Svrbící prsty

„Už mě svrbí prsty,“ svěřila se dceruška. Přikývla jsem s porozuměním: „To mě taky.“ Rozuměly jsme si bez dlouhého vysvětlování. Dnes byl totiž mimořádně krásný den. Slunko svítilo, jako by byl už aspoň teplý duben, vzduch skoro jarně voněl a nám se při pohledu z okna zdálo, že nás naše zahrada přímo hlasitě volá.

„Já budu hrabat a ty budeš stříhat růže,“ plánovala Adélka. „Hm, ano a trochu zastřihnu i keře,“ těšila jsem se na tu práci. „Nevíš, jestli už raší tulipány?“ napadlo mě se zeptat, protože znám zvědavé spády své dcery. Není divu, je přece aspoň zpoloviny po mně. Ona se usmála a spustila podrobný přehled, co kde už raší, co kde kouká a kde ještě nic neleze. Mohla jsem to čekat! Vím o ní už přece, že když se vrátí ze školy, musí hned ale hned aspoň na chvíli vyběhnout na zahradu. Ke své duševní hygieně nutně potřebuje protančit trávníkem od meruňky ke skalníku, přivonět ke květinám, utrhnout si stéblo pažitky, pohladit trávník a aspoň jednou hrábnout do hlíny. Naprosto ji chápu. Tohle máme totiž společné.

Nevím, jestli to je tím, že můj tatínek byl zahradník. Mohlo by to být ale i tím, že já běžně pracuju s papírem a nehmotnými slovy, zatímco na zahradě je všechno tak konkrétní a hmatatelné. Cítím úlevu, když po dlouhém koukání do monitoru počítače nebo probírání se v papírech mohu vzít do ruky hrábě, motyku nebo zahradnické nůžky a dělat něco opravdového. Přes zimu se nic takového dělat nedá, a tak na jaře už vždycky nedočkavě vyhlížím, kdy hlína změkne, pupeny na větvičkách keřů se začnou nalévat a první jarní květiny vystrčí své zvědavé prstíky z hlíny ven na sluníčko. Přitom mne napadají všelijaké myšlenky. Jak to ty sněženky dělají, že se dokážou bez poškození prodrat tou ještě zmrzlou tvrdou hlínou, ale přitom malé dítě je v prstíkách zmačká? Kdo je tak podivuhodně a nepochopitelně stvořil?

Už jen pouhé pomyšlení na práci na zahradě mě naplňuje potěšením. Toužím naplnit plíce svěžím jarním vzduchem, vůní trávy a vlhké hlíny. Mé prsty by chtěly prohrábnout měkkou hlínu nebo sevřít plnou hrst suchého listí vyhrabaného z trávníku. Nemůžu se dočkat, až budu kypřit půdu kolem růžových keřů a obhlížet, jak na mne mrkají rašícími očky. Když se budu vracet domů, vždycky si ponesu nějakou malou kytičku a samozřejmě taky hrst bylinek. Čaje z čerstvé máty se nebudu moci nabažit. Už aby to bylo. Nemůže to přece dlouho trvat. Pár dnů a oteplí se, zavane vlahý jarní vánek a my se vydáme s dcerou vytěšené potěšení naplno prožívat. 

Aspoň dvacet druhů

Potkala jsem Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin. Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo, jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.

Monika je opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.

„No ale kvůli Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na náměstí a tak.“  „Tak to máme čas na kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku. Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“

Sotva jsme poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně, Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“ Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“

Monika se zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.

Když jsme spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto závěrech jsme si objednaly grog.

„Už to chápu, není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům, ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala, sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.

Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…

Kaštany

Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany. Ještě nedávno, není to tolik let, jsme je vášnivě sbírali s dětmi. Pytle plné kaštanů, kapsy plné kaštanů, tašky plné kaštanů... Doma se pak kutálely všude, míchaly se do ořechů a moje popelky je zase přebíraly. Zestárlé bez lesku jsme nosili na rodinných výpravách prasátkům v oboře.
 Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!

Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?

Kdo si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.

Pokud vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to potěší...

Podobenství v hrnci

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Končí léto a začíná podzim

Začal nový školní rok. Každé první září je pro mne tak trochu prvním lednem. Něco krásného končí a něco krásného začíná. Prázdninové uvolnění se zase zarovná do běžných řádů, kratší a posunutá pracovní doba se znovu usadí do své původní polohy. Zase budu vařit jídla, která nesním a jíst obědy, které jsem neuvařila. Prostě to tak vychází.

Letos jsme opravdu hezky oslavili Pavlínu – Silvestra prázdnin. Na zešeřelé zahradě Anička rozsvítila spoustu svíček a lampiček, Adélka nakrájela různé ovoce a s kostkami ledu nachystala do velké polévkové mísy temně rudou sangríu. Já jsem připravila zeleninový salát se slaným sýrem. Společně jsme v altánku na setmělé zahradě jedli salát s čerstvým chlebem a pak popíjeli sangríu. Povídali jsme si o prázdninových zážitcích, smáli se a vzpomínali. Ačkoli nikdo z nás hned prvního září nenastupuje nikam do školy ani nezačíná vyučovat, přesto jsme měli pocit, že něco krásného skončilo.

Pro mne skončila možnost jít si ráno zaplavat do venkovního bazénu a pak se třeba povalovat na lehátku na slunci, nebo si pak zaskočit na trh a nakoupit  všelijaké laskominy. Potom zbytek dopoledne věnovat čtení, psaní, kuchtění nebo luštění sudoku. Můj život se od prvního září zase podrobí jinému řádu. Moje prázdninová pracovní doba, již nazývám ulejvací, bude  opět pokrývat dopoledne i odpoledne. Je to zvláštní, ale na podzim vždycky mívám pocit, že mám daleko méně volného času. Přemýšlela jsem o tom, a není to tím, že bych o tolik déle pracovala. Je to hlavně tím, že den se krátí a světla ubývá. Na večerní šero reaguju ospalostí. Zdá se mi, že jsem strašně unavená a musím jít do nejdřív do postele, ačkoli za plného slunečního svitu v létě ve stejnou hodinu odcházím z domova si zaplavat, pracovat trochu na zahrádce nebo něco podobně aktivního.

Rozhodla jsem se, že budu využívat dne co možná nejdéle. Dokud to jen trochu půjde, chodím hned ráno na zahradu a medituju v altánku. Zrána je už chladno, ale ten pocit venkovního vzduchu a prostoru je nenahraditelný. Navíc tam je samozřejmě nejmenší nebezpečí, že budu chtít nebo případně muset s někým mluvit. Protože je mimořádně teplý a slunečný začátek září (no jistě, astronomický podzim ještě nenastal), hned po práci běžím na koupaliště. Počítám dny, kdy ještě bude venkovní bazén otevřený a nechci minout ani jediný. Chci si do sytosti užít té rozkoše plavat v chladivé vodě pod širou oblohou. Vždyť víc než půl roku si ji nebudu moci dopřát!

Včera jsem vytrhala z truhlíků odkvetlé letničky a plánuju je nahradit chryzantémami a vřesem. Dneska jsem dostala první letošní právě spadlý kaštan a u okénka na rohu už měli burčák. Často myslím na to, že všechno letní je právě dnes možná naposled. Prožívám vděčnost za samozřejmá drobná potěšení. Do jednoho uzlíčku se mi mísí smutek z odcházejícího léta a radost z přicházejícího podzimu. Je to zvláštní a hezké. Zdá se mi, že tohle roční období nějak odráží období života, které právě žiju. Končí léto a začíná podzim.

Slavíte Pavlínu?

Konec prázdnin, to je přece něco jako Silvestr, ne? Rozhodně podoba obou konců je víc než těsná. Něco se končí, definitivně končí a něco nového definitivně začíná. Každé dítě, každý učitel a snad i každý rodič dětí školou povinných to tak jistě cítí. 

Když se tedy může tak halasně oslavovat svátek konce kalendářního roku, náhodou připadající na jméno Silvestr, proč bychom my, kterých se to týká, nemohli slavit podle libosti konec prázdnin – nebo možná ještě i konec předchozího školního roku. Mimochodem jaké jméno připadá na posledního srpna? Pavlína?

Slavit Pavlínu? Jak ji oslavíme? Objednám chlebíčky a rychlé špunty na Pavlínu. Nebo ne. Možná uděláme poslední letní táborák a opečeme špekáčky, ty se k prázdninám tak nějak líp hodí. Kdyby vyšlo počasí, šli bychom ještě na koupaliště, na přehradu na lodičky nebo na výlet někam na hrad. Tohle přece obvykle o prázdninách děláváme, a tak by možná bylo hezké ten den podnikat něco typicky prázdninového.

Třeba by se hodilo hodnotit a bilancovat, jak se to dělává před Silvestrem. Můžeme se ptát: Co jsme si od letošních prázdnin slibovali a jak to vyšlo nebo nevyšlo? Stihli jsme všechny naplánované výlety, výpravy a toulky? Prolezli jsme všechny hrady a zámky v okolí? Navštívili jsme babičky, tetičku Vlastu i strejdu Pepu s tím jeho rozmazleným jezevčíkem? Naučila se naše holčička plavat? A co váš syn? Už zvládne sám uvařit polívku z pytlíku a smažená vajíčka? Kolik táboráků jsme si společně s dětmi užili? Dva? Tři? Čtyři? Nebo jsme to zase nestihli, protože bylo pořád něco důležitějšího a neodkladného? Poznali jsme se s dětmi během těch volných dvou měsíců lépe? Měli jsme na sebe opravdu víc času, když jsme na sebe měli víc času?

Možná, že na Pavlínu (stejně jako na Silvestra) budeme plánovat nový školní rok. nejdotaženější oslava Pavlíny je s péefkami! Taková ta přáníčka zdravíčka a štěstíčka do nového roku. Vždycky se to píše dohromady pro Vánoce i Silvestra: Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Kdo by to neznal… Zlaté podkůvky, roztomilí kominíčci, zelené čtyřlístky, růžová prasátka se zakrouceným ocáskem, prskavky nebo číše bublinkového moku. Ty obrázky by se když tak daly převzít. Ani s inovací textu nebude moc práce. Přece jen tradice jsou taky hezké. Bude to asi takhle: Veselý konec prázdnin a šťastný nový školní rok!

Tak hezkou Pavlínu!

Ochutnávka ráje

Na jednom kalendáři jsem si přečetla hezký aforismus: Život je možná jenom upoutávka na něco mnohem lepšího. Nadšeně souhlasím. Zejména když procházím v létě trhem. Náměstí, kde se už od středověku trhy konají, se příznačně jmenuje Zelný trh. Prostě Zelňák. Je to mé oblíbené místo.

Například dneska jsem si přivstala, abych to všechno stihla, a vyrazila na trh hned zrána. Myslím, že ráno jsou ceny nejvyšší (kolem poledne už se slevuje a odpoledne dostanete dva svazky mrkve za cenu jednoho nebo vám k zelí přidají ještě kytičku pažitky), ale zase mám největší výběr zboží. Na trhu si uvědomuju, jak jsem mlsná. U stánků s ovocem musím častěji polykat sliny, jak mám chuť na všechno, co se tu vystavuje. Tolik barev, tvarů a vůní! Maliny, jahody, ostružiny, višně, angrešt, rybíz červený, černý i bílý, borůvky zahradní i lesní, to všechno se na mne culí z malých košíčků nebo krabiček. Broskve mají velké i malé, rudé i žluté a hned vedle nich září meruňky a nektarinky. Letní jablka voní na pět metrů a hrušky máslovky hrdě špulí do světa svá žlutozelená bříška. Nezmínila jsem se o hroznech a melounech jenom proto, že jsem to ještě nestihla. Při pohledu na to všechno rozmanité bohatství se mne zmocňuje čirá blaženost. Navíc skoro každý vám dá ochutnat. Jediným mým problémem je, že pak nemůžu unést košík plný těch dobrot, co jsem musela nakoupit. Vleču se domů s obrovským nákladem, bojím se, abych si to nepomačkala, a v duchu se hubuju. Příště toho koupím míň, rozhoduju se jako pokaždé a vždycky marně.

Zeleninové stánky nejsou o nic chudší. Papriky všech tvarů a barev, sladké i pálivé se rozkládají vedle rajčat červených kulatých, soudkovitých i miniaturních třešňových. Rajčata ovšem mohu mít i žlutá, oranžová a nafialovělá skoro až do černa. Někteří trhovci mi poradí, k jakému zpracování je který druh zvlášť vhodný, podle toho poznávám pěstitele. Nepoučení prodejci nevědí nic. Na ty si dávám pozor, protože jejich zboží nebývá místní. Zvlášť ráda nakupuju u jednoho pána z Medlova. Jeho sortiment není příliš široký, ale zato vám o jednotlivých odrůdách řekne všechno. Když mluví o tom, jak sázel salát, jak žena jednotila ředkvičky, nebo jak strávili večer otrháváním fazolek, září mu oči. Jeho jarní máslový hlávkový salát – to je jarní poezie, kterou s dobrou zálivkou směle postavím vedle Máchy.

Moc ráda nakupuju u babiček s malinkými stolečky, na nichž jsou pečlivě vyskládány polévkové zeleninové balíčky, svazečky mrkve, jarní cibulky nebo mladého pórku a kytičky bylinek. Některé mívají ještě vylouskané vlašské ořechy, jiné prodávají i vyloupané fazole. Když si toho koupím víc, vždycky dostanu ještě nějakou malou pozornost. Připadám si jako velevážená zákaznice.

Celou tou ódou na Zelňák (a to jsem se vůbec nezmínila o květinách, všelijakých sazenicích ani o bylinkách, mlčela jsem o moštech, burčáku a medu, vyhnula jsem se stánkům s pečivem, domácími uzeninami a kořením), tak tím vším chci říct, jak se těším do nebe. Jestliže tady na zemi prožívám takovou štědrou hojnost rozmanitých druhů dobrot, co teprve tam? V bibli se popisují stromy, které rodí každý měsíc několikeré druhy ovoce. Umíte si to představit? Já ne. Jsem unešená už tady na zemi, která je teprve malou ochutnávkou ráje.

V jemném vánku

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při  věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).  Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných vnitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.

A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Potěšení u popelnic

Uklízela jsem. Proběhla jsem bytem, přenesla pár věcí sem a jiné zase tam, posbírala suché prádlo ze sušáku, zastrčila pár knížek do knihovny, vyměnila vodu kytkám ve váze a chtěla jsem ještě zastrčit přečtené noviny do stojánku. Jenže to nešlo. Byl plný.

No bodejť. Však jsme měli uskladněny noviny za dva týdny. Stojánek byl nacpaný k prasknutí. Vybrala jsem tedy všechny výtisky až na poslední sobotní a přesunula jsem je do koše na papír. Tedy chtěla jsem je tam dát, ale taky to nešlo. Koš na papír byl taky plný. Jenže kam teď se svazkem starých novin? Jak jsem se tak s tím uklízením rozšoupla, nechtělo se mi brzdit a dělat nějaké kompromisy. Rozhodla jsem se vynést papír. Není to tak jednoduché jako vynést běžné odpadky. Musí se jít dál, dolů ulicí až za roh, kde se nacházejí kontejnery na tříděný odpad. Ale odhodlala jsem se tu výpravu podniknout.

Vytáhla jsem přetékající koš a ve spíži našla dvě kartonové krabice, které čekaly, „až někdo půjde s papírem“. Naskládala jsem do krabic papíry z koše a završila jsem své úsilí hromádkou starých novin. Hodila jsem na sebe kabát, skočila do bot a strčila klíče do kapsy. Balancovala jsem po ulici se dvěma na sobě postavenými krabicemi plnými starého papíru. Hrozně jsem se snažila jít rychle, protože to bylo těžké, ale zároveň opatrně, abych nic nevysypala. Jak bych to sbírala?

Když jsem dorazila ke skupince kontejnerů, měla jsem toho tak akorát dost. Ta ekologie mě fakt zmáhala. Krabice se mi zdály těžké a nesly se mi nepohodlně. Zastavila jsem před tou plastovou příšerou, do jejíž obrovské tlamy se házel starý papír a zarazila jsem se. Jak to teď provedu?

Nedokážu jednou rukou odklopit víko kontejneru a ve druhé udržet ty těžké krabice. Budu je muset postavit na zem, otevřít víko a pak je teprve hodit dovnitř. Pozorně jsem postavila krabice na zem, protože se mi nechtělo honit drobné papírky po chodníku a trávníku, kdyby se náhodou vysypaly,  a zápasila s víkem kontejneru. Šlo to ztuha. Vtom jsem periferním viděním zpozorovala dvě tmavé postavy blížící se ke mně. Naposledy jsem zacloumala víkem kontejneru a ono se otevřelo. Chopila jsem se vrchní krabice a opatrně ji překlopila dovnitř. „Tak a teď tu druhou,“ řekla jsem si v duchu. Ovšem černá postava mne předešla. Mladý muž v uniformě městské policie, blonďatý a růžolící se shýbl, popadl krabici a obratně ji umístil, kam patřila. Oprášil si symbolickým gestem ruce, hezky se na mě usmál a popřál mi pěkný den. Rychle jsem zavřela v údivu pootevřená ústa a poděkovala. „Páni, tak myslím, že pěkný den už začal,“ napadlo mě, když jsem kráčela ulicí zpátky domů. „Vždyť tohle bylo nefalšované potěšení!“

Polední pauza

Uvědomila jsem si to, když jsem seděla u stolu v malé jídelně a nabírala horkou polévku. Na můj strašný hlad byla přesně tím pravým. Nikdy bych si nepomyslela, že obyčejná horká polévka může být takovým potěšením, ale od té doby, co trávím v zaměstnání nikoli šest ale osm hodin denně, jsem leccos přehodnotila.

Dříve jsem na obědy nechodívala. Vzala jsem si z domů nějakou svačinu a pořádný oběd jsem si dala až zase doma. Připadalo mi to nějak zbytečné. Nebylo to úplně moudré, jenže já jsem to neviděla. Mívala jsem strašný hlad a na domácí oběd jsem se opravdu těšívala. Jedla jsem ho ovšem nikoli v poledne ale až navečer. Pak jsem byla vždycky tak vyřízená, že se mi už do ničeho moc nechtělo. Vždycky jsem řešila, jestli si mohu dát šlofíčka, protože hrozilo nebezpečí, že už do rána nevstanu. Moc se mi takový režim nelíbil. Nevadil mi ovšem natolik, abych se cítila nucená ho nějak změnit.

Delší pracovní doba se mi taky nelíbila, ale její pozitivní dopad jsem pocítila brzy. Najednou už jsem nemohla jen tak posvačit a obědvat místo večeře. Bylo to strašně divné. Buď už jsem neměla vůbec hlad, nejedla jsem a bylo mi slábo, nebo jsem jedla, ale jíst oběd k večeři mi nesvědčilo. Uvědomila jsem si, že to není v pořádku. Vzpomněla jsem si na staré dobré pravidlo životosprávy, jíst méně ale častěji. Jak jsem mohla zapomenout? Naordinovala jsem si tedy doprostřed pracovní doby polední pauzu a rozhlédla se, kam bych tak mohla chodit se v poledne najíst. Možností v mém okolí je naštěstí spousta, mohu si vybírat.

Teď už zase obědvám v poledne. Večer nechodím domů vyhladovělá a to mi umožňuje se ještě pustit do nějaké práce a pak třeba něco malého smlsnout. Cítím se líp. Můj život dostal zase lepší řád, mé stravování pravidelnost.  A objevila jsem také nové potěšení – polední pauzu. Opustím práci nejen fyzicky tím, že odejdu na oběd, ale odpočinu si od ní i v myšlenkách. Má mysl může zpracovat všechny dopolední podněty a často mě napadne překvapivé řešení. Nebo mě nenapadne nic, ale i tak je mi fajn. V klidu si užívám jídla a malé procházky, můj den získal dynamiku, která mu chyběla. Taková jednoduchá a samozřejmá věc!

Sdílené potěšení

Šly jsme takhle včera s naší Aničkou po ulici. Ona kráčela do školy, já do práce. Vykračovaly jsme si pěkně spolu jako dvě velké holky, trochu jsme švitořily, trochu už jsme každá myslela na to, co ji dnešního dne kde čeká. 

Blížily jsme se ke křižovatce s širší a hlavnější ulicí, po které jezdí i tramvaje, když tu náhle jsme obě strnuly a jednohlasně vykřikly: „Jé! Dívej! Vánoční stromečky!“

Kolem totiž přejel náklaďák plný vánočních stromků a mířil zřejmě do centra města, aby zásoboval prodejce. Obě jsme se naplno rozesmály. Radostí, že už je to jisté, že už opravdu co nevidět budou Vánoce. Veselím, že obě jásáme jako malé děti a projevujeme to stejným způsobem. Úplně fyzicky jsem cítila, jak se máme rády – bylo to takové hřejivé teplo, které se šířilo odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Na další křižovatce jsme se rozloučily letmým políbením a lehkým objetím a pokračovaly každá svou cestou. Anička do školy, já do práce. Přetrvávající teploučké tetelení ještě stále zahřívalo mou dušičku a já jsem si uvědomila, jak je to hezké,  moci nějakou malou radost s někým sdílet. Jedno staré přísloví říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Myslím, že tak nějak to bude.

Zkuste se tedy tento týden o svou radost z čehokoli s někým podělit. i kdyby to měla být prodavačka u pokladny v samoobsluze, s níž se poradujete, že rohlíky jsou pěkně čerstvé, nebo v chodbě u schránek s pošťákem, že toho má teď před Vánoci moc, což je krása, protože tak můžeme vědět, že se lidi přece jen ještě mají rádi, když si píšou. Určitě na něco přijdete, když to budete hledat. A pak se pozorujte, jestli to budete mít jako já: takové hřejivé teplo, které se šíří odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Spokojený večer

Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo? Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.

Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky, šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.

Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je nápad! Budu na sebe jako na cizího.

Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo, to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo. Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový večer.

Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase jiné potěšení. 

Překvapivé potěšení

Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě, ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.

Dodnes se snažím žehlení se co možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám. Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka. Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek. Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.

Na výstavě o hospodyňkách v muzeu jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými. Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.

Celou cestu domů z muzea jsem na to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála, a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já? Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků, nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním žehlení taky kus potěšení?

Červené lentilky

Moje velká holčička dostala chuť na něco sladkého. Hledala ve svých tajných skrýších nějaké zapomenuté dobroty, ale nic nenašla. Pátrala ve skříňce na sladkosti v kuchyni, ale nic tam nebylo, jen poslední dvě žvýkačky a jedna műsli tyčinka a to nebylo ono. Obcházela kolem mne a nenápadně vyzvídala, jestli náhodou nemám někde něco zapomenutého, co by jí tak mohlo chutnat.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.

„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.

Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze  servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.

Půjčte si něco!

Milena mi půjčila knížku. Starou klasickou beletrii. Zamilovaný příběh. Takové to odpočinkové čtení ke kávě, do vany nebo k horkému grogu, když za oknem prší. Je to přesně ten typ knihy, na který v běžném chvatu nemám čas. Ona to Milena myslela dobře, sama knížku našla zastrčenou v zadní řadě police v knihovně, přečetla si ji a pak mi ji přinesla, že se mi bude líbit, že je to taková pohoda, že to určitě ocením.

Mně se to moc nezdálo, spíš jsem předpokládala, že na čtení tohoto typu nebudu mít ani náladu ani čas, jenže jsem Milenu nedokázala odmítnout. Cítila jsem se jako slaboch, hlavně ve chvíli, když odcházela a oznámila mi, že si pro knihu přijde za týden. Už za týden? Není ta holka nutič? Nejsem já zbabělec? Knihu jsem odložila na svůj noční stolek bez valného nadšení. Ach jo, to je tedy situace...

To bylo předevčírem. Včerejší den stál opravdu za to. Od rána jsem se nezastavila. Čekalo mne několik setkání, jednání, přesunů z místa na místo, a taky převlékání, protože na slavnostní vernisáž a na jednání ve sportovní hale přece nemůžete ve stejném oblečení. Když jsem večer dorazila domů, moje holčičky mi k večeři ohřály dnes ještě nesnědený oběd. Pochlubily se, že sundaly prádlo, jedna vyluxovala předsíň a druhá uklidila v kuchyni. Pochválila jsem je zemdleným hlasem a bylo mi jasné, že dnes už budu jen odpočívat. Žádnou práci si už nedovolím. A vtom jsem si vzpomněla: je tu ta kniha, co ji musím za týden vrátit!

Dcery mi uvařily konvičku čaje, na stolek vedle mne postavily mísu s jablky a vzdálily se do svého pokoje. Já jsem si zabalila nohy do deky a v houpacím křesle jsem se ponořila do toho půjčeného románu. Byla to limonáda, ale krásná! Zasmála jsem se i slzička dojetí mi skanula. (Vzali se.) Když jsem za dvě hodiny pokládala přečtenou knihu na stolek a odcházela do koupelny, bylo mi dobře.

„Jestlipak bych si tu knížku přečetla, kdyby nebyla vypůjčená? Kdybych věděla, že si ji mohu přečíst kdykoli později, že to nijak nespěchá?“ uvažovala jsem. Musela jsem si přiznat, že nikoli. Nečetla bych to. Připravila bych se tak o příjemnou chvíli odpočinku. Jistě bych mohla odpočívat zase nějak jinak, ale taková námitka nemá smysl.

Můj návrh pro potěšení tohoto týdne tedy pobízí: Půjčte si něco, co budete muset do týdne vrátit. Tlak zodpovědnosti vás přinutí najít si čas a užít si to. A nemusí to být jen kniha! Půjčit si můžete film, hudbu, masážní přístroj, hudební nástroj, plesové šaty… nebo co já vím. Dá se v tom najít potěšení.

Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou. 

Já jsem exponát

Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí, jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé město se stalo kulisou jejich prohlídky.

Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy, kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy. Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té expozice jsem i já.

Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy. Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí? Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?

Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já? Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat. Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády. Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu, větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.

Rtěnka

„Tak může být?“ zeptala se mě mladá dáma v bílém plášti, s dokonalým účesem i nalíčením. Beze slova jsem přikývla a ona zaštrachala ve velké zásuvce, vyňala malou krabičku se zlaceným nápisem a příslušným číslem a odcházela k pokladně. Následovala jsem ji jako ovce a už hned teď jsem věděla, že je to všechno špatně. Nebudu tu rtěnku používat! Zbytečně si ji kupuju, je to chyba. Nicméně jsem se neodvážila prodavačce oznámit, že jsem si koupi rtěnky rozmyslela a nebudu si ji brát. Pečlivě ji se mnou vybírala, snažila se vcítit do mých nároků, byla na mne milá. Zaplatila jsem, do sáčku s malou krabičkou jsem kromě účtu a letáku ještě dostala malinký vzorek nového parfému a plná odsouzení jsem opustila obchod.  

Zahanbeně jsem se vydala na cestu domů. Co jsem to udělala? Děsila jsem se sama sebe. Proč jen jsem si tu rtěnku kupovala? Vždyť novou nijak zvlášť nepotřebuju, ani se mi zas tak moc nelíbila, dokonce byla dost drahá… Proč dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci? Původně jsem plánovala, že bych se ještě stavila někde v kavárně na kávu, ale bylo mi tak hrozně, že jsem to zamítla. Nic, jedu domů.

Pokusila jsem se nastoupit do narvané tramvaje. Vmáčkla jsem se do pátečního davu studentů, kteří odjížděli na víkend domů, jejich batohů a žen s plnými nákupními taškami a ujížděla dvě zastávky k domovu. V levé ruce, pravou jsem se držela tyče, jsem se snažila udržet igelitku nacpanou knihami z knihovny, nákupní tašku plnou potravin na víkend a malou elegantní taštičku s tou zbrusu novou rtěnkou. Cítila jsem se příšerně. Zdržela jsem se v té parfumerii, už jsem mohla dávno doma žehlit nebo chystat rodině večeři. Utratila jsem peníze za úplnou zbytečnost. A co nejhoršího? Chtěla jsem takhle získat potěšení a nepodařilo se mi to. Proč jsem chtěla získat potěšení novou rtěnkou? K čemu je potěšení? Přece pro hladovou duši. Může taková věc nasytit hladovějící duši? A na co má moje hladová duše vůbec chuť? Chutná duši nová rtěnka? 

Málem jsem přejela svou zastávku. Prodírala jsem se k východu, někomu jsem šlápla na nohu, ani nevím, komu jsem adresovala svou omluvu, div že jsem nespadla za schůdků. V břiše mi kručelo hlady, nohy v lodičkách mě pálily a plné tašky se mi zdály čím dál těžší. Cítila jsem se tak unavená, že jsem se posledních pár metrů naší ulicí už sotva vlekla. Strašně jsem se těšila, až se doma vyzuju, uklidím nákup, napiju se studené vody a na chvilku se posadím s nohama nahoře.  Na rtěnku jsem se snažila vůbec nemyslet. To vyřeším, až si aspoň trošku odpočinu, utěšovala jsem se. Nějak se mi podařilo dojít k domu, s pomocí lehké akrobacie vytáhnout z kapsy klíče a nic přitom neupustit, odemkla jsem domovní dveře a vstoupila do chladivého příšeří. Za chvilku už za mnou zabouchly dveře od bytu a skopla jsem z nohou lodičky. Tašku s nákupem jsem postavila na zem ke kuchyňské lince, knihy jsem upustila vedle a šla jsem si do koupelny umýt ruce. Do skleničky na čištění zubů jsem si napustila studenou vodu a zhluboka jsem se napila. Čím to, že voda z kohoutku v koupelně chutná vždycky líp než v kuchyni? 

Výjimečně jsem byla sama doma. Holky ještě nepřišly ze školy a muž je někde na svých toulkách. Tak jsem si udělala pohodlí. Usadila jsem se v pohodlném křesle na balkoně a nohy jsem si položila na židli. Za záda jsem si vsunula polštář a zavřela jsem oči. Chvíli jsem nevnímala nic. Potom jsem si uvědomila, že ve větvích stromu kousek ode mne se honí a pokřikují sýkorky. Ucítila jsem lákavou vůni hovězího vývaru odněkud z horního patra. A pak jsem si uvědomila ten zřetelný pocit provinilosti kvůli tomu nesmyslného nákupu nové rtěnky. „Tak co s tím provedem?“ zeptala jsem se sama sebe. „Proč jsem si tu rtěnku teda vlastně kupovala?“ Chvíli jsem přemítala: „Chtěla jsem si dopřát malou radost. Odměnit se za namáhavý týden. Nasytit hladovou duši. Ale chtěla jsem opravdu rtěnku? “ Věděla jsem už, že rtěnka nebyla správným řešením. Co ale bylo tou malou radostí, tou odměnou, tou potravou k nasycení duše? Možná malá procházka pod stromy. Možná tichá chvíle v soukromí s nohama nahoře. Možná sklenice studené vody natočené z kohoutku v koupelně.

Jak to, že hledám občerstvení jinde, než se pro mne skutečně nachází? Co je pohodlnější? Koupit si novou rtěnku nebo se posadit doma o samotě s nohama nahoře a jen tak chvíli být? Jít si sednout do kavárny nebo se vydat na malou procházku do přírody?  Většinou doopravdy toužím po těch levnějších a méně náročných věcech. A ty mi také nakonec udělají dobře.

Ještě chvíli jsem poseděla a bavila jsem se pozorováním sýkorek. Ulevilo se mi. Uklidila jsem nákup, převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a vytáhla jsem z tašky knihu. V ledničce je hrnec polévky od včerejška. Dneska nevařím. Potřebuju si číst. A nakonec, co? Ta rtěnka bude dobrá…

Lov

V poslední době se mi to stává docela často. Někdy nad ránem se budím a nemohu usnout. V hlavě se mi honí různé myšlenky, navzájem se hádají, zápasí spolu, strkají se a já sebou házím na posteli, převracím se z boku na bok, přetahuju si peřinu přes hlavu a zase ji odkopávám. Nevím, co si přeju víc – zda pořádně usnout, a nebo se pořádně probudit. Možná stárnu.

Když začne svítat a s hlasy ptáků se probouzí den, já trhaně usínám. Při vstávání pak mám dojem, že jsem bděla celou noc, i když to jistě není pravda. Jsem z těch myšlenek celá umořená. Většinou to bývají různé strachy, honičky, nebezpečné výpravy a napínavé čekání. Méně často se mé myšlenky točí kolem situací, které jsem už někdy zažila. Znovu je promýšlím a zkoumám, jestli jsem se zachovala správně, jestli všechno, co jsem řekla, jsem říci měla a naopak, zda to, co jsem zamlčela, mělo být zamlčeno. Zřejmě nejmíň ze všeho jsou mé myšlenky příjemné. Pokud ale před nikým neprchám, s nikým se nehádám, nic nezpytuju a nikam nepadám, bývá to hezké. Připomínám si, za co všechno mohu být vděčná. Většinou je toho tolik, že než to promyslím, znovu usnu. Ráno se pak cítím zvláštně blahobytně. To jsem asi šťastná, když mám tolik důvodů k vděčnosti, myslívám si a dělá mi to dobře.

Po jedné šťastně probdělé noci jsem uvažovala, jak to zařídit. Ráno jsem se totiž cítila docela svěže, protože ačkoli jsem toho moc nenaspala, mé myšlenky byly hezké. Jak to udělat, aby mé noční myšlenky byly ty hezké? Mohu já v tom hejnu, co mi krouží hlavou a nad ránem mi nedá spát, mohu já vybrat tu myšlenku, kterou chci, a nějak ji polapit? Pak bych se zabývala tím, čím se chci zabývat, pustila bych si do mysli to, co se mi líbí. Je to ale možné? Jde to vůbec?

Ve stavu polobdění a polospánku mi to moc nešlo. Myšlenky se nedaly moc snadno polapit, ale zato v bdělém stavu to šlo výborně. Vlastně to nebyl žádný velký problém. Za bílého dne jsem mohla vhodnou hezkou myšlenku polapit a laskat se s ní. Nemusela jsem nosit v hlavě žádné strašáky. Zjistila jsem, že je to veliké potěšení: polapit žádoucí myšlenku a nezabývat se nežádoucími. Zbytečně se nestrachovat, nedělat si nesmyslné starosti, ale spíše se zabývat tím, zač mohu být vděčná. Zkuste, nebudete litovat!