Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou.