Můj beránek

Na dnešní den jsem se vůbec netěšil. Myslím, že jsem se ho dokonce bál. Ráno jsem vstal strašně brzo, dřív než obvykle, dokonce dřív než bratři, ačkoli ti, protože jsou starší, měli vstát obzvlášť časně, aby šli s tátou do Jeruzaléma. Já jsem nešel. Táta mi řekl, že aspoň jeden muž musí zůstat v domě a být mámě oporou. Skutečně, sestra někdy nemožně piští a maminku by z toho mohla bolet hlava. Možná to ale řekl i proto, abych nemusel jít s nimi. Abych neviděl, až se to stane.

Ráno jsem vstával tak brzo, abych se rozloučil s beránkem. Přinesl jsem mu mrkev a ještě naposledy jsem si ho pohladil. On kolem mne poskakoval jako vždycky a mně bylo do breku. Jasně, je to jen zvíře, jak mi všichni už po celý týden opakovali, ale ještě nikdy jsem žádné zvíře neměl tak rád.

Beránek se narodil zrovna před rokem a hned od malinka se ukazovalo, jak je mimořádný. Byl nejkrásnější ze všech, ohromně chytrý a přítulný. Ničeho se nebál, ale přitom byl poslušný. Nejlepší na něm ovšem bylo, že mě měl rád. Vždycky poznal, když jsem se blížil, a šel mě přivítat. Vesele mě zdravil, i když jsem mu nic nenesl. Všichni říkali, že je dokonalý. Nemám to slovo rád, protože kvůli tomu ho vybrali za oběť.

Jednou do roka totiž chodí táta do Jeruzaléma do chrámu, aby tam nechal obětovat beránka bez vady jako oběť za hříchy celé naší rodiny. Letos vybrali mého beránka. Plakal jsem a zlobil jsem se. Snažil jsem se tátu přemluvit, aby vybral jiného beránka. Ale sám jsem viděl, že můj beránek je nejlepší ze všech. Věděl jsem přece, že je dokonalý. Musel jsem uznat, že je nejlepší obětí za hříchy. Táta mi sliboval jiného, že prý si vyberu z malých jehňátek nového kamaráda. Ale druhý takový beránek už přece nemůže být. A kdyby byl třeba jen podobný, co když bude zase jediný dokonalý a zase mi ho obětují?

Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal aspoň já sám nehřešit, aby těch hříchů bylo míň, a k oběti stačil třeba jenom párek holubů. Minulý týden jsem se o to opravdu ze všech sil pokoušel. Ani jednou jsem nezalhal, ačkoli jsem kvůli tomu dostal výprask. Přiznal jsem se totiž, že jsem byl u souseda v sadě a utrhl jsem si dva fíky. Byly jen dva, ale táta to nějak poznal, zeptal se a já jsem se přiznal. No, tak jsem sice nelhal, ale zato jsem kradl.

Poslušně jsem pomáhal mamince, dokonce jsem hlídal malou sestřičku. Když ale ona pořád ječela a bořila mi mou ohrádku, kterou jsem si postavil pro figurky zvířátek, co mi táta vyřezal, tak jsem se neudržel a malinko jsem ji plácl. Ona hned běžela žalovat a já jsem dostal zase.  Maminka byla moc smutná, že prý ji trápím. No a já jsem se, prosím, tak snažil nehřešit. Nedokážu to, kdybych se přetrhl. Ani týden. Dost mě to zničilo. A to jsem jen malý kluk, co teprve, jak říkali starší bráchové, až přijdou mužská pokušení. To si ani neumím představit! Copak chudák beránek za to může? On nikdy neokusoval maminčiny květiny jako naše koza, ani nelezl sousedovi do zelí. On byl tak hodný. A teď to odskáče za celou rodinu! Prý to tak musí být, jednou ročně je zapotřebí prolít krev bezvadného zvířete. Jakože místo nás, místo celé naší rodiny. Protože odplatou za hřích je smrt. Brr. Bylo mi z toho nanic.

Celý den jsem se snažil pomáhat mamince. Hlídal jsem sestřičku, nosil vodu, sypal slepicím i jsem odnesl košík cibule ke staré sousedce, co bydlí na kraji vesnice, když mě o to maminka poprosila. Pořád jsem se něčím zaměstnával, jen abych nemusel myslet na to, že svého beránka už nikdy neuvidím. Nechtěl jsem si představovat, že mu podříznou krk, a přesto jsem o tom pořád musel uvažovat.

Odpoledne, když maminka uspala sestřičku, vzala si mě na klín a povídali jsme si. Asi na mně viděla, jak jsem pořád nešťastný. Vyprávěla mi, že to ustanovení o oběti je Boží spravedlnost. Že prý jinak by museli umírat lidé, kteří hřeší. A že prý zhřeší úplně každý. Tak jsem jí řekl, že to už vím. Že jsem se snažil, ale vůbec mi to nešlo. Maminka se usmívala, hladila mě a říkala, že ona tisíckrát raději obětuje zvíře, i když to byl můj milovaný beránek, než by viděla, že se něco stalo mně nebo bratrům nebo sestřičce nebo tátovi. To jsem musel uznat. Maminka dovede člověka vždycky tak uklidnit. Pak jsem jí pomáhal chystat večeři pro naše poutníky. Tak trochu jsem se začínal těšit, co mi asi z města přinesou.

K večeru jsem pořád vybíhal před dům, abych viděl, až se budou vracet. Dlouho nešli a už se stmívalo. Byl jsem celý nedočkavý a maminka mě uklidňovala, že je to dlouhá cesta, že nejspíš v Jeruzalémě bylo strašně moc lidí, že možná v chrámu museli čekat, než na ně přijde řada a že se nejspíš ještě zdrželi někde na tržišti. Pak se konečně objevili v zatáčce cesty. Bylo už hodně šero, a tak jsem myslel, že mě klame zrak. Táta totiž vedl beránka. Mého beránka. Poznal bych ho mezi tisíci. Vyběhl jsem jim naproti a křičel jsem radostí na uvítanou. Nemohl jsem pochopit, co se stalo.

Tatínek i bratři vypadali trochu zvláštně. Byli zaražení a pobledlí. Moc jsem si toho nevšímal, protože beránek mi skákal radostně naproti a já ho objímal. Později u večeře tatínek i bratři vyprávěli nějaký podivný smutný příběh, kterého byli svědky v Jeruzalémě, já jsem mu moc nerozuměl, a maminka plakala. Pamatuju si z něho jen, co řekl tatínek na konec, že už obětovali jiného beránka a že toho mého nebylo zapotřebí.