Na jednom vysokém ořešáku dozrávaly ořechy.
Bylo jich opravdu hodně. Často si vpodvečer povídaly, čím by chtěly
v životě být, kam by se chtěly dostat, co by rády viděly – jak už to tak u dospívající mládeže bývá. Oříšky měly
různá přání.
Jeden chtěl strávit zimu v domácnosti
zrzavé veverky, v její malé spíži. Veverka by se chodila do spíže dívat
celou zimu. Vždycky by tak krásně blýskala svýma černýma očkama, protože by
věděla, že ještě má něco v zásobě a nebude hladem, a až by k jaru
došlo na oříšek, radostně by si na něm pochutnala. Jiný oříšek si přál, aby si
ho vybrala sojka. Aby ho rázně klofla svým silným zobákem a odnesla do svého
hnízda. Byl by vysoko převysoko, mohl by zblízka koukat na sojčina modrá pírka
a poslouchat, jak hlasitě povykuje, když se přiblíží někdo cizí. Další oříšek zase toužil spadnout do listí,
schovat se a přečkat v něm zimu. Na jaře, až se oteplí, vyklíčit a vyrůst
jako nový strom. Nejdřív by byl jen takový proutek s několika listy, pak
by samozřejmě zesílil a po letech, po mnoha letech by z něj mohl být
veliký, silný, mohutný strom.
Jeden z oříšků měl ale zvláštní přání:
pořád si představoval, jaké by to bylo, dostat se do cukroví. Do vánočního
cukroví. Snil o tom, jak bude spočívat přilepený hustou čokoládovou polevou na
báječném kakaovém dortíčku s rumovým krémem mezi ostatními kousky cukroví
na nádherné skleněné míse na nízkém stolku. Kolem bude vonět káva a v záři
mnoha svíček se budou třpytit ozdoby na vánočním stromku a lesklé stužky na dárcích
pod ním. Tohle by si přál zažít, takovou slavnostní eleganci. Pak ať se
s ním stane cokoli. Ať si ho sní kdokoli.
Oříšky si často o svých snech a přáních
vyprávěly. Těšily se, jaké to bude, až dozrají. Až se vyloupnou ze svých
zelených kabátků, seskáčou na zem do listí a jen tak v elegantních dřevěných oblečcích vyjdou vstříc
svým osudům.
Listí na stromech žloutlo, zelené kabátky
oříšků začaly praskat. Pár prvních nedočkavců už seskákalo do trávy a vydalo se
za svým štěstím. Oříšky, co zůstávaly na stromě, se už moc těšily, jaké to
s nimi bude. První zmizel oříšek, co chtěl bydlet u veverky. Jen co praskl
jeho zelený obal a vykoukla dřevěná skořápka, veverka ho chňapla tlapičkama,
ostrými zoubky odhryzla zbytek zeleného obalu a odnesla si oříšek do svého
pelíšku.
Sojka si taky hlídala zrající ořechy. Se
zásobami na zimu si ale hlavu nedělala. Který ořech uchopila do svého silného
zobáku, ten taky snědla. Nebylo to tedy tak úplně podle oříškova přání, ale
aspoň na chvíli sojčina modrá pírka obdivovat mohl.
Náš oříšek, ten co toužil být cukrovím, spadl
s mnoha ostatními brášky na zem do trávy a spadaného listí. Tam ho také
našli. Tatínek se dvěma dětmi. Byli na procházce a na kraji lesa uviděli stát
rozložitý strom ořešák. Rozběhli se k němu a s veselými výkřiky
vyhledávali oříšky v listí. Plnili si kapsy, dokonce i čepice. Náš oříšek
se ocitl v tatínkově kapse a velmi se mu to líbilo. Blížil se svému snu.
Spolu s ostatními oříšky z kapes se sušil v košíku na balkóně.
Pak je přenesli do spíže. Venku už nastala zima. Oříšky v košíku si
špitaly, kdy už přijdou Vánoce, kdy už nastane ta jejich chvíle. A nastala.
Zpočátku to vypadalo velmi nenápadně. Vůbec to
nebylo slavnostní. Maminka vynesla košík do kuchyně, svolala děti a tatínka a
všichni si sedli ke stolu. „Tohle ale přece nemohou být Vánoce,“ povzdechl si
náš oříšek. A taky že ještě nebyly. Bylo to louskání ořechů. Tatínek si vzal
lesklý kovový louskáček, ořechy do něj vkládal a tiskl je tak silně, až jim
praskaly jejich dřevěné kabátky. Maminka a děti pak rozlouskané ořechy brali a
vybírali z nich jadérka. Některá jádra se podařilo vyndat za skořápek
skoro celá, jiná se rozlámala. Zvlášť pěkné půlky jader se dávaly do zvláštní
misky. „To bude na zdobení,“ řekla maminka. Oříšek se bál. Každý oříšek se bojí
o svůj kabátek. Ale když na něj přišla řada, jen přivřel oči, trochu to křuplo
a bylo to. Rozlouskl se na dvě stejné pěkné poloviny. „Podívejte, to je fešák!“
zvolala holčička, která jádro hbitými prstíky vylovila ze skořápky. „Budeš
zdobit,“ dodala a vhodila obě půlky jádra do té zvláštní misky. Oříšek, celý
omámený, se nevěřícně rozhlížel kolem sebe.
Od té doby byla kuchyň vždycky plná vůní.
Maminka hnětla těsta, děti vykrajovaly drobné tvary cukroví, všude ležely mísy
s upečeným cukrovím a plechy s neupečeným. Když bylo všechno upečeno,
nastalo šlehání krémů a míchání polev. Nejvíc ze všeho cukroví voněly
čokoládové dortíčky. Maminka brala malé osmihránky po dvou, jeden položila na
mísu a druhý natřela báječnou čokoládovou polevou. Chlapeček, který toho dne
pomáhal v kuchyni, bral jednu půlku oříšku za druhou a vždycky ji vtlačil
pěkně doprostřed dortíčku do ještě horké polevy. Když pak poleva zaschla a
oříšky nemohly spadnout, maminka dvojice osmihránků slepovala k sobě bílým
máslovým krémem s rumovou příchutí. Pak mísu postavila do studené spíže.
Obě půlky našeho oříšku se ocitly podle svých
snů v husté tmavé lesklé čokoládové polevě. Ta vůně úplně opájela. To
napětí se už ani nedalo vydržet. Všechny kousky cukroví totiž byly uschovány ve
velké papírové krabici s víkem a čekaly. Oříšek si říkal: „Až dosud bylo
všechno, jak jsem si vysnil, jak jsem si
přál. Bude to až do konce takové? Nečeká mě ještě nějaké hrozné zklamání?“
Jednoho večera se však dočkal. Maminka ve
slavnostních šatech a s bílou zástěrkou s kraječkami přišla do spíže,
otevřela krabici a vybírala od každého druhu cukroví několik kousků. Opatrně je
kladla na nádhernou skleněnou mísu. Čokoládový dortíček s naším oříškem
ležel hned na vršku té vonící nádhery. Pak mísu přenesla do velkého pokoje
ozářeného světlem mnoha svíček a postavila ji na nízký stolek.
V pohodlných křeslech tu seděli tatínek a bělovlasá babička, která tu byla
přes Vánoce na návštěvě. V místnosti stál překrásně nazdobený vánoční
strom. Dosahoval až ke stropu a vypadal tak šťastně, že oříška napadlo, jestli
se mu taky nesplnil jeho sen. Děti postávaly kolem stromku a pokukovaly po
dárcích. Za malou chvíli se na stolku objevily něžné šálky s vonící kávou.
„To je štěstí,“ pomyslel si oříšek, „o tomhle
jsem celý život snil.“ A vzpomněl si na své kamarády a na jejich životní přání.
Zvědavě se rozhlížel a spokojeně zjišťoval, že všechno je ještě krásnější, než
si dokázal představit. Ozdoby na stromečku se třpytily ve světle svíček, stejně
jako lesklé stužky na tajemných balíčcích pod stromečkem. Děti zpívaly krásnou
starobylou píseň o narození malého děťátka, všem zářily oči a bylo zjevné, že
se mají rádi. Pak se rozbalovaly dárky.
Když už byly všechny balíčky rozbalené, děti
si hrály s novými hračkami a rodiče popíjeli svou kávu. „Ještě jste ani
neochutnali cukroví,“ pobídla maminka. Děti přiběhla a prohlížely si mísu.
„Vypadá nádherně. Je vidět, že mi pomáhali šikovní pomocníci,“ usmívala se
maminka. Chlapeček natáhl ruku a vzal si čokoládový dortíček s naším
oříškem. „Na ten jsem se nejvíc těšil,“ zálibně si prohlédl sladkou dobrotu
chlapeček. Oříšek se ještě naposledy rozhlédl krásným pokojem a pak byl sněden,
přesně jak si vysnil.
Žádné komentáře:
Okomentovat