Větrník

Moje potěšení pro tento týden není zákusek s názvem větrník, ačkoli ten by také stál za úvahu. Nejspíš bych tomu sama nevěřila, kdyby mi někdo předpověděl, že mě potěší bílý plastový větrník zapíchnutý v květináči, ale skutečně je to tak. Popíšu vám, jak to bylo.

Šla jsem domů z práce. Dost unavená. Trochu mě bolela hlava a taky mě už tlačily boty, měla jsem strašný hlad a nejasný pocit, že jsem měla cestou domů něco koupit, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, co to mělo být. Citrony? Zelí? Rýže? Chleba? Nevěděla jsem. Opravdu zoufale jsem potřebovala nějaké to malé potěšení.

Rozhodla jsem se zvolit cestu ulicí kolem malého květinářství, kde mají vždycky něco hezkého za výlohou a kde už na ulici před krámkem vždycky naaranžují nějaké květináče, truhlíky nebo stojany tak zajímavě, že se musím aspoň na chvilku zastavit a pokochat se. Často mě inspirují k vlastním zdobicím výkonům, když žasnu, jak vynalézavě lze dekorovat třeba jen zahnutou větví a hrstí suché trávy. Onehdy jsem dokonce podle vzoru slečny květinářky vyryla ze záhonu na zahradě trs šalvěje a přesadila jej do hezkého květináče. Ten pak zdobil jeden roh na balkoně a všechny návštěvy koukaly, co to mám za exotickou rostlinu. Přitom na zahradě si mého šalvějového houští nikdo ani nevšiml. A navíc jsem pro šalvějové lístky do vepřových plátků nebo na čaj nemusela běhat do zahrady, ale byly pěkně po ruce.

Uhodla jsem. Už zdálky jsem viděla, že to bude něco krásného. Na chodníku před květinářstvím se v rozestavěných velkých i malých květináčích mezi zelení něco bělalo. Nemohla jsem odhadnout, co to může být. Kopretiny? Chryzantémy? Jiřiny? Čím víc jsem se blížila, tím méně květin přicházelo v úvahu. Co to jenom je? Když jsem se přiblížila na pár kroků, zjistila jsem, že ve všech květináčích jsou zapíchány bílé plastové větrníky. Malé i větší, všechny ze stejného bílého materiálu se vzorem, který vypadal jako krajka. Nedokázala jsem odolat, sehnula jsem se a jeden větrníček vytáhla z květináče, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Ten krajkový vzor byl průhledný! Jak jsem tak držela větrník v ruce, zafoukal větřík, větrník se roztočil a v mé ruce jakoby rozkvetla bílá květina. Kopretina? Chryzantéma? Nebo jiřina? Vstoupila jsem do prodejny a zaplatila.

Zbytek cesty jsem si vykračovala s větrníkem v ruce a zaměstnávala mne vytrvalá snaha udržet ho nastavený větru tak, aby se točil. Zapomněla jsem na hlavu, hlad, boty i nákup. Bylo to krásné. Sklidila jsem pobavený obdiv několika kolemjdoucích, zaslechla jsem nadšené výskání osazenstva několika kočárků a zdá se mi, že ten chlapeček v modré bundě, co ho vedl za ruku jeho dědeček, si ještě téhož dne stejný větrník vybrečel.

Já jsem svůj potěšující úlovek zasadila do květináče s dokulata sestříhaným zimostrázem. Stojí na zahradní zídce, takže ho mám pěkně na očích, kdykoli vyhlédnu z kuchyňského okna. Dokonce i v bezvětří je krásný, ale na podzim to docela fouká, a tak mám o svou drobnou radost postaráno.

Louskání ořechů

Přišla jsem domů z práce a už byla tma. Snědla jsem zbytek zelňačky, co Adélka uvařila k obědu, a postavila jsem si vodu na čaj. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a přemýšlela jsem, co bych tak měla dělat. Žehlit? Uklízet? Vařit? Něco upéct? Strašně se mi do ničeho nechtělo.
Upřímně řečeno bych šla nejraději spát, to ale přece jenom nešlo. Maminka přece nemůže spát, když je ještě den. Maminka musí něco kutit, aby dávala dobrý příklad dětem. Co bych jen tak mohla…? Rozhlížela jsem se po kuchyni, jestli mě něco neosloví. Nějaká drobná nenáročná práce, která by se dala vykonávat nejlépe vsedě. Nic mi nepřipadalo zvlášť naléhavé, nic nehořelo, ani na mne naléhavě nevolalo. Také ode mne nikdo nic nepožadoval, na nic se neptal, ani si mne vlastně nikdo nevšímal. Do oka mi padla proutěná ošatka s ořechy stojící v rohu na zemi. Vánoce skoro za dveřmi, neškodilo by nalouskat zase trochu ořechů, napadlo mne. Ty, co jsem vylouskala minulou sobotu, jsme už snědli. Jakmile se někde na dosah ocitne miska ořechových jader, všichni chodí nápadně nenápadně kolem a uzobávají tak dlouho, dokud je co. A zanedlouho bude třeba myslet na pečení vanilkových rohlíčků. Bylo rozhodnuto.
Na obdélníkový dřevěný podnos jsem si připravila tři misky. Jednu s nevylouskanými ořechy, druhou na vylouskaná jádra a třetí na skořápky. Pro louskáček a hrnek s čajem jsem se do kuchyně vrátila a všechno jsem to přinesla k nízkému stolku v pokoji. Usadila jsem se pohodlně do křesla, pustila jsem si hezký film a louskala jeden ořech za druhým. Šlo mi to dobře od ruky a zanedlouho jsem měla jednu misku plnou skořápek a druhou zpoloviny naplněnou krásnými jádry ořechů. Cítila jsem se velmi užitečně. Odpočívala jsem, koukala na film, popíjela čaj a přitom jsem vlastně pilně pracovala. Bylo mi fajn. Sem tam jsem ochutnala kousek oříšku, abych zkontrolovala, jsou-li dost chutné. Byly.
Když byla miska s ořechy prázdná, došla jsem si pro další do spíže, kde jich v košíku ještě bylo dost a dost. Louskala jsem a louskala. Zdálo se mi, že jsem dosáhla ryzího nefalšovaného potěšení. Odpočinek, který vypadá jako práce? Pohodlně usazená u filmu a čaje, a přesto užitečná. Ach!

Tisková zpráva: Svět je v pořádku

Pravidelně čtu noviny. Každé ráno do nich aspoň nakouknu a projdu očima hlavní titulky. Některé články orientačně přeběhnu, ty, co mi připadají nejzajímavější, si prostuduju pečlivě až do konce. Mám pár oblíbených autorů, jejichž komentáře mi vždycky přinesou nový, originální pohled na svět a jeho bolesti. Chci vědět, co se děje. Chci být v obraze.

Musím přiznat, že ranní noviny nebývají právě veselé a povzbudivé čtení. Nejčastějšími náměty novinových článků, zpráv a komentářů jsou témata povětšinou neveselá, řekla bych až ošklivá, rozhodně přinejmenším zneklidňující. Když se ráno necítím dobře, váhám, jestli denní tisk vůbec otevírat, aby se mi ještě nepřitížilo. Pořád se píše jen o přírodních katastrofách, lidských zločinech nebo zoufalé neschopnosti domluvit se a spolupracovat bez postranních úmyslů či sobeckých ambicí. Většinou se píše o všelijakých nepořádcích. Tak zřídka čtu, že něco dobře dopadlo, že je něco v pořádku, že věci jsou, jak mají být.

Dnes jsem šla ráno po naší ulici a přemýšlela o zprávách, co jsem ráno četla. Dlužníci neplatí dluhy, lékaři nechtějí léčit nemocné, politici nejsou ochotní se dohodnout. Zase není nic v pořádku, zase je všechno špatně. Číst noviny je jako jít na ples škarohlídů. Rozhlížela jsem se kolem sebe po tom zkaženém světě, ale nezdál se mi tak špatný, jak se to jevilo v novinách. Vysoké stromy po obou stranách ulice zářily žlutými listy. Na silnici při okraji chodníku se kupilo to vlhké spadané zlato. Jednotlivé listy vířily vzduchem, vítr jimi pohazoval, že to vypadalo jako divoké taneční kreace. Zdálo se mi, že někdo neviditelný potřásá větvemi a zkouší, který z listů ještě drží, a který už uzrál a uvolnil se pro let. Byla to fascinující podívaná. Inu, listopad v plném proudu.

Mívám vždycky takový marný pocit, že mi život protéká mezi prsty, pokud se mi nepodaří ani na chvíli být při tom a pozorovat, jak na podzim zlátne a padá listí, jak v létě na zahradě zrají meruňky, nebo jak se na jaře z pupenů vyloupnou listy. Tohle mi totiž připadá jako zásadní světové události. Někdo hlídá výsledky sportovních utkání, já dávám pozor, kdy přiletí havrani. Někdo se stará o výsledky soutěží krásy, losování loterií nebo pořadí Zlatého slavíka. Já sleduju, kdy začnou padat kaštany, jsou-li zralé šípky, nebo zda už rozkvetly šeříky, sněženky či konvalinky. Nepamatuju si, kdo byl loni vítězem v nějaké slavné anketě, nepamatuju si, jak dopadla jakákoli sportovní liga, ale kdybyste chtěli vědět, kdy loni přiletěli havrani, nebo kdy dozrály u nás na zahradě meruňky, mám to poznamenáno.

Okouzleně jsem pozorovala padající listí. Skoro mě rozesmál jeden osamělý havran, který s nepopsatelně seriózním výrazem něco zkoumal v trávníku za samoobsluhou, když klofal svým mohutným zobákem do země. Napadlo mě, že můj svět, oblasti mého pozorování, to na čem mi ve skutečnosti opravdu záleží, je v pořádku. Jistě mi není jedno, podle jakých zákonů budu platit daně. I nadále se zajímám o věci spravedlnosti, sleduju bujení korupce a nenechá mě v klidu téma úcty k přírodě a životnímu prostředí. Ale pro dnešek mám tuto osobní tiskovou zprávu: Svět je v pořádku. Listí žloutne a valem opadává, jak tomu v listopadu má správně být.

Autogramiáda

V pátek 18. 11. budu podepisovat svou novou knížku Další porce potěšení všem, pro něž to je potěšením mít ode mne počmáranou knížku. Začneme v pět v Místogalerii na Skleněnce na Kounicově ulici v Brně. Asi něco přečtu, můj choť nacvičil nové skladby a pak, až toho bude dost, rozjede se jam k-studia. Bude to hezké a já se těším. Přijdete?

Kytice modrých zvonečků

Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.

Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby. Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.

Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.

Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.

Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.

Kramaření

Přišla jsem z práce a byla už skoro tma. Doma bylo ticho a prázdno, tma a teplo. Uvařila jsem si čaj, převlékla se do pohodlného domácí oblečení a vychutnávala jsem si tu sladkou chvíli samoty. Nic se mi nechtělo.

Rozsvítila jsem si stojací lampu u pohovky a s šálkem čaje jsem se uvelebila mezi poštáři. Zachtělo se mi podívat se na stará alba, která na mne vykukovala ze spodní police knihovny. Vytáhla jsem si jedno z prvních, kde ještě ani nepózovaly naše děti a otáčela stránku za stránkou. Páni, to je už pěkně dávno, proletělo mi hlavou.
Někde by ještě měla být krabice, do které jsme ukládali fotografie, co se do alba už nevešly. Tam asi teprve budou historické poklady! Kdepak tu krabici jenom mám? Zvědavě jsem vytáhla spodní zásuvku psacího stolu. Byla plná neuvěřitelných věcí. Úplných pokladů.

Ještě asi hodinu jsem žasla nad všemi těmi podivuhodnými věcmi, které jsem vytahovala z hlubin přeplněné zásuvky. Objevila jsem zmateně popsané obálky fotografií, miniaturní sošky, roztrhané korálky, šnečí ulity, prázdné dřevěné rámečky a svazečky dopisů převázané barevnými saténovými stuhami. Odvážila jsem se jeden balíček rozvázat a prohlédnout si pár složených listů dopisního papíru. Dojetím mi zvlhly oči nad vřelými slovy dopisu od dívky, jejíž tvář jsem si vybavovala jen stěží. Tak jsme si byly blízko? Našla jsem své staré diáře a začetla jsem se do svých mnoho let starých zápisků. Jako by přede mnou ožily osoby, schůzky a úkoly z té dávné doby.

Čaj mi vystydl, přebrněly mě nohy, jak jsem seděla na zemi v tureckém sedu, ale šťastně jsem kramařila v té spodní zásuvce svého psacího stolu. Má minulost živě zavoněla z těch starých dopisů a fotek, cítila jsem se velmi bohatá, i když na první pohled jsem se probírala bezcenným harampádím. Jenže pro mne to byly poklady. Důkazy vztahů, zážitků, práce a lásky. Doklady mého života. Kde všude lze nalézt potěšení?