Jsem už zmoudřelá nebo jen prostě rezignuju
v bitvě, kterou jsem již stokrát předtím prohrála? A je to skutečně moje
bitva? Je to vůbec bitva? Šlo totiž o kečup. Nesmějte se, já vím, že o kečup se
nebojuje, s kečupem se nezápasí. Jako obvykle šlo o zástupný problém.
Někteří lidé mají rádi kečup. Přidávají si
tuto červenou tekutinu téměř ke každému jídlu. Jedině snad k dukátovým
buchtičkám ne. K některým jídlům je patrně vhodnější, k jiným méně.
Jako mladá kuchařka jsem kečup brala velmi negativně. Připadal mi jako
zhmotněná urážka mého kuchařského umění. Zdálo se mi, že strávníkovi jídlo
příliš nechutná, zdá se mu bez chuti nebo chuti nevalné, a cítí potřebu tuto
nevalnou chuť něčím přerazit nebo chybějící doplnit. Když si někdo pocákal
porci jídla na talíři kečupem rovnou, aniž by ochutnal, připadalo mi to ještě
horší: Už ani nic dobrého nečeká! Tento člověk přímo nedůvěřuje, že by jídlo
mohlo dobře chutnat a raději si je dochutí hned. Uráželo mě to.
Tak já se pokouším o chuťově bohaté jídlo,
rafinovaně kombinuju koření, snažím se, aby to bylo chutné, zdravé a vyvážené,
a on?! Sotva zasedne ke stolu, shání se po kečupu. Přiznám se, schovávala jsem
tu nenáviděnou červenou lahev. Schválně jsem ji zapomínala koupit. Při každém
pohledu do ledničky mi vadila, brala jsem ji jako nástroj ponížení.
Včera jsem potřebovala rychle ukuchtit
nějakou hutnější večeři. Koukla jsem do ledničky, prometla spíž a našla
suroviny na selskou omeletu. Zbytek vařených brambor, kousek slaniny, půlka
klobásy, cibule, plechovka hrášku a vajíčka. Prostřela jsem stůl a volala muže
k večeři. Posledním zběžným pohledem jsem kontrolovala, jestli nic
nechybí, abych pak nemusela vstávat od jídla. Aha, kečup, napadlo mě. A
postavila jsem na stůl červenou lahev. To je zvláštní, kam se poděla má
nenávist? Kde se ztratila má alergie na používání kečupu? Že bych zmoudřela?
Nebo je to rezignace? Proč mi to vlastně tolik vadilo?
Musela jsem si upřímně přiznat, že jsem si už
přesně nedovedla vzpomenout. Možná jsem se cítila jako kuchařka nejistě a
všechno jsem brala přecitlivěle. Možná jsem se cítila přehnaně zodpovědná za
zdravou výživu rodiny a chtěla jsem všechny kontrolovat, aby jedli opravdu
správně zdravě. Protože já to přece vím nejlépe. Možná… kdo ví? Lehce pobaveným
pohledem jsem sledovala manžela, jak si svou porci omelety pořádně pocákal
kečupem. Je svobodný, sám nejlíp ví, co mu svědčí. Popřála jsem mu dobrou chuť.
Spokojeně jsme se pustili do jídla. Rezignace? Kdepak, zmoudření to bude,
zmoudření…
Žádné komentáře:
Okomentovat