde daleko.

Posledně jsme se potkaly s Janou na ulici. Bylo to večer, šeřilo se. Nevím už, která z nás šla z práce a která z místní samoobsluhy, a také je to jedno. Náhodně jsme na sebe narazily a vyměnily jsme si takové ty běžné více méně zdvořilé otázky typu: Jak se máš? Co rodina? Co budeš dělat večer? Jen chvilku jsme si povídaly, už jsme byly obě unavené a obě jsme byly na cestě domů. Jana mi najednou se zvláštním svitem v očích řekla: „Musím ti ještě něco říct. Stalo se mi něco nádherného.“

Jasně, že jsem to chtěla slyšet. A Janu by asi nikdo nezastavil. Vyprávěla mi, jak byla o víkendu na nějakém školení nebo konferenci. Spali v hotelu. Večer už chtěla jít do postele, převlékla se do pyžama, ale nešla jí rozepnout spona na náramkových hodinkách. Nějak se zasekla. Jana se s tím mordovala, avšak marně. Nešlo to. Cítila se trochu trapně, protože spolubydlící už taky chtěla jít spát, jenže Jana nemohla zhasnout, protože potmě by to bylo ještě horší. „Podívej,“ odhrnula si rukáv halenky a ukázala mi své velké oválné hodinky na masivním stříbrném náramku, „jsou velké, a v noci mi překážejí.“ Dál se pokoušela rozepnout sponu hodinek, ale nemohla s ní pohnout. Jiným způsobem si hodinky sundat nedokázala. Na to, aby je převlékla přes zápěstí, byly příliš těsné. Dokonce měla pocit, že ji začínají tlačit. Šla tedy do koupelny, aby spolubydlící mohla už zhasnout, a ona aby mohla pokračovat ve svém snažení. Byla docela zoufalá. Nakonec ji napadlo, že by se mohla pomodlit, aby jí Bůh pomohl tu sponu rozepnout. Sotva svou prosbu vyslovila, naposledy zkusila hodinky rozepnout. Spona se s jemným cvaknutím úplně hladce rozevřela.

„Došlo mi, že Bůh byl tak blízko mne, že mi rozepnul hodinky na ruce,“ uzavřela Jana své vyprávění, „těsně u mne, rozumíš?“ Polilo mne horko. „Tomu věřím,“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. „Málem jsem v té hotelové koupelně brečela. To ti byl tak zvláštní pocit. A pak jsem si vzpomněla, že když jsem odjížděla, manžel mi požehnal slovy, abych byla Bohu blízko. No pak jsem brečela doopravdy.“ Usmívala jsem se a dýchala zhluboka, protože jsem se nechtěla rozplakat na ulici. Objala jsem Janu a poděkovala jí, že mi svěřila něco tak krásného.

„Tak ať je ti Bůh blízko,“ požehnala mi na cestu domů. „Jenže já hodinky moc nenosím,“ chtěla jsem v rozpacích zlehčit tu chvíli a ukazovala jsem jí holé zápěstí. „Neboj se, on si nějaký způsob najde,“ smála se Jana a měla jako obvykle pravdu.