Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!
Strašně
ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám
jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju
s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky
jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to
učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří
prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka
z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom
někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo
něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si
ráda hraju?
Kdo
si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra
může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde
mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla
zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné
šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře
schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou
grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si
pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.
Pokud
vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky
z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké
obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to
potěší...
Žádné komentáře:
Okomentovat