Uklízela
jsem. Proběhla jsem bytem, přenesla pár věcí sem a jiné zase tam, posbírala
suché prádlo ze sušáku, zastrčila pár knížek do knihovny, vyměnila vodu kytkám
ve váze a chtěla jsem ještě zastrčit přečtené noviny do stojánku. Jenže to
nešlo. Byl plný.
No
bodejť. Však jsme měli uskladněny noviny za dva týdny. Stojánek byl nacpaný
k prasknutí. Vybrala jsem tedy všechny výtisky až na poslední sobotní a
přesunula jsem je do koše na papír. Tedy chtěla jsem je tam dát, ale taky to
nešlo. Koš na papír byl taky plný. Jenže kam teď se svazkem starých novin? Jak
jsem se tak s tím uklízením rozšoupla, nechtělo se mi brzdit a dělat
nějaké kompromisy. Rozhodla jsem se vynést papír. Není to tak jednoduché jako
vynést běžné odpadky. Musí se jít dál, dolů ulicí až za roh, kde se nacházejí
kontejnery na tříděný odpad. Ale odhodlala jsem se tu výpravu podniknout.
Vytáhla
jsem přetékající koš a ve spíži našla dvě kartonové krabice, které čekaly, „až
někdo půjde s papírem“. Naskládala jsem do krabic papíry z koše a
završila jsem své úsilí hromádkou starých novin. Hodila jsem na sebe kabát,
skočila do bot a strčila klíče do kapsy. Balancovala jsem po ulici se dvěma na
sobě postavenými krabicemi plnými starého papíru. Hrozně jsem se snažila jít
rychle, protože to bylo těžké, ale zároveň opatrně, abych nic nevysypala. Jak
bych to sbírala?
Když
jsem dorazila ke skupince kontejnerů, měla jsem toho tak akorát dost. Ta
ekologie mě fakt zmáhala. Krabice se mi zdály těžké a nesly se mi nepohodlně.
Zastavila jsem před tou plastovou příšerou, do jejíž obrovské tlamy se házel
starý papír a zarazila jsem se. Jak to teď provedu?
Nedokážu
jednou rukou odklopit víko kontejneru a ve druhé udržet ty těžké krabice. Budu
je muset postavit na zem, otevřít víko a pak je teprve hodit dovnitř. Pozorně
jsem postavila krabice na zem, protože se mi nechtělo honit drobné papírky po
chodníku a trávníku, kdyby se náhodou vysypaly,
a zápasila s víkem kontejneru. Šlo to ztuha. Vtom jsem periferním
viděním zpozorovala dvě tmavé postavy blížící se ke mně. Naposledy jsem zacloumala
víkem kontejneru a ono se otevřelo. Chopila jsem se vrchní krabice a opatrně ji
překlopila dovnitř. „Tak a teď tu druhou,“ řekla jsem si v duchu. Ovšem
černá postava mne předešla. Mladý muž v uniformě městské policie, blonďatý
a růžolící se shýbl, popadl krabici a obratně ji umístil, kam patřila. Oprášil
si symbolickým gestem ruce, hezky se na mě usmál a popřál mi pěkný den. Rychle
jsem zavřela v údivu pootevřená ústa a poděkovala. „Páni, tak myslím, že
pěkný den už začal,“ napadlo mě, když jsem kráčela ulicí zpátky domů. „Vždyť
tohle bylo nefalšované potěšení!“
Žádné komentáře:
Okomentovat