Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu se belhal za svým cílem. Chrámové schody se mu dnes zdály nekonečné.
Zadýchaný se zastavil a shrbeně se opíral o hůl. Kolem něj právě prošla hlídka římských vojáků. Mladí chlapci v pyšných uniformách se něčemu bouřlivě smáli. Čišelo z nich sbevědomíe a provokativní síla. Simeon se zachvěl vzpomínkou na nedávno ukřižované židovské mladíky. Zéloti. Partyzáni. Teroristé. Tak se o nich mluvilo. Horké hlavy, ti hoši se nechali vyprovokovat zpupností římských okupantů. Ach, škoda těch mladých životů. Kolik jich ještě bude utraceno, než Hospodin sešle záchranu?
A to ponižující sčítání lidu! Tisíce lidí musely putovat do svých rodných měst a tam se nechat zapsat. Jako by si císař počítal svůj dobytek! Už jen chybělo, aby nám vypaloval cejchy, jako se to dělává dobytčatům, s hořkostí přemýšlel o probíhajících událostech v zemi. Kdyby nebylo toho proroctví, už bych si byl zoufal, pomyslel si starý muž. Ale tehdy to znělo tak jasně! Nezemřeš, dokud neuvidíš záchranu. Už jsem opravdu starý, sotva se belhám, oči mi už moc neslouží, ruce se mi třesou. Jsou dny, kdy nemám ani sílu dojít do chrámu, abych se pomodlil. A v těch dnech jako by i má víra slábla. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě budeme čekat, Panovníku Hospodine?! Simeon zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky.
Není nás moc, kdo ještě čekáme. Farizeové, ti učenci, místo aby v posvátných Písmech hledali Boží zaslíbení a povzbuzovali lid ve věrnosti, se raději hádají o slovíčka a vymýšlejí stále nové povinnosti. Saduceové jsou ještě horší. A navzájem se neustále urážejí, nemluví spolu anebo vedou veřejné spory. Ostuda je to, nic než ostuda. Simeon se znechuceně vydal na další pouť.
Co se to onehdy stalo? Je to asi rok, co Simeon prožil to zklamání. Tehdy měl službu v chrámě Zachariáš. Velekněz, do nějž Simeon vkládal tolik nadějí, tolik mu věřil. Najisto čekal, že tento spravedlivý muž vyjde ze svatyně s nějakým proroctvím, s jasným slovem od Nejvyššího, s pokynem nebo řešením… Zachariáš byl ve svatyni neobvykle dlouho. Všichni už o něj měli obavy. Simeon si živě připomněl, jak se mu potily ruce nedočkavostí. Zachariáš pak vyšel a skutečně vypadal divně. Ale místo očekávaného proroctví, povzbuzení nebo povelu k boji velekněz jen vyjeveně koukal. Byl němý! Ach, Panovníku Hospodine, to byla těžká zkouška.
Od těch dnů jakoby Simeonova víra zeslábla, ochabla. Do chrámu se vlekl již jen z povinnosti. Zprávy o krutostech římských vojáků snášel s bolestí v srdci. Zvěsti o násilí radikálních židovských mladíků, ty malé násilné provokace ho zraňovaly ještě víc. Takhle přece nelze zvítězit! Takhle to nikdy v historii nebylo. Ó jak rád si Simeon připomínal ty dávné slavné příběhy! Hrdinské bitvy krále Davida! Krvavá bohoslužba proroka Eliáše! Silák Samson! Ach ano, vždycky se objevil vůdce, bojovník, prorok, muž mimořádných kvalit, který se postavil do čela lidu. Někoho takového Simeon očekával. Silnou osobnost, výrazného muže, vojevůdce a příštího krále Izraele. „Bůh mi přece slíbil, že ho uvidím,“ připomenul si slova, která ho držela při životě.
Celý vyčerpaný se dovlekl do chrámu. Nohy ho bolely, špatně se mu dýchalo, cítil se bídně. Anna tu již byla. Jenže ta milá stařenka nemusela na noc nikam odcházet, nechali ji tu bydlet v malé komůrce a ona denně věrně vykonávala modlitby a ledasjaké pomocné práce. Jeho věrná přítelkyně se s ním dělívala o skrovné příděly jídla a hlavně, a to bylo ještě důležitější, dělila se s ním o naději. Anna byla prorokyně. Moudrá stařenka dokázala vždycky Simeonovi vlít do žil nové naděje. Dnes to bude opravdu zapotřebí!
Anna dokončila svou modlitbu a obrátila se na Simeona zářící tváří. Už jen při pohledu na její šťasné oči v duchu pookřál. Ještě že jsem se rozhodl jít, pomyslel si a belhal se k ní. „Simeone, dnes se něco stane,“ šeptala Anna, „cítíš to také?“ Zahanbeně přiznal, že necítí nic kromě únavy a beznaděje. „Ach, Simeone, soustřeď se přece na to podstatné,“ kárala schlíplého starce jeho přítelkyně. „Dobrá, já to tedy zkusím,“ s novým odhodláním se napřímil a pozvedl ruce k modlitbě díkůčinění. Annu spustil z očí.
V chrámu bylo dnes docela klidno. Několik kajícníků se vzadu tiše modlilo, dva tři obchodníci prosili za zdar svého podnikání, dobré zbožné ženy čistily podlahu. Zuřivě drhly dlaždice a šplouchání vody se rozléhalo chrámovým prostorem. Simeon se usadil v koutku a oddával se úvahám. Snažil se soustředit svou těkající mysl na slova zaslíbení. Pokoušel se vzpomenout si na stará proroctví o zachránci země. Ale jako by dnes jeho mysl byla prázdná. Zdálo se mu, že ho už naprosto opustily všechny síly. Jestliže měla Anna pravdu, jestliže skutečně dnešek je tím dnem, kdy se zjeví ten nový vůdce lidu, pak musí přijít sem, do chrámu. Protože já ho mám uvidět a já už se dneska nikam nedobelhám.
U vchodu najednou nastal nějaký ruch. Simeon zpozorněl. Čekal vysokou ztepilou postavu, krásného muže, vznešený oděv a zařinčení zbraně někoho jako byl Saul, první král. Ale vešel jen další břichatý obchodník a jakási ošuntělá rodinka. Postarší muž s mladinkou ženou nesoucí nemluvně. To nemůže být vůdce, zklamaně svěsil hlavu Simeon. Vtom si uvědomil, že přes chrámový prostor někdo běží. Rychle pozvedl hlavu a zahlédl stařenku Annu, jak cupitá drobnými krůčky ke vchodu. Šaty za ní vlály a ona sama tak křehká běžela a s rukama vztaženýma vítala rodiče s miminkem. Simeon zpozorněl.
„Dítě?“ nedůvěřivě potřásl hlavou. Jak by nemluvně mohlo zachránit národ? Jak by malinký kojenec dokázal přemoci Řím se vším jeho vojskem, zbraněmi a zpupností? Ale hned ho také napadaly jiné slavné příběhy. Co bázlivý Gedeon, který shromáždil početné vojsko, ale zvítězil jen s jeho zlomkem? Co malinký David, který vyšel na obra Goliáše navlečeného v těžké zbroji jen nalehko s prakem? Nebo co tehdy, když podle Božích pokynů postavili do čela armády místo vojáků hudebníky? Jaká to byla skvělá vítězství! Vždyť Panovník Hospodin často vítězil zcela nečekanými způsoby a používal ty nejméně vhodné lidi.
„Dítě?“ zasmál se Simeon, „proč by to nemohlo být dítě?“ Náhle pocítil velký příliv energie. Prudce povstal, jeho hůl se s třeskotem svezla na podlahu, ale stařec si toho nevšímal. Najednou ji nepotřeboval. Vykročil pevným krokem směrem k těm dvěma. Anna už držela v náručí to dítě, oči jí zářily a vypadala velmi šťastně. Simeon kráčel chrámem k ní, a když se přiblížil, vztáhl ruce. Anna mu podala dítě a v jejích očích byl nadšený souhlas. Nebylo třeba se ptát. Simeon k sobě přivinul děťátko pečlivě zabalené v plenkách a cítil, jak na něj sestupuje Duch Boží. Z jeho úst začaly plynout věty, které si nepřipravil. Prorokoval. Rodiče dítěte na něj uctivě hleděli a pozorně naslouchali jeho slovům.
Pak byli najednou pryč, v chrámu postávali jiní lidé. A Anna? Ta na nádvoří vyprávěla každému, kdo byl ochoten ji vyslechnout, že Bůh právě seslal záchranu Jeruzaléma. Simeon se cítil šťastný. Pokojně se vydal na cestu domů. Věděl, že nyní může klidně zemřít, protože Bůh splnil, co mu slíbil. Poslal zachránce.
