Dárek pro tatínka

S tatínkem a dárky bylo vždycky těžké pořízení. Buď sám nevěděl, co si vlastně přeje, nebo si přál něco, co mu Karolínka nemohla vyrobit ani koupit, i kdyby vynaložila všechny své úspory. Ovšem když už pro něj Karolínka něco vyrobila, mohla si být jistá, že její dárek bude chovat ve vážnosti. Například záložku do knihy, kterou mu namalovala k narozeninám, když jí byly asi tak tři roky, používal stále. Nakreslila na ni samu sebe a tatínka, jak spolu jdou na procházku. Karolínce připadala legrační. „Takoví hlavonožci,“ smála se, když záložku objevila v jedné zlusté knize, co tatínek zrovna četl. Dnes už samozřejmě dokázala kreslit daleko krásnější obrázky a za svůj dávný výtvor se tak trochu styděla. Nabízela tatínkovi, že mu nakreslí jinou a lepší záložku, ale on to odmítl. „Ne ne, Karolínko, děkuji, ale nechci. Tahle záložka mi bude vždycky připomínat, jaká jsi byla, když jsi byla tak malá. Namaluj mi něco jiného.“

„Hm, to se snadno řekne, namaluj mi něco jiného. Jenže co? Tatínkovi pomalovat sklenici na čaj nemá žádnou cenu, protože tatínek pije čaj nejraději z velkého buclatého hrnku. Záložku už jednu má a jinou nechce. Co bych pro toho tatínka mohla jenom vyrobit?“ mudrovala Karolínka. Trápila se tou otázkou kolik dní. Chtěla tatínkovi svým dárkem ukázat, jak ho má ráda. Mohla by se samozřejmě poradit s maminkou a ta by jistě nějaký nápad měla, jenže maminka měla před Vánocemi strašně moc práce. Sedala k počítači vždycky už brzy ráno, dříve než Karolínka vstávala. A řešila ty své překlady a korektury ještě dlouho potom, co šla Karolínka spát. Také se s maminkou nechtěla radit proto, že by jí tím prozradila, že i ona, malá Karolínka bude letos poprvé dávat vánoční dárky.

Ptala se holek ve škole, ale ony takové starosti neměly. Žádné dárky totiž rodičům nedávaly. Tvrdily, že jsou na to ještě malé, aby dávaly dárky. Karolínka se tím cítila samozřejmě výjimečná. Ona dárky dávat chtěla. Jednak proto, že se na to cítila dost velká, jednak proto, že potřebovala nějak zahladit ten špinavý pocit, který v ní vyvolávaly výčitky svědomí.

„Možná bych mohla zajít za babičkou,“ napadlo Karolínku jednou odpoledne, když se vracela z hudební školy a brouzdala po náměstí kolem osvětlených a svátečně nazdobených výkladů. Ale hned ten nápad zavrhla: „Kdepak babička, ta by mě přesvědčovala, že dárky nosí Ježíšek. A já už nejsem žádné mimino.“ Zastavila se před výlohou papírnictví. Prohlížela si vystavené zboží a dumala o dárcích. Její zrak spočinul na dárkových krabičkách, sáčcích a arších vánočního balicího papíru. Vánoční balicí papír! „No ano, ten budu potřebovat. Maminčinu sklenici přece musím do něčeho hezkého zabalit.“ Rozhodla se vstoupit do obchodu a v kapse přitom mačkala svou malou peněženku. Měla v ní celé své úspory.

V obchodě moc lidí nebylo. Jen dvě staré dámy si vybíraly vánoční pohlednice a jedna maminka s malým dítětem si prohlížela psací soupravy. Slečna prodavačka se na Karolínku vlídně usmála: „Co by sis přála?“ Karolínka úplně zapomněla, že vlastně původně chtěla koupit vánoční balicí papír a vyhrkla to, o čem celou dobu přemýšlela: „Sháním dárek pro tatínka a nevím, co by to mělo být.“ „Aha,“ zamyslela se slečna, „podíváme se.“ Pak sahala do poliček a šuplátek a ukazovala Karolínce různé věci. Plnicí pera, diáře, poznámkové sešity, pravítka, těžítka, ale nic z toho nepřipadalo Karolínce jako to pravé. Byla už z toho nesvá, že odmítá všechny návrhy hodné slečny. Až docela naposledy se slečna nešťastné Karolínky zeptala: „Kreslíš ráda?“ Karolínka horlivě pokývala hlavičkou. „Mám tu jeden dárek, který bys musela sama dokončit,“ vyprávěla prodavačka a hledala v přihrádkách police za sebou. „Bude to ovšem dost práce a nevím, jestli to stihneš. Musela bys nakreslit dvanáct obrázků,“ s těmi slovy položila na pult před Karolínku nástěnný kalendář.  Byly v něm natisknuty všechny názvy měsíců a čísla dnů, ale tam, kde mívají kalendáře obrázek, byl vždycky jen bílý obdélník. Místo pro vlastní obrázek. „Vidíš?“ ukazovala slečna prodavačka, všude je prázdné místo, které budeš muset zaplnit. Troufneš si na to?“ A Karolínka věděla, že tohle je přesně to pravé. Radostně poskočila a vytáhla peněženku. Peníze jí stačily na kalendář a ještě i na dva archy vánočního balicího papíru. Byl krásně červený s bílými zvonečky a rolničkami. Celá šťastná se vracela domů. Kalendář schovala do tašky k notám, takže vůbec nebyl vidět a roli papíru se jí podařilo zastrčit dozadu za šaty v její skříni v pokojíčku. „Dvanáct obrázků, to je spousta práce, ale já to zvládnu,“ těšila se Karolínka a v duchu už rozvrhovala, co na který měsíc nakreslí.

Z knihy Vánoční přání, KNA 2013