Toho večera, bylo to zrovna na svátek svatého Mikuláše, se
prudce ochladilo a část nezbedného šedivého mráčku se snesla na zem jako
mrznoucí mrholení. Byla hustá mlha. Karolínka se odpoledne vracela domů z hudební
školy, nastavovala tvář padající mlze a potichu se smála, jak ji jemné kapičky
dopadající vody lechtaly na obličeji. Jakoby jí jemňoučké studené prstíčky
ťukaly na čelo a na tváře a na nosík. Chvíli tak stála, ale pak se chtěla
podívat na kostelní věž, aby zjistila, kolik je hodin.
Věž však vůbec nebyla vidět. Karolínka se vyděsila, že
kostelní věž zcela zmizela. Viděla jen hustou bílou mlhu. Dokonce ani jejich
domek na konci ulice nebyl zřetelně vidět. Jakoby postupně pomalu mizel za
bílou záclonou. Všude na dohled se oči zabořily do bílé. Co se to jen mohlo
stát? Celý svět se jí ztrácel před očima, všechno tonulo v bílé mlze. Kostel
na kopci nebyl vidět už vůbec a některé vzdálenější domy také neviděla. Aby tak
ještě zmizel i jejich dům! Rozběhla se poplašeně ulicí. Horečnatě přemýšlela.
Maminka bude doma, ta se neztratí. Tatínek se bude vracet z práce, ale tatínek nezabloudí,
ten se nikdy neztrácí, ten trefí vždycky. Ale co Mikuláš? Dneska večer měl
přece všechny domy obcházet svatý Mikuláš a roznášet dětem dárky. Najde všechny
domy? Nemine zrovna jejich ulici, když zmizela i kostelní věž? Co se to
s tím světem stalo?
Doběhla domů celá
vyděšená a hned v předsíni volala na maminku: „Věž, věž! Kostelní věž
zmizela i s hodinama!“ Maminka se jí nevysmála. Seděla v křesle a při
světle stojací lampy něco zašívala. Jen zdvihla hlavu od práce a zeptala se:
„To je tak hustá mlha?“ Karolínka si uvědomila, že to asi bude tou mlhou a jen
přisvědčila, že ano, že mlha je moc hustá. „Snad k nám Mikuláš v té
mlze trefí,“ zauvažovala ustaraně holčička, „já se ho musím na něco důležitého
zeptat.“
Celý den se těšila, že večer přijde Mikuláš. Nejen kvůli
dobrotám, které od něj vždycky dostávala, nebo kvůli slavnostní a tajemné
atmosféře, letos se Karolínka nemohla dočkat ještě z jiného důvodu. Tajně
si totiž hýčkala velké vánoční přání. Velice toužila po tom, aby na Vánoce
padal sníh. Vždycky se jí líbilo, jak z šedého nebe chumelí tisíce a
tisíce něžných sněhových vloček.
Bude letos na Vánoce sněžit? Karolínka velice toužila, aby
na Vánoce napadla spousta sněhu. Přála si, aby bezútěšná zahrada zmizela
v závějích, aby šedé střechy zakryly sněhové peřiny, aby holé větve stromů
ozdobily legrační bílé čepice a aby mohla sledovat stopy ptáků v bílém
pokryvu na dvoře pod oknem. Vyptávala se každého, kdo by o tom mohl něco vědět,
ale všichni krčili rameny. Možná bude na Vánoce sněžit, možná až po nich. Kdo
ví? Karolínka každého rána neklidně zkoumala oblohu. Tak co? Bude to dneska?
Denodenně sledovala na teploměru, který tatínek připevnil ke kuchyňskému oknu,
jestli už mrzne, jestli už bude moci padat sníh. Ale modrá tyčinka nikdy
neklesala pod nulu víc než o jeden dva dílky a sníh stále nepřicházel.
„Zeptám se svatého Mikuláše, až k nám přijde,“ napadlo
Karolínku. „Jako světec by o takových tajemných záležitostech snad mohl něco
vědět. Svatí přece mají něco společného s nebem,“ rozvažovala a úplně se
zapomněla bát čertů, kteří s Mikulášem přece také chodívají a kvůli nimž
mívala vždycky dřív celý ten svátek zkažený. „Zeptám se ho, však on mi něco
odpoví,“ pevně si umínila holčička a chystala se na večer.
Karolínka si oblékla čisté tričko a svou sváteční červenou
sukýnku, aby na svatého Mikuláše udělala dojem. Dokonce si ani nezapomněla vzít
bačkorky. Babička ji totiž často škádlila právě kvůli bačkorám a Mikuláši.
„Když je nebudeš nosit, on k vám ani vůbec nepřijde,“ říkávala babička
s takovým zvláštním úsměvem. Karolínka neměla bačkorky ráda. V punčoškách
se tak dobře klouzalo po naleštěné podlaze a bez bačkorek se daleko lépe
tančilo. Někdy si je schválně zapomínala obout. Jak se ovšem blížil ten den,
kdy měl Mikuláš přijít, snažila se ze všech sil na ně nezapomenout. Třeba je to
opravdu důležité a tomu hodnému svatému na nich kdovíproč záleží. Tentokrát se
cítila zvlášť dobře připravená. Básničku uměla, bačkorky nosila alespoň
poslední týden opravdu každý den, žádného škraloupu nebo průšvihu si nebyla
vědoma. Těšila se na dárky, které pro ni
bude mít ten hodný svatý ve své nůši, to jistě, ale letos to bylo ještě jiné.
Nutně potřebovala informaci o sněhu. Snad stihne přijít ještě dřív, než půjde
Karolínka spát. Děsila se, aby se jí nestalo to, co některým jejím kamarádkám –
Mikuláš je navštívil až pozdě v noci, takže ho vůbec neviděly. O jeho
návštěvě svědčil pouze balíček s dobrotami, který jim nechal za oknem.
Ostatně tak prý to dělával za dávných časů, že nechával dárky za oknem.
Najednou ji něco napadlo. „Maminko, myslíš, že Mikuláš
přijde taky k naší sousedce? Vždyť paní Vomáčková už je dávno babička,“
zeptala se Karolínka maminky. Ta chvíli uvažovala a pak odpověděla: „Já myslím,
že ne.“ „To on Mikuláš k babičkám nechodí?“ ujasňovala si holčička
situaci, „a není jim to líto?“ Maminka přisvědčila, že by mohlo být. „A
maminko, nemohli bychom si zahrát na Mikuláše a něco jí dát za okno? Ona to
přece nepozná, že jsme jí to dali my…“ Mamince se ten nápad líbil. Dohodly se,
že společně připraví malý mikulášský balíček a večer, až se setmí, jej nějak
nenápadně doručí za okno domku paní Vomáčkové. „Nejlepší bude dát jí to za okno
ložnice. To vede do zahrady, a tak si svého dárku všimne, až půjde večer spát,“
navrhovala maminka a roztřepala pěkný plátěný sáček, který našla ve spíži.
Společně jej naplnily sušeným ovocem, ořechy a přidaly malou hořkou čokoládu,
protože o své sousedce věděly, že ji má ráda. Karolínka přidala obrázek
Mikuláše s dlouhým bílým vousem a vysokou červenou čepicí. Nakonec sáček
zavázaly červenou mašlí. Byly připraveny.
„Dáš jí to za okno sama?“ zeptala se maminka, „nebudeš se
bát?“ Karolínka se trochu bála, protože co kdyby v tom hustém šeru a mlze
narazila na opravdového Mikuláše? Statečně ovšem prohlásila, že to zvládne.
„Vždyť je to jenom kousek zahradou,“ utěšovala spíš sebe než maminku. Obula si
boty a vyrazila. Za chvilku byla zpět a s rozzářenýma očima hlásila, že
sáček postavila na okno ložnice paní Vomáčkové tak, „že si určitě všimne, až
půjde zatahovat na noc závěsy.“ „Ty moje Mikuláško,“ pohladila ji maminka po
tváři, „mám z tebe radost.“
Za malou chvíli pak přišel opravdový Mikuláš. Všechny čerty
tentokrát nechal venku za dveřmi, což Karolínku opravdu potěšilo. Sice tam
výhrůžně chrastili řetězy a mumlali něco temného ve své čertí řeči, ale byli za
dveřmi, Karolínka je neviděla, a tak se jich ani tolik nebála. Přednesla
nacvičenou básničku o zimě, přiznala se, že nenosila celý rok bačkorky poctivě,
ale teď v posledním týdnu, co je opravdu už zima, je fakt nosila každý
den.
Svatý Mikuláš uznal, že byla hodná, pochválil ji za básničku
a vytáhl pro ni z nůše na zádech velký sáček plný ovoce a sladkostí, ale o
sněhu jí nemohl říci nic. Když si totiž dodala odvahy, zatahala svatého muže za
červený rukáv a nesměle se zeptala: „Svatý Mikuláši, nevíš, jestli bude na
Vánoce sněžit?“ Ten vysoký muž se jen hezky usmál a odpověděl pokrčením ramen. Taky
to nevěděl.
Karolínka seděla večer v postýlce ve svém tmavomodrém
pyžamku s malinkými bílými puntíky a líčila tatínkovi, který jí přišel dát
ještě pusu na dobrou noc, jak si s maminkou hrály na Mikuláše. „To jsem
zvědavá, co bude paní sousedka říkat, až ten sáček objeví,“ těšila se
Karolínka, „ale nesmíš jí to říct! Kdyby se prozradilo, že jsme to byly my
s maminkou, nebyla by to žádná hra,“ nařizovala tatínkovi. Ten se smál a
sliboval, že paní Vomáčkové určitě nic neprozradí. „A tati,“ přitiskla se
k tatínkovi důvěrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Tatínek přisvědčil. „Že
to nebyl opravdový svatý Mikuláš, že to byl pan Novotný od tebe z práce?
Jak jsme u něj byli na jaře pro sazenice…“ „Ty má chytrá hlavičko,“ smál se
tatínek, „já mu to říkal, že už jsi moc velká a že tě letos už asi neoblafne,“
vysvětloval tatínek, „jenže on si nedal říct. Mikuláš je jeho životní role.“
„Hm, to je od něj hezké, že chce být jako svatý Mikuláš. Ono je to vlastně moc
zábavné,“ rozumovala Karolínka, „když jsme dneska s maminkou chystaly ten
balíček pro paní sousedku, bylo to moc prima. A když jsem jí ho nesla na okno,
cítila jsem se úplně jako veliká. Ani jsem k tomu nepotřebovala ten
mikulášský hábit,“ zachichotala se holčička.
Najednou si však vzpomněla ještě na něco a smutně si
povzdychla: „Neví to ani svatý Mikuláš, ačkoli když to byl pan Novotný, tak to
ani vědět nemohl,“ stěžovala si tatínkovi, „a já si tak moc přeju, aby na
Vánoce sněžilo.“ Tatínek si jako vždy věděl rady: „Co kdyby ses za sníh
pomodlila? O sněhu přece rozhoduje Pán Bůh, nikdo jiný.“ Karolínka vyskočila
radostí. „No jasně, že mě to nenapadlo. Kdo jiný?“ A hned to udělala.
z knížky Vánoční přání, KNA 2014
Milá Haní...tak už se nám z toho stává tradice:-)...čteme si ji s Esterkou před Vánocemi...mám ji čím dal víc ráda a všechno to Vánoční, je tam tak mile popsáno. Mávám Lucie.
OdpovědětVymazat