„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a
nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne
nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený
deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu
pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako
lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u
krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.
Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný
pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je
to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají
vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato
doma!
Domov je ideální dílna
Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o
tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky
z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde
jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí
někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a
zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si
opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit
polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky
mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)
Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme
se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se
obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač,
myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit
polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na
zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.
Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky
z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků
vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví
andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci
mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého
kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky.
Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po
pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).
Venku se lze také učit
Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili
jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a
k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co
jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na
tytéž věci… no, jako se ptáte vy.
V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás.
Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda.
Ale v terénu? To se nedá zapomenout.
Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného
parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice,
vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety,
navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili
projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města,
zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto
materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční
věži nebo o kašně na hlavní třídě.
Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl.
Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako
učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali,
vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla
stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo
přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co
všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je
kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde
potřebné informace hledat.
Žádné komentáře:
Okomentovat