Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně
nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo?
Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to
dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co
nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.
Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají
ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá
odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem
vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě
potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se
do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě
rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že
kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím
pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je
zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a
nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím
v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky,
šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.
Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den
stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se
zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do
večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně
objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je
nápad! Budu na sebe jako na cizího.
Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání
nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale
zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný
trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela
a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo,
to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo.
Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový
večer.
Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase
jiné potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat