Přezkoušení

„A jak probíhalo přezkoušení?“ „Jak často vás zkoušeli?“ „Bylo to před komisí nebo zkoušel jen jeden učitel?“ „Věděli jste, z čeho vás budou zkoušet?“ „Báli jste se?“ Takové a podobné otázky padají, kdykoli v tématu domácí vzdělávání zavadíme o pololetní povinné přezkušování.

Jak často

Přezkoušení je nařízeno dvakrát ročně. To znamená, že se jedná o jakési pololetní zkoušky, které jsou podkladem pro vysvědčení. Probíhá podle dohody s učitelem buď jednorázově - to znamená, že přezkoušení ze všech předmětů proběhne na jeden zátah během jednoho odpoledne, nebo dvojfázově. To když si rodiče se zkoušejícím učitelem dohodnou dva (nebo více termínů) a předměty si rozdělí do dvou (nebo více) porcí.

Na jednorázovém přezkoušení je výhodné, že to máte rychle za sebou a je od toho pokoj. Nicméně ve vyšších ročnících, kdy přibývá předmětů, se jedná o náročnou operaci.  Přezkoušení je únavné a nervově vyčerpávající, protože je toho moc a trvá to dlouho. Rozdělíme-li předměty do dvou skupin a přezkoušení proběhne v etapách, je to do jisté míry úlevné. Ovšem zase je třeba prožít si nervy a trému dvakrát.

Kdo

Přezkoušení vede učitel, který má dítko v kompetenci. Většinou se jedná o učitele, který právě vyučuje stejnou třídu a má tedy o učivu probíraném v daném ročníku nejlepší přehled. Má taky nejlepší srovnání, jak se daří stejně starým dětem učivo zvládat.

Jedné kamarádce se stalo, že při přezkoušení ji přezkušující paní učitelka kárala, že jsou se synkem moc vpředu. On se totiž sám a bez pomoci naučil číst už v pěti letech a v prvním pololetí první třídy ho nebavilo slabikovat, což ovšem paní učitelka vyžadovala. Nu ano, stává se, že učitel přesně nepochopí smysl domácího vzdělávání, ale s tím musí rodič počítat.

Někdy si na přezkoušení například z cizího jazyka přizve příslušně aprobovaného učitele.

Jak probíhalo přezkoušení

Při přezkušování se nepoužívají žádné zvláštní metody. Z češtiny diktát a doplňovací text, hlasité čtení a rozhovor o přečteném. Z matematiky běžná písemka, případně ústní počítání. Z prvouky, později vlastivědy a přírodovědy mívá učitel připraveny testy k vyplňování, případně otázky k ústnímu pohovoru. Kromě toho si žák přinese s sebou na přezkoušení všechny záznamy o domácí práci.

V praxi to znamená, že s sebou vlečete všechny sešity, učebnice, pracovní listy, záznamy o projektech, všechny výkresy, krabice ručních prací a také všechny výsledky pracovních činností, které je možné převážet. Vlastnoručně pečené sušenky, malované hedvábí, keramické pokusy, dekorované sklenice nebo vzorky vyšívání. Ty výsledky výukových procesů, které se transportovat nedají, si prozíraví rodiče fotografují a fotografie pak předvádějí jako součást dokumentace o vzdělávání.

Hudební výchovu jsme předváděli i bez vyzvání, protože byla náhodou silnou stránkou naší rodiny. Dcery si vždycky připravily nějaké vystoupení se zpěvy, tanci i hrou na hudební nástroje. Občas sehrály nějakou dramatickou scénku nebo loutkové minipředstavení s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Přezkoušení z tělocviku jsme zažili jen jednou a byla to legrace. Stačilo, že jsme potvrdili, že děti chodí do Sokola a další důkazy už nikdo nevyžadoval. (Když pak holky chodily do normální školy, žasly nad fyzickou nezdatností některých svých spolužaček. „Co v té škole v tělocviku celých těch pět let dělali?“ ptala se dcera, když zjistila, že spolužačky nepřeskočí kozu.)

Jako důležitou vidím dobrou komunikaci se zkoušejícím zejména kvůli obsahu probíraného učiva. Pokud používáte doma jiné učebnice, než ve škole (a je pravděpodobné, že tomu tak bude), může být obsah učiva zejména u vlastivědy v jednotlivých pololetích zcela odlišný. Podobně také v předmětu cizí jazyk nemusí ladit probíraná slovíčka.

Báli jste se?

Jasně, že jsme měli trému. Děti takovou tu normální, jako před každým jiným vystoupením, a já jako učitelka naprosto hroznou. Nejen, že jsem prožívala napětí, jak to děti zvládnou, ale tížila mne i zodpovědnost, zda obstojí má práce. V počátečních letech, kdy domácí vzdělávání bylo právně v naší zemi pouze v pozici ověřovacího experimentu, jsem cítila i zodpovědnost za celý projekt. Nechtěla jsem mu udělat ostudu, a tak poškodit šance dalších rodin na dobrodiní domácího vzdělávání.