Vzpomínka na jaro

Malé dobré zprávy

Snadno se rozpláču. Už se mi stalo, že mě dojala i televizní reklama. U filmů brečím skoro vždycky a u knížek dost často. Abych ale poplakávala u každé druhé, třetí stránky, to je i na mne moc.

To je ta knížka tak tragická? Právě že ne. Je plná happyendů, ačkoli všichni hrdinové umírají. Malé dobré zprávy pojednávají o posledních hodinách, dnech, nanejvýš týdnech života různých lidí. V žádném z příběhů necítíme pochybnost, že pak, po smrti, ještě něco bude. Nesetkáme se tu ani se svírajícícm strachem nebo mučivou hrůzou ze smrti, která je už na dosah. Nejčastěji v závěru života dochází ke smíření a uklidnění způsobeném odpuštěním a vyjasněním. Poslední slovo mívá nenápadná láska bez velkých slov i dramatických gest. Narovnaná dečka na nočním stolku, společně dvojhlasně zazpívaná písnička, svěřené tajemství, o němž ještě živá duše nemá tušení, setkání celé rodiny u společného stolu – tak nějak vypadají hrdinské skutky, které usnadňují jedněm odchod a druhým rozloučení.

Jak nesmírně útěšné je číst tyto příběhy, které nemluví o Bohu, ale bez něj by nebylo možné, aby se staly. Člověk prožije uklidnění, že smrt neznamená tragédii, ale může pomoci usmířit se a láskyplně rozloučit. Vždyť je to stejně jen dočasné loučení...

Graficky i jazykově líbezná knížka vypráví o situacích, do nichž se každý několikrát za život pravděpodobně dostaneme. Dosvědčuje, že ani umírání nemusí být cosi hrůzostrašného a bolestného. Těžko se tomu věří, ale může to tak být. Však si o tom přečtěte sami. (A mějte po ruce kapesník!)

Šinková, Martina: Malé dobré zprávy, Cesta domů, 2011.

Záběry z natáčení

Na zámku v Lysicích

Ořechová vášeň

V dopisní schránce jsem našla tiskopis s oznámením, že se mi pošta marně pokusila doručit balíček. Prý mě nezastihli. Náhodou to byla pravda. Z formuláře se dalo vyčíst ledacos. Třeba že nejde o dobírku, že zásilka není určena do vlastních rukou a také to, že můj nedoručený balíček váží přes tři kila. Co to může být?

Marně jsem dumala. Už jsem v balíčku dostala ledacos potěšujícího. Poslali mi čokoládu, ručně pletené teplé ponožky, houby sušené, zavařené i čerstvé, sušené bylinky na čaj a ještě i jiné milé drobnosti. Kdopak mi co posílá? Tenhle údaj se z poštovního tiskopisu vyčíst nedal.

Poprosila jsem manžela, aby se mnou na poštu sjel autem. Nevím, jak u vás, ale u nás je pošta, kde vám schovají nedoručené zásilky k pozdějšímu vydání, situována mimo trasy hromadné dopravy a dost daleko od naší čtvrti. Nechtělo se mi vláčet tříkilový balík nehostinnými ulicemi na tramvaj. Pošta s tím zjevně počítala a u budovy poštovního úřadu zřídila pěkné rozlehlé parkoviště. Na poště kupodivu nebyly fronty, všechno jsme celkem rychle vyřídili a zjistili, že v balíčku se nacházejí autorské výtisky mé nové knížky. Opatrně jsme je položili na zadní sedadla auta a chystali jsme se odjet. Hmátla jsem po paměti za své pravé rameno, abych si podala bezpečnostní pás a můj pohled zaletěl k rohu parkoviště. Cosi tam leželo na zemi. Cosi povědomého. Ořech. A ne jediný.

„Oti,“ špitla jsem, „tam leží ořech. Já pro něj skočím, jo?“ A už jsem se hrnula z auta. Nebyl zdaleka jediný. Upřímně řečeno, byla jich tam strašná spousta. Byly velké a krásně tvarované. Některé už byly rozbité, jak praskly pod koly parkujících aut. Mohutný ořešák zakrýval roh parkoviště a velký kus přilehlého trávníku. Sbírala jsem a sbírala. Podpatky mých pracovních střevíčků se bořily do mokré hlíny trávníku, ale mně to bylo jedno. Obě kapsy kabátu jsem měla za chvíli plné. Když manžel viděl, že se dlouho nevracím a pořád sbírám, vydal se mi na pomoc. Přinesl mi igelitku a sám si taky jednu vzal. Kdo ví, kde je v hlubinách vozu vyštrachal? Sbírali jsme a sbírali a ořechy pořád neubývaly. Naplnili jsme obě tašky a všechny kapsy. To bylo požehnání! Před očima mi putovaly mísy vanilkových rohlíčků, poletovaly ořechové bábovky, kroužily mufinky plné kousků ořechových jader a úplně jsem cítila vůni vepřové pečínky obložené cibulkami a jablky a navrchu posypané půlkami vlašských ořechů. Miluju ořechy. Plno jich tam ještě zůstalo a když jsem nastupovala do auta, s lítostí jsem se po nich ohlédla. Ale už jsme se nemohli zdržet, spěchali jsme domů.

„Nedokázala jsem se dívat, jak se to tam válí,“ omluvně jsem se usmála na muže. „To bylo hezké, jak tě popadla sběratelská vášeň,“ vrátil mi úsměv a nastartoval. Třeba mi ještě tento týden pošta nedoručí balíček, napadlo mě...

Inu, podzim...

Stála jsem nerozhodně u šatní skříně a za nic na světě jsem se nemohla rozhodnout, co si vezmu na sebe. Podle venkovního teploměru už nebylo žádné léto, dokonce ani babí už ne. Obloha tajemně halila v polojasnu, jak se den vyvine. Na déšť to nevypadalo, možná by mohlo vykouknout i sluníčko, těšila jsem se, ale větřík bude studený. Inu podzim. Přesto se mi ještě nechtělo opouštět styl oblékání připomínající léto.

Kdybych si přes bundičku přehodila teplý pléd, ještě by to šlo, uvažovala jsem. Snad by mi nebyla zima. Jako bych tím, že si vezmu lehké plátěné kalhoty a oblíbenou bundičku, mohla pozastavit odcházející léto. Proč vůbec váhám vytáhnout poctivé teplé zimní oblečení? Chci snad zadržet čas? Bojím se stárnutí? Nebo má nerozhodnost jen dokumentuje mou pohodlnost opustit zažité stereotypy?

Vždyť se na zimu docela těším. Podzim mám vlastně ráda. Tak v čem je problém? Proč se mi nechce opouštět oblečení, na které jsem si za pár letních týdnů zvykla? A to mám nové kozačky! Je to divné... Na jaře to bývá jiné. Možná přímo opačné. Jakmile ve vzduchu jen trochu ucítím jaro, shazuju zimník a kozačky a i za cenu lehkých omrzlin vyrážím ven v lodičkách nebo teniskách. Je to snad tím, že nemám ráda těžké oblečení? Anebo špatně snáším chlad? Možná je pro člověka přirozené žít v nějaké přiměřené teplotě a co je mimo určité teplotní hranice, je mu nepříjemné. To potom v průběhu ročních období zažíváme dny, kdy je nám teplotně fajn a dny, kdy to není ono. Moc vedro nebo mrzne, až to praští. Mé myšlenky se už zase stočily k ráji, k tomu výchozímu místu, odkud pocházíme. Že by?

Inu podzim. Bylo by bláhové se tvářit, že není, když rtuť teploměru nevyleze nad deset stupňů. Sundala jsem z věšáku teplou koženou bundu a zauvažovala o rukavicích. Adamovi s Evou Bůh taky opatřil nějaké kožené bundy, když museli odejít z ráje... Kolem krku jsem si ještě uvázala hedvábný šáteček, což je příjemné i teplé zároveň. To Eva neměla, napadlo mne marnivě, jsem na tom líp. Tak, dost houpostí, je čas vyrazit do žloutnoucího listí, studeného větru a dešťových mraků. Je podzim a bude krásný.

Podobenství v hrnci

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednou polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro můj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dyně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách, se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypla jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, mého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Dávná vzpomínka

Tahle fotka je stará sedm let. Jsou na ní naše holky se svou vdávající se nejoblíbenější hlídací tetou. Byly přešťastné, že se smějí s krásnou nevěstou vyfotit. Takhle ji totiž vždycky v duchu viděly. Jako princeznu.

Jaké učebnice používat?

Častým dotazem rodičů, kteří uvažují o domácím vzdělávání vlastních dětí, je také výběr učebnic. Není divu. Učebnice je spolehlivým vodítkem, které poměřuje, jakým tempem postupujeme s probíráním látky. Ukazuje nám i množství látky a hloubku i šíři, do jaké bychom měli nebo mohli různá témata pojmout. Dobře zvolená učebnice bude pomocí, špatně zvolená brzdou.

Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?

„Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?“ ptají se starostliví rodiče. Nemusí. Mohou si vybrat sami. Podle rámcových vzdělávacích plánů, jimiž se v současnosti řídí výuka na základních školách, obsah i rozložení látky je v kompetenci vedení jednotlivých škol. Je tedy důležité domluvit se s učitelem, který bude naše dítě přezkušovat, aby se připravil na zkoušení z témat, která budeme s dítětem probírat. Například v předmětu Prvouka (později Vlastivěda) jsou tematicky pestré a jednotlivá témata se mohou libovolně přesouvat.

Můžeme si vybrat, jaké se nám budou líbit?

Samozřejmě! Je přece důležité, aby se dítěti líbila učebnice, z níž se bude učit. Také je důležité, aby vyhovovala rodiči jako učiteli.
My jsme měli s dcerami důležitý rituál vybírání učebnic. Půlden jsme strávily ve specializovaném knihkupectví a probraly všechny učebnice pro daný ročník. Vybíraly jsme pečlivě, aby učebnice ladila s jejich vkusem a mými požadavky. Nelíbily se mi učebnice graficky příliš zahuštěné, kde bylo na stránce mnoho textu, a taková úprava budila dojmem tlaku. Dávala jsem přednost přehledně uspořádané vzdušně působící grafice.

Musíme používat učebnice vůbec?!

No nemusíte, ale s nimi je to pohodlnější. Já jsem zjistila, že mne některé učebnice znudily, a tak jsem chystala dětem vlastní pracovní listy. Používaly jsme tedy obojí – vlastní materiály i učebnice.
Mne ohromně bavilo si pomocné materiály vytvářet, ale nechtěla bych nikoho děsit, že to taky bude muset. V nabídce knihkupců je spousta procvičovacích pracovních sešitů, které jsou zábavné i hezké a ušetří vám spoustu práce, na niž byste se třeba necítili.

Jára Cimrman a já

Popisovat vztah s Járou Cimrmanem je jako vyprávět o dávném důvěrném příteli. V mládí mi byl tak trochu idolem, později moudrým průvodcem a vykladačem složitostí světa, pomocníkem a inspirátorem ve výchově dětí, spiklencem i útěchou v nepochopení a nedocenění. Chápat Járův život a dílo se ukázalo být prubířským kamenem mnoha mých přátelských vztahů. Ne že bych nemohla kamarádit s někým, koho Cimrman nezajímá, ale takovému vztahu jako by něco chybělo.
S Járou jsem se seznámila, když mi bylo nějakých šestnáct let. Kluci z kapely, mí starší spolužáci z gymnázia, spolu komunikovali v podivných narážkách, kterým jsem nerozuměla. Abych zapadla do party, půjčovali mi gramofonové desky se semináři a hrami Járy Cimrmana. Poslouchala jsem je pořád dokola. Protože se mi nechtělo je neustále vracet a znovu půjčovat, koupila jsem si vlastní. Brzy jsem také dokázala zařadit repliky k postavám a hrám, příslušně správně odpovídat, a později dokonce sama pronášet citáty z her jako připomínky či komentáře v běžných životních situacích.
První představení naživo jsem shlédla na scéně malého divadélka ve svém rodném městě. Do Znojma občas zajížděly divadelní soubory z větších měst, a když přijeli herci z Prahy, nechyběl v hledišti žádný, kdo se považoval za uměnímilovného. Seděli jsme s klukama v přízemí v desáté řadě, před námi paní ředitelka knihovny, vedle ředitel hudební školy s chotí a z lóže nás pochvalným úsměvem zdravila naše profesorka češtiny. Strašně jsme se těšili. Znali jsme text hry dokonale. Kdyby jen text! Pamatovali jsme si každé nadechnutí, intonaci každé repliky, rytmus každého dialogu. Napjatě jsme čekali na oblíbená místa, budou-li znít přesně stejně jako z desky. Zněly. Bylo to tehdy jako sen. Nevím, jaký požitek ze hry (tehdy hráli Hospodu na mýtince) měli jmenovaní diváci, my jsme byli zcela okouzleni. Pamatuji si, že profesorka češtiny potom občas v hodinách utrousila nějakou poznámku, která byla Járovým citátem, a spiklenecky přitom na mne mrkla. Nikdo jiný zpravidla nereagoval, a já byla na toto tajné spojenectví pyšná. Pocit sounáležitosti s někým, kdo ví, mi dával jakousi jistotu a vědomí hodnoty.
Vysokou jsem studovala v Brně. Jako budoucí učitelka češtiny jsem si více všímala jazykové stránky textů Divadla Járy Cimrmana. Fascinovala mne přesnost, s jakou slova nacházela svá místa, nabývala nových odstínů významů a vyjadřovala i svůj pravý opak. Uvědomovala jsem si, že by stačilo jen přehodit pořadí dvou slov nebo zvolit jiné synonymum a účinek by byl pryč! Strašně jsem toužila v tomto oboru vyniknout a alespoň se přiblížit obdivovanému mistrovství slova. Snad i touha pokusit se zacházet se slovy stejně jemně a citlivě jako on mne hnala k vlastním literárním dílům.
Mí spolužáci nadšení pro takovou disciplínu příliš nesdíleli. Ráda vzpomínám na kolegu Béďu, který po celou dobu studií řešil, zda „ten Cimrman fakt byl nebo je to výmysl“. Přiznávám, že jsem jej s velkým potěšením utvrzovala v domnění, že jde o reálnou historickou postavu, vlastně o takového historického disidenta, o němž „se to nesmí nahlas říkat“. Dodnes nevím, co si tehdy opravdu myslel…
Nebyla to však jen jazyková stránka her, co jsem více a hlouběji dokázala vychutnávat a oceňovat. Uvědomovala jsem si další roviny významů, širší souvislosti a pochopila jsem, že čím vzdělanější divák, tím větší potěšení z textů může vydobýt. Po revoluci jsme poslouchávaly nahrávky her s mou americkou kamarádkou Kim, a když jsem jí vysvětlovala, v čem spočívá vtip, vypadalo tak trochu jako přednášky z politologie, historie, vlastivědy, literatury, dějin hudby a filozofie zároveň. Kim říkala, že my Evropani jsme tak kultivovaní a vzdělaní… a mně to dělalo dobře. Byla jsem na Járu jaksepatří hrdá.
Můj manžel, jak jinak, je znalcem a dokáže trousit repliky s kamennou tváří v těch nejvhodnějších chvílích. Právě před chvílí jsem uvažovala o synonymu slova spiklenectví a volala jsem na něj, neví-li o něčem vhodném. Odpověděl: „Co Oto? A Trávníček?“ „Otu právě zkouším a je mi k ničemu,“ odpověděla jsem, neboť manžel se jmenuje Otakar, „zkusím tedy Trávníčka, snad bude hustší…“ Oba jsme se smáli a byla to hezká chvíle.
Společně jsme chodívali na představení do Svatoboje, později do Divadla Bolka Polívky a prožívali tu krásnou pospolitost s ostatními, to vřelé spojení mezi jevištěm a hledištěm, protože všichni jsme si dosazovali do vět významy, které v nich prvoplánově nebyly, ale o nichž jsme nepochybovali. Hry Járy Cimrmana pro nás byly posilou v šedých časech totality. Po revoluci mnohé z „posvátných“ děl i autorů ztratilo sílu, ale ukázalo se, že dílo Járovo má v sobě takové přesahy a takové hlubiny, že i přes změnu režimu oslovuje nejen své staré věrné diváky, ale i jejich děti a děti jejich dětí. Nešlo přece jen o nějaký nesouhlas s režimem, ale o nesouhlas se vším hloupým, špatným a zlým, a toho je v člověku dost a dost za každého režimu.
Děti. Ach, chcete, aby znaly a oceňovaly totéž, co vy. Někdy je to stejné jako s kamarádkou Kim, některé věci, termíny nebo události už dnes nemohou znát! Sledovaly s námi videokazety a později dvd od malinka. Zpočátku se smály vždycky ve stejných chvílích jako my rodiče. Prostě se smály s námi. Později přicházely s otázkami, jež naznačovaly hloubavost jejich povah. Samozřejmě, že nás to lákalo dělat si z nich legraci jako ze spolužáka Bédi, ale pro děti chce člověk vždycky to nejlepší. A tak jsme zastavovali během her i seminářů, vysvětlovali, dokazovali a popisovali. Vytahovali jsme vlastní alba, schované staré výstřižky a deníky. Historie společnosti popisovaná na dějinách rodiny. Děti se učily dobře. Dnes spolehlivě zařadí repliky k postavám a hrám, vtipně je používají a stejně jako my testují své přátele. „Znáš? Neznáš? To, žes viděl v televizi dvě hry, ještě neznamená, že znáš Cimrmana…“ Ve vztahu k vzdělávání dětí musím podotknout, že zejména Cimrmanova šesterka nám prakticky posloužila i v mnoha situacích při výuce v naší domácí škole.
Nechtěla bych na Járu házet všechno, už tak to vypadá podezřele: vybrala jsem si manžela, protože znal Cimrmana, děti vychovávám podle jeho zásad, píšu knihy, protože se mi líbí, jak nakládá s jazykem. Ne, přece nemohu tvrdit, že formoval můj život kompletně celý. Něco ale ještě přiznat musím. Zasáhlo mne a zcela jistě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, jak nestandardně zachází s hodnotami. Běžná měřítka hodnot staví totiž na hlavu a obrací naruby. Velké události, úctyhodné osoby a obecně ceněné věci tak trochu zesměšňuje, bagatelizuje a zpochybňuje. Naopak událostem nepodstatným, osobám opovrženým a věcem bezcenným se dostává pozornosti, péče a zkoumání. Neobsahují snad překvapivě hodnotu, kterou zatím nikdo nepostřehl? A často zjistíme, že ano, je tomu tak. Ukáže se například, že lidé slabí mají stejnou sílu jako ti bez omezení. Kdo jiný než Jára Cimrman by psal role na tělo pro vozíčkáře? Mám ho proto ráda.
Vnímám ho jako nějakého svého strýčka, tak trochu černou ovci rodiny, které vlastně nikdo dobře nerozumí, protože je nevyzpytatelný, ale kterého mají všichni nakonec rádi, i když je takový podivín. Má totiž přes všechny své podivuhodné výstřelky a vášeň pro zkoumání slepých uliček měkké a laskavé srdce.

Musíme držet spolu

„Ale tati, maminka mi to dovolila,“ škemrala Diana. „Vážně?“ podivil se tatínek, „to bych se docela divil. Víš, co zeptáme se jí, až se vrátí domů. Do té doby počkáme.“ „No ale já bych chtěla jít ven hned, víš, holky budou na lavičkách,“ snažila se získat tatínkovo svolení k vycházce dcera.

Maminka měla v zaměstnání odpolední směnu a tatínek se právě vrátil z práce. Neměl tušení, jaké dohody byly nastoleny mezi manželkou a dcerou, nevěděl, jaká jednání proběhla, a nechtěl být nespravedlivý. Kdyby manželka skutečně z nějakých jemu neznámých důvodů povolila dceři jít s kamarádkami ven ještě předtím, než splnila své domácí povinnosti a než si udělala úkoly do školy, měl by toto povolení respektovat. Vyjádřením nedůvěry by se mohl dcery dotknout. Nechce přece říci, že dcera lže. Ale protože znal svou ženu, měl oprávněné pochybnosti. „Možná jsi mamince špatně rozuměla,“ usoudil a byl rád, že přišel na vhodnou formulaci svého postoje.

„Ale tati, já přece nemůžu čekat, až maminka přijde z práce,“ naléhavým tónem pokračovala Diana ve vyjednávání. „Holky už tam jistě jsou. Já všechny úkoly a učení stihnu pak. Beztak toho na zítřek nemáme moc. No tak tati, můžu jít? Já se fakt za hodinu vrátím,“ a upírala své velké modré oči žádostivě do tatínkových.

Tatínek si mnul nos a drbal se za uchem, což u něj bylo jasným znamením nerozhodnosti. Diana očekávala snadné vítězství. Vyzývavě hleděla otci do tváře

Varianta 1

„Víš co, beruško moje zlatá? Já zavolám mamince,“ rozhodl se tatínek. A hned si šel pro mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. Diana svěsila ramínka, stejně jako to dělávala, když byla ještě malá a snažila se vzbudit dojem pronásledované chudinky. Tatínka to vždycky hrozně štvalo, měl dojem, že jím dcera manipuluje.

„Haló, ahoj Marie,“ zahájil rozhovor, „tady Dianka říkala, žes jí dovolila jít hned po škole s holkama ven. Já nevím, neměla bys jí takové věci dovolovat, vždyť to není moudré. Měli jsme se o tom přece poradit. Cože? Že máš vlastní hlavu a nemusím ti všechno říkat? Ale tak jsem to nemyslel, já tě přece nepodceňuju. Ano, respektuju tě a…“ Tatínek se odmlčel a ze sluchátka se linul rozhořčený proud hlasité řeči jeho ženy. Trochu rozpačitě pohlédl na dceru a zaznamenal její pobavený výraz. Přece se nebudeme hádat před ní, napadlo ho a gestem ruky naznačil, aby šla ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech. Tatínek si povzdechl a pokračoval v telefonátu s manželkou.

Varianta 2

„Možná bych mohl zavolat mamince, jak to myslela,“ napadlo ho a poohlížel se, kdepak leží jeho mobilní telefon. „Klidně si jí zavolej, ale víš, jak nemá ráda, když jí voláš do práce kvůli každé prkotině. Vždycky se pak pohádáte. Jen si vzpomeň, jak to bylo posledně,“ namítala Diana. Tatínek nerozhodně hleděl dceři do tváře. Zvažoval její argumenty a musel sám sobě přiznat, že na nich něco je. Manželka skutečně neměla ráda, když ji v práci někdo vyrušoval. Bývala v telefonátu podrážděná a snadno se nechala vyprovokovat k hádce. Jedná se skutečně o tak závažný problém? Nepatří výchova dcer spíže do kompetence matky? Třeba měla žena nějaký rozumný důvod, proč rozhodnout jinak, než se původně dohodli. Možná četla nějakou výchovnou publikaci a ještě to nestačili prohovořit. No skutečně, výchova dětí je obtížný problém.

A tak tatínek rezignoval a s poslední větou, že to tedy nechá na mamince, poslal dceru ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech.

Varianta 3

„Já zavolám mamince, jestli jsi jí skutečně dobře rozumněla,“ napadlo tatínka a hned vzal mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. „Marie, volám jen pro ujištění. Dovolilas skutečně Dianě jít ven dřív, než si udělá úkoly? Že za určitých podmínek? Přesně jak jsme se dohodli? Ano, až si udělá úkoly, což zkontroluju já. No jasně, myslel jsem si to. Měj se hezky, miláčku. Už se na tebe těším.“

Tatínek upřel pobavený pohled na svou dceru. Ta se provinile zavrtěla a očekávala ortel. „Tak, moje milá, maminka řekla, že můžeš jít ven, pokud si uděláš úkoly a ukážeš mi je. Přesně tak jsme se s maminkou dohodli a tak to platí. Takže žádný park, dokud mi nepředložíš úkoly hotové.“ Diana se schlíple odšourala do svého pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. „Tak to bychom měli,“ pomyslel si tatínek, „ty děti jsou pořád stejné. Chtějí rozdělit rodiče a vyrazit z nich, co právě chtějí. Ale my rodiče se nesmíme dát. Musíme držet spolu.“ Spokojeně se usadil s novinami a zabořil svůj pohled do sportovní rubriky.

Jakou variantu byste zvolily vy?

Proč?

Našly byste i jiné řešení?

S Adélkou ve Znojmě

Která škola je vhodná

Při úvahách o výběru vhodné školy jako domovské školy pro domácí vzdělávání je třeba vzít v úvahu několik důležitých faktorů a pak pár nedůležitých. Jako obvykle záleží na tom, co byste chtěli víc, a na čem vám tolik nesejde.

Nejjednodušší nemusí být vždy nejjednodušší

Zdánlivě nejjednodušším řešením je zapsat dítě do spádové základní školy v místě bydliště. Normálně jít k zápisu a pak požádat o individuální plán. Dohodnout se s vyučujícím dotyčného ročníku, protože patrně on bude tím, kdo vám bude poskytovat metodickou pomoc a kdo bude dítě každého půl roku přezkušovat.
Tato varianta je výhodná proto, že nemusíte nikam cestovat. Poskytuje možnost pružně konzultovat podle potřeby. Kdybyste chtěli, dítě může absolvovat některý předmět se spolužáky ve škole (například cizí jazyk, pokud se na něj necítíte).
Tady však také může nastat hned první komplikace. Co když učitel, který vás dostane na starosti, případně spolu s ředitelem školy domácímu vzdělání nedůvěřují, nelíbí se jim to, nechtějí nic takového podporovat a dají vám to najevo. Co vám?! Vašemu dítěti! V ničem vám nevyhoví, budou vám házet klacky pod nohy, jen aby dokázali, že celé domácí vzdělávání je naprostý nesmysl, že dítě patří do rukou odborníkům, kteří vystudovali vysokou školu a mají proto na vzdělávání patent.
Já si nevymýšlím žádné katastrofické scénáře. Od mnoha maminek jsem o podobných zážitcích slyšela vyprávět a jediným řešením bylo změnit školu.
Proto tedy buďte obezřetní a nepodceňujte neochotný přístup v jednání se zástupci školy, do níž chcete své dítě zapsat.

Vzdálenost nemusí hrát roli

Možná jste slyšeli vyprávět o nějaké vzdálenější škole, kde mají s domácím vzděláváním dobré zkušenosti někteří vaši známí, nebo jste se o nějaké dočetli třeba na internetu. Nepodceňujte takovou reklamu! Doprovázející učitel – profesionál vám bude buď povzbuzením a podporou nebo strašákem a noční hrůzou.
Nepřipadá-li vám škola v místě bydliště vhodná, nebo dokonce jste již získali špatné zkušenosti (ředitel při prvním jednání projevil nedůvěru ve vaše schopnosti, odsoudil domácí vzdělávání nebo jinak znevažoval vaše rozhodnutí), poohlédněte se jinde. Uvidíte, že nebudete litovat.

Vždycky záleží na člověku

Jako ve všem, nekoukejte na instituce, ale na člověka. Ve škole s hrůzyplnou pověstí můžete narazit na zlaté srdce a chápající citlivou mysl. Ve vyhlášeném vzdělávacím ústavu se můžete setkat s omezeným tupcem bez citu. Tak to v životě chodí.
Pro informace o školách, kde jsou na domácí vzdělávání specializovaní, si klikněte na webové stránky Asociace pro domácí vzdělávání: http://www.domaciskola.cz/

Přibližte se k Bohu...

Někdy objevím knihu, která vyšla už před pár lety a žasnu, jakým podivuhodným řízením se mi dostala do rukou právě nyní. V době, kdy se stala knižní novinkou, bych nejspíš plně nepochopila a nedocenila její poselství. A teď žasnu, jak přesně a aktuálně ke mně mluví.

Tyto pocity jsem prožívala, když jsem se začetla do již postaršího titulu Larryho Crabba s názvem Přibližte se k Bohu... V češtině vyšel poprvé v roce 2006 a já ho minula. Možná je to dobře. Tehdy mi stačila jediná věta, kterou mi během vyprávění nějakého příběhu řekla kamarádka. Nepamatuju si podrobnosti toho příběhu, nevím už ani o koho šlo, ani proč mi jej vyprávěla. Tu větu ale nezapomenu do smrti. Řekla: „A Bůh se jí zeptal: Budeš se mnou, i když ti nepožehnám?“ Měla jsem pocit, jako by Bůh položil prst na mé srdce. Tak jako táta ukazuje dítěti důležité místo v knížce.

Crabbův titul je o tomtéž. Usilujeme víc o Boží požehnání nebo o jeho přítomnost? Snažíme se ze všech sil, aby náš život fungoval a jsme ochotni pro to respektovat Boží nařízení a pravidla? Přicházíme k Bohu, aby napravil naše manželství, vybudoval naše církevní společenství, zkorigoval životní cesty našich dětí, požehnal našemu podnikání či službě? Nebo k němu přistupujeme jen proto, abychom prostě byli s ním. Abychom ho poznávali víc a víc a stávali se mu podobnými. To je ta otázka: Budu Boha uctívat i tehdy, když se mi v životě nebude dařit? Čekám, že budu-li plnit jeho požadavky, nic mě nebude bolet a on mi za to bude žehnat?

Jistě, že toužíme po Božích požehnáních, ale musíme zjistit, že nejsou tím nejcennějším, co ze vztahu s Bohem plyne. Ti, kdo zkoumají, jaké chování povede ke kýženým výsledkům, mají křesťanský život jako techniku. Pravda se stává pouhým nástrojem. Jsou poutníky Staré cesty. Na Nové cestě se pravda stává osobou. Život – to je Kristus, ne výchova zbožných dětí, navazování nových přátelství, úspěšná služba nebo snaha jednat morálně.

No, dostala jsem na frak. Ale rozhodla jsem se. Nechci hledat v první řadě řešení problémů, ale Boží blízkost. Možná pak nebude potřeba nic řešit.

Crabb, Larry: Přibližte se k Bohu..., Návrat domů 2006.