My holky, co se už dlouho
známe, se občas scházíme někde v kavárně. Třeba tady. Potřebujeme spolu probrat
všechny novinky, mluvíme o knížkách, co jsme četly, o práci, o manželích, o
dětech, prostě si potřebujeme pokecat.
Jedna z nás, Vlaďka, se
nedávno vdala. Je až nesnesitelně šťastná. Její Franta je dokonalost sama. Je
to měsíc po svatbě a ještě pořád jí nosí ráno kávu do postele, každou neděli ji
zve na oběd do restaurace, uklízí po sobě špinavé ponožky, šeptá jí do ouška
sladké nesmysly a často jí nechává v kabelce malé sladkosti jako
překvapení. Tvrdila nám, že se přesvědčila o Boží dobrotě, protože Bůh jí dal
za muže jejího Frantu. No bodejť, novomanželka. Všechny jsme dojatě povzdechly:
„To je hezké...“
„No jo,“ odvážila jsem se
říct, „ale co až tě tvůj Franta naštve? Nemysli si, že se to nemůže stát. Třeba
ne letos. Ale za rok, za dva, za deset let...? Co pak bude důkazem Boží
dobroty?“ Vlaďka se rozpačitě usmívala, ale ostatní holky se rozjely.
„Co kdyby tě opustil?
Normálně by si našel jinou. Mé kamarádce Daně se to stalo a jaká to byla láska,
když se brali...“ zavzpomínala Mirka. „Nebo si představ, že by třeba onemocněl
a umřel. Pak bude Bůh zlý?“ zeptala se na konec Julie. To byly vážné námitky.
Nebylo možné je přejít jen jako odbočku v konverzaci a dál se lehce a
nezávazně bavit. Všechny jsme cítily, že jsme se dostaly až k jádru našich
životů. Jaké místo má manžel a jaké Bůh? Vděčíme manželovi za to, že prožíváme
Boží dobrotu? Nebo vděčíme Bohu, že smíme prožívat dobrotu svého manžela?
Slepice nebo vejce? A čistě hypoteticky: Přestal mě Bůh mít rád, když láska
mého muže ochládá? Je protivný manžel Božím trestem?
Naše přátelské setkání se
rázem změnilo v teologickou konferenci. Zvažovaly jsme argumenty,
poměřovaly Božím slovem, přely jsme se o slovíčka v různých překladech
bible. Tváře nám porudly zaujetím, jak jsme vášnivě diskutovaly. Bylo už pozdě,
když jsme slavnostně vyhlašovaly výsledky disputací. Za svitu svíčky to vypadalo
tak tajemně, důležitě a romanticky závažně. Musely jsme sepsat na věčnou paměť,
na co jsme přišly. Zdálo se nám to totiž nesmírně podstatné.
Za prvé jsme si ujasnily, že
Bůh je vždycky a jenom dobrý.
Za druhé jsme vyřešily, že
láska manželova s tou Boží souvisí jenom podle toho, jak oni dva se
milují. Pokud se podle stavu manželství formuje vztah k Bohu, není to
v pořádku. Opačně (tedy že vztah s Bohem ovlivňuje ostatní vztahy) to
platí bez výjimek.
A za třetí jsme slavnostně a
nezrušitelně vyhlásily, že Franta není důkaz.
Žádné komentáře:
Okomentovat