Překvapivé potěšení

Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě, ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.

Dodnes se snažím žehlení se co možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám. Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka. Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek. Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.

Na výstavě o hospodyňkách v muzeu jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými. Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.

Celou cestu domů z muzea jsem na to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála, a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já? Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků, nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním žehlení taky kus potěšení?

Červené lentilky

Moje velká holčička dostala chuť na něco sladkého. Hledala ve svých tajných skrýších nějaké zapomenuté dobroty, ale nic nenašla. Pátrala ve skříňce na sladkosti v kuchyni, ale nic tam nebylo, jen poslední dvě žvýkačky a jedna műsli tyčinka a to nebylo ono. Obcházela kolem mne a nenápadně vyzvídala, jestli náhodou nemám někde něco zapomenutého, co by jí tak mohlo chutnat.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.

„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.

Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze  servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.

Půjčte si něco!

Milena mi půjčila knížku. Starou klasickou beletrii. Zamilovaný příběh. Takové to odpočinkové čtení ke kávě, do vany nebo k horkému grogu, když za oknem prší. Je to přesně ten typ knihy, na který v běžném chvatu nemám čas. Ona to Milena myslela dobře, sama knížku našla zastrčenou v zadní řadě police v knihovně, přečetla si ji a pak mi ji přinesla, že se mi bude líbit, že je to taková pohoda, že to určitě ocením.

Mně se to moc nezdálo, spíš jsem předpokládala, že na čtení tohoto typu nebudu mít ani náladu ani čas, jenže jsem Milenu nedokázala odmítnout. Cítila jsem se jako slaboch, hlavně ve chvíli, když odcházela a oznámila mi, že si pro knihu přijde za týden. Už za týden? Není ta holka nutič? Nejsem já zbabělec? Knihu jsem odložila na svůj noční stolek bez valného nadšení. Ach jo, to je tedy situace...

To bylo předevčírem. Včerejší den stál opravdu za to. Od rána jsem se nezastavila. Čekalo mne několik setkání, jednání, přesunů z místa na místo, a taky převlékání, protože na slavnostní vernisáž a na jednání ve sportovní hale přece nemůžete ve stejném oblečení. Když jsem večer dorazila domů, moje holčičky mi k večeři ohřály dnes ještě nesnědený oběd. Pochlubily se, že sundaly prádlo, jedna vyluxovala předsíň a druhá uklidila v kuchyni. Pochválila jsem je zemdleným hlasem a bylo mi jasné, že dnes už budu jen odpočívat. Žádnou práci si už nedovolím. A vtom jsem si vzpomněla: je tu ta kniha, co ji musím za týden vrátit!

Dcery mi uvařily konvičku čaje, na stolek vedle mne postavily mísu s jablky a vzdálily se do svého pokoje. Já jsem si zabalila nohy do deky a v houpacím křesle jsem se ponořila do toho půjčeného románu. Byla to limonáda, ale krásná! Zasmála jsem se i slzička dojetí mi skanula. (Vzali se.) Když jsem za dvě hodiny pokládala přečtenou knihu na stolek a odcházela do koupelny, bylo mi dobře.

„Jestlipak bych si tu knížku přečetla, kdyby nebyla vypůjčená? Kdybych věděla, že si ji mohu přečíst kdykoli později, že to nijak nespěchá?“ uvažovala jsem. Musela jsem si přiznat, že nikoli. Nečetla bych to. Připravila bych se tak o příjemnou chvíli odpočinku. Jistě bych mohla odpočívat zase nějak jinak, ale taková námitka nemá smysl.

Můj návrh pro potěšení tohoto týdne tedy pobízí: Půjčte si něco, co budete muset do týdne vrátit. Tlak zodpovědnosti vás přinutí najít si čas a užít si to. A nemusí to být jen kniha! Půjčit si můžete film, hudbu, masážní přístroj, hudební nástroj, plesové šaty… nebo co já vím. Dá se v tom najít potěšení.

Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou.