Popisovat vztah s Járou Cimrmanem je jako vyprávět o dávném důvěrném příteli. V mládí mi byl tak trochu idolem, později moudrým průvodcem a vykladačem složitostí světa, pomocníkem a inspirátorem ve výchově dětí, spiklencem i útěchou v nepochopení a nedocenění. Chápat Járův život a dílo se ukázalo být prubířským kamenem mnoha mých přátelských vztahů. Ne že bych nemohla kamarádit s někým, koho Cimrman nezajímá, ale takovému vztahu jako by něco chybělo.
S Járou jsem se seznámila, když mi bylo nějakých šestnáct let. Kluci z kapely, mí starší spolužáci z gymnázia, spolu komunikovali v podivných narážkách, kterým jsem nerozuměla. Abych zapadla do party, půjčovali mi gramofonové desky se semináři a hrami Járy Cimrmana. Poslouchala jsem je pořád dokola. Protože se mi nechtělo je neustále vracet a znovu půjčovat, koupila jsem si vlastní. Brzy jsem také dokázala zařadit repliky k postavám a hrám, příslušně správně odpovídat, a později dokonce sama pronášet citáty z her jako připomínky či komentáře v běžných životních situacích.
První představení naživo jsem shlédla na scéně malého divadélka ve svém rodném městě. Do Znojma občas zajížděly divadelní soubory z větších měst, a když přijeli herci z Prahy, nechyběl v hledišti žádný, kdo se považoval za uměnímilovného. Seděli jsme s klukama v přízemí v desáté řadě, před námi paní ředitelka knihovny, vedle ředitel hudební školy s chotí a z lóže nás pochvalným úsměvem zdravila naše profesorka češtiny. Strašně jsme se těšili. Znali jsme text hry dokonale. Kdyby jen text! Pamatovali jsme si každé nadechnutí, intonaci každé repliky, rytmus každého dialogu. Napjatě jsme čekali na oblíbená místa, budou-li znít přesně stejně jako z desky. Zněly. Bylo to tehdy jako sen. Nevím, jaký požitek ze hry (tehdy hráli Hospodu na mýtince) měli jmenovaní diváci, my jsme byli zcela okouzleni. Pamatuji si, že profesorka češtiny potom občas v hodinách utrousila nějakou poznámku, která byla Járovým citátem, a spiklenecky přitom na mne mrkla. Nikdo jiný zpravidla nereagoval, a já byla na toto tajné spojenectví pyšná. Pocit sounáležitosti s někým, kdo ví, mi dával jakousi jistotu a vědomí hodnoty.
Vysokou jsem studovala v Brně. Jako budoucí učitelka češtiny jsem si více všímala jazykové stránky textů Divadla Járy Cimrmana. Fascinovala mne přesnost, s jakou slova nacházela svá místa, nabývala nových odstínů významů a vyjadřovala i svůj pravý opak. Uvědomovala jsem si, že by stačilo jen přehodit pořadí dvou slov nebo zvolit jiné synonymum a účinek by byl pryč! Strašně jsem toužila v tomto oboru vyniknout a alespoň se přiblížit obdivovanému mistrovství slova. Snad i touha pokusit se zacházet se slovy stejně jemně a citlivě jako on mne hnala k vlastním literárním dílům.
Mí spolužáci nadšení pro takovou disciplínu příliš nesdíleli. Ráda vzpomínám na kolegu Béďu, který po celou dobu studií řešil, zda „ten Cimrman fakt byl nebo je to výmysl“. Přiznávám, že jsem jej s velkým potěšením utvrzovala v domnění, že jde o reálnou historickou postavu, vlastně o takového historického disidenta, o němž „se to nesmí nahlas říkat“. Dodnes nevím, co si tehdy opravdu myslel…
Nebyla to však jen jazyková stránka her, co jsem více a hlouběji dokázala vychutnávat a oceňovat. Uvědomovala jsem si další roviny významů, širší souvislosti a pochopila jsem, že čím vzdělanější divák, tím větší potěšení z textů může vydobýt. Po revoluci jsme poslouchávaly nahrávky her s mou americkou kamarádkou Kim, a když jsem jí vysvětlovala, v čem spočívá vtip, vypadalo tak trochu jako přednášky z politologie, historie, vlastivědy, literatury, dějin hudby a filozofie zároveň. Kim říkala, že my Evropani jsme tak kultivovaní a vzdělaní… a mně to dělalo dobře. Byla jsem na Járu jaksepatří hrdá.
Můj manžel, jak jinak, je znalcem a dokáže trousit repliky s kamennou tváří v těch nejvhodnějších chvílích. Právě před chvílí jsem uvažovala o synonymu slova spiklenectví a volala jsem na něj, neví-li o něčem vhodném. Odpověděl: „Co Oto? A Trávníček?“ „Otu právě zkouším a je mi k ničemu,“ odpověděla jsem, neboť manžel se jmenuje Otakar, „zkusím tedy Trávníčka, snad bude hustší…“ Oba jsme se smáli a byla to hezká chvíle.
Společně jsme chodívali na představení do Svatoboje, později do Divadla Bolka Polívky a prožívali tu krásnou pospolitost s ostatními, to vřelé spojení mezi jevištěm a hledištěm, protože všichni jsme si dosazovali do vět významy, které v nich prvoplánově nebyly, ale o nichž jsme nepochybovali. Hry Járy Cimrmana pro nás byly posilou v šedých časech totality. Po revoluci mnohé z „posvátných“ děl i autorů ztratilo sílu, ale ukázalo se, že dílo Járovo má v sobě takové přesahy a takové hlubiny, že i přes změnu režimu oslovuje nejen své staré věrné diváky, ale i jejich děti a děti jejich dětí. Nešlo přece jen o nějaký nesouhlas s režimem, ale o nesouhlas se vším hloupým, špatným a zlým, a toho je v člověku dost a dost za každého režimu.
Děti. Ach, chcete, aby znaly a oceňovaly totéž, co vy. Někdy je to stejné jako s kamarádkou Kim, některé věci, termíny nebo události už dnes nemohou znát! Sledovaly s námi videokazety a později dvd od malinka. Zpočátku se smály vždycky ve stejných chvílích jako my rodiče. Prostě se smály s námi. Později přicházely s otázkami, jež naznačovaly hloubavost jejich povah. Samozřejmě, že nás to lákalo dělat si z nich legraci jako ze spolužáka Bédi, ale pro děti chce člověk vždycky to nejlepší. A tak jsme zastavovali během her i seminářů, vysvětlovali, dokazovali a popisovali. Vytahovali jsme vlastní alba, schované staré výstřižky a deníky. Historie společnosti popisovaná na dějinách rodiny. Děti se učily dobře. Dnes spolehlivě zařadí repliky k postavám a hrám, vtipně je používají a stejně jako my testují své přátele. „Znáš? Neznáš? To, žes viděl v televizi dvě hry, ještě neznamená, že znáš Cimrmana…“ Ve vztahu k vzdělávání dětí musím podotknout, že zejména Cimrmanova šesterka nám prakticky posloužila i v mnoha situacích při výuce v naší domácí škole.
Nechtěla bych na Járu házet všechno, už tak to vypadá podezřele: vybrala jsem si manžela, protože znal Cimrmana, děti vychovávám podle jeho zásad, píšu knihy, protože se mi líbí, jak nakládá s jazykem. Ne, přece nemohu tvrdit, že formoval můj život kompletně celý. Něco ale ještě přiznat musím. Zasáhlo mne a zcela jistě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, jak nestandardně zachází s hodnotami. Běžná měřítka hodnot staví totiž na hlavu a obrací naruby. Velké události, úctyhodné osoby a obecně ceněné věci tak trochu zesměšňuje, bagatelizuje a zpochybňuje. Naopak událostem nepodstatným, osobám opovrženým a věcem bezcenným se dostává pozornosti, péče a zkoumání. Neobsahují snad překvapivě hodnotu, kterou zatím nikdo nepostřehl? A často zjistíme, že ano, je tomu tak. Ukáže se například, že lidé slabí mají stejnou sílu jako ti bez omezení. Kdo jiný než Jára Cimrman by psal role na tělo pro vozíčkáře? Mám ho proto ráda.
Vnímám ho jako nějakého svého strýčka, tak trochu černou ovci rodiny, které vlastně nikdo dobře nerozumí, protože je nevyzpytatelný, ale kterého mají všichni nakonec rádi, i když je takový podivín. Má totiž přes všechny své podivuhodné výstřelky a vášeň pro zkoumání slepých uliček měkké a laskavé srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat