Kdo supluje?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

Vážná dlouhodobá nemoc

Samozřejmě, že v případě vážné dlouhodobé nemoci, která výrazně naruší chod celé rodiny, je nutné zvážit, nemělo-li by dítě jít do školy. Nedovedu si představit, že by rodič, na kterém by zůstala zátěž zabezpečení celého chodu rodiny včetně vydělávání peněz, mohl ještě stihnout domácí vzdělávání. Snad by mohl vypomoci některý z prarodičů nebo známá rodina, kde také učí stejně staré dítě doma. Ale jít do školy není žádná tragédie. Když to nejde, nejde to.

Běžná chřipka

Ovšem běžná banální chřipka, z níž se učitel za týden vystůně, je báječná modelová situace pro výuku disciplíny, kterou normální škola nemá a mít ani nemůže. Totiž péče o nemocného. Podle mne je jasnou součástí prvouky hned v několika tematických oblastech – rodina, lidské tělo a také zdraví a hygiena.

Naučit se, jak pečovat o nemocného, to je přece velmi důležité! A kde jinde vás to naučí než právě v rodině? Nemoc na vlastní kůži je taky dobrá, ale je-li učitel tak laskavý, že onemocní sám…!? Lepší situaci bychom si z hlediska názornosti výuky ani nemohli přát.

Péče

Děti s nadšením převzaly roli autority. Kontrolovaly, jak beru léky, kolikrát jsem si kapala do nosu a mám-li dostatečný přísun vitamínů. Vařily mi čaj, loupaly mandarinky, nařizovaly odpočinek a doporučovaly spánek. Když mi už bylo trochu líp, nahlas mi četly, hrály na nástroj, zpívaly nebo tančily. K nezapomenutelným zážitkům, které k uzdravování z chřipky vřele doporučuji, patří loutkové divadlo hrané dětmi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při jejich verzi pohádky o Popelce brečela smíchy.

Samozřejmě také musely převzít některé mé povinnosti jako například vaření. Myslím, že ta jejich česnečka byla dokonce léčivá, a za to, jak prostíraly stůl, jsem jim napsala do deníčku jedničku z výtvarné výchovy. Tehdy také triumfovaly nad tatínkem, protože věděly, jak se obsluhuje pračka, nebo kde máme doma žehličku.

Samostatnost a zodpovědnost

Jistě, že kromě nových přechodných povinností v domácnosti a úkolů spojených s péčí o mne také plnily školní povinnosti. Samy si volily předmět a vybíraly cvičení, které pak vypracovaly. Byly poctěny důvěrou, s níž jsme na ně spoléhali, že své úkoly neodbudou, i když pracují samostatně bez učitelského dohledu.

Tato situace byla také báječným důvodem k rozhovorům o zodpovědnosti a smyslu vzdělávání. Neučí se přece proto, abych já byla spokojená, nebo proto, aby měly v žákovské knížce dobré známky. To není ten důvod. Učí se, protože vzdělaný člověk může v životě obstát lépe. V případě mé nemoci skutečně obstály. A suplování? Nebylo zapotřebí.