Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí,
jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají
centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem
jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo
památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců
koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé
město se stalo kulisou jejich prohlídky.
Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy,
kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské
prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných
vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím
do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují
svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze
školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té
expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech
a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré
paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená
cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u
toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy.
Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam
spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té
expozice jsem i já.
Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy.
Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí?
Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout
do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo
doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo
je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla
bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?
Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já?
Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš
s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat.
Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje
nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře
s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády.
Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým
chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu,
větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna
v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce
jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode
mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat
najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem
exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat