Nemohla jsem za nic na světě najít klíče. Už jsem se
podívala na všechna možná i nemožná místa, kde bych je mohla mít. Prošacovala
jsem kapsy obou mých zimních kabátů, i když nosím jen jeden a ten druhý jsem na
sobě letos ještě neměla. Nic. Podívala jsem se do všech svých kabelek do všech
jejich hlavních, postranních i docela malinkých kapsiček. Nic. Prohlédla jsem i
kapsy bund a přihrádky batůžků mých dcer. Nic. Klíče nebyly ani na poličce
v předsíni, ani na háčku za dveřmi, ani v košíku s rukavicemi, a
šálami, dokonce ani ve velkém koši na čepice, ani nikde jinde jako třeba
v kuchyni nebo na psacím stole v pokoji. Prostě nikde nebyly.
Byla jsem z toho nešťastná, smutná a cítila jsem i
vztek. Zlobila jsem se na sebe, pro tak nemožnou roztržitost. Styděla jsem se,
že tak velká holka ztratila klíče. Taky jsem prožívala úzkost, protože pokud se
nenajdou, budeme muset vyměnit zámek na dveřích od bytu, což bude drahé. Ach
jo? Kde by jen tak mohly být? Já přece klíče neztrácím. A tak jsem zase šla a
zase hledala pro jistotu ještě jednou na všech těch místech, která jsem už
jednou, jak jsem se domnívala, důkladně prohledala. Strávila jsem usilovným
hledáním aspoň hodinu. Pro nic jiného jsem neměla smysl. Do ničeho jiného se mi
nechtělo. Neměla jsem pokoj, dokud je nenajdu.
Vztekle a taky už trochu vyčerpaně jsem zasunula šuplík.
Měla jsem toho dost. Už jsem hledala všude dvakrát, někde i třikrát. Nechala
jsem toho a smutně jsem se zadívala z okna. Čeká mě manželovo káravé kázání,
desítky dobrých doporučení od dcer, kam bych se všude ještě mohla podívat a já
na ně budu odpovídat, že už jsem se tam dívala… a pak budeme přemýšlet, ze
které obálky vezmeme peníze na nový zámek. Asi to bude z domácnosti a já
můžu na nové záclony do kuchyně zapomenout.
Celá utrápená jsem se zvedla ze židle a šla pověsit prádlo. Mé myšlenky
se pořád točily kolem hledání. Prý kdo hledá, najde… Bylo mi až špatně
z té marnosti. Docela se mi třásly
ruce a žaludek se stáhl do poloviční velikosti.
Celý život je jedno velké hledání. Člověk pořád něco nebo
někoho hledá. Svou osobní identitu, své místo ve škole, pak pozici v
zaměstnání, ideálního partnera, správný čas k rozhodnutím, svůj způsob
oblékání, hudební styl. Hledáme recepty dobrých jídel, vyhovující prášky na
spaní nebo osvědčené metody, jak všechno rychle zvládnout. Hledáme Boha, a když
ho najdeme, hledáme, jak se mu líbit. Odborně teologicky se tomu dokonce říká
hledat jeho tvář. Hledání a nic než hledání.
Momentálně jsem hledala na sušáku místo, kam pověsit
poslední vypraný kapesník. Taky jsem hledala, jak v této situaci zůstat klidná.
Ještě trochu vztekle jsem protřepávala čtvereček bílého textilu a zkoušela
posunout utěrky, aby se aspoň na kousek volného místa ještě vešel. Při této
mechanické práci se mé myšlenky volně rozletěly. Stále ještě poletovaly kolem hledání.
Prý kdo hledá, najde. To bych zrovna teď moc ráda viděla. Je vůbec ohledně
hledání a nacházení v té Bibli ještě něco jiného? Určitě je toho tam
spousta, jenže co z toho by mi právě nyní pomohlo? Přemílala jsem si
v hlavě útržky různých příběhů a míst, kde se mluví o hledání, ale nic mi
v myšlenkách neožívalo. Byly to jen nějaké známé věty. Až mi zazvonila výpověď
zdánlivě nesouvisející: Bůh hledá ty, kdo ho budou uctívat.
Mé srdce zdeptané marným hledáním, nervozitou a strachem
poskočilo. Bůh hledá. On taky hledá. Třeba hledá jako já, ne on pátrá určitě ještě
usilovněji, než já sháním ty pitomé klíče, on hledá ještě daleko zuřivěji.
Možná ho taky bolí břicho a třesou se mu ruce, když dlouho nemůže najít. Třeba
taky nemá pokoj, dokud nenajde aspoň jednoho ochotného člověka k uctívání.
Pak se mu uleví.
Musela jsem se posadit. Ta představa mě úplně zmohla. Slzy
se mi tlačily do očí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam se poděly mé
klíče. On hledá. Ale přitom by mohl tak snadno najít. Mohl by najít mne. Já bych mohla být nalezena
a mohla bych přinést pokoj, úlevu a potěšení do Božího srdce. Nechala jsem se
nalézt.
Klíče jsem našla odpoledne v postranní kapse kabelky,
kterou jsem ráno prohledávala třikrát.