Je tolik věcí

Poslali mi dotazník z jednoho velkého festivalu pro mládež, kde mám mít v létě seminář. Prý ať jim napíšu, co dělám, čím žiju a co mě baví. Zdálo se mi to jako snadný úkol, baví mě přece tolik věcí.  Bez dlouhého přemýšlení jsem natěšeně sedla a pustila se do psaní.

Co dělám? To je jasné, o zaměstnání se píše snadno, zvlášť když mám tak jednoznačně definovatelné místo. Popsat podrobně, co všechno dělá knihkupec a galerista v jedné a to jediné osobě, by se do vymezených tří až pěti vět nevešlo, proto zrovna o svém zaměstnání se moc široce rozepisovat nebudu. Na mých zájmech se nejlépe představí košatost mé osobnosti. Co jsem to psala minule? Něco z toho bych mohla zopakovat, ale přece jen ne všechno. Tak co já to ráda dělám? Ráda plavu. Jenže kdy jsem byla v bazénu naposled? Minulý týden ne, to jsem měla čerstvě rozbité koleno a tak to nešlo. Před tím jednou, ale několik předcházejících týdnů jsem ani jednou neplavala, protože jsem bojovala s protivným ekzémem. Takže ano, plavu ráda, ale ne moc často. O plavání radši nebudu psát, když to vlastně ani není pravda. Raději napíšu něco jiného.

Miluju zahradničení. Vrtat se ve voňavé hlíně, sázet květiny do krásných barevných kombinací, stříhat keře do pravidelných tvarů – to je má velká záliba.  Moc ráda za horkých letních večerů zalévám vyprahlou zahradu. Je mi příjemná vůně vodních kapek stékajících po listech keřů, květiny osvěžené vláhou se tváří potěšeně a já mám pocit, že jsem užitečná. Nyní ovšem máme vlažné jaro a na zahradu jsem se vydala tak dvakrát.  Vždycky jsem jen zkontrolovala, jak to vypadá a co bude potřeba udělat, ale na hlínu jsem si pořádně nesáhla. Takže jaké zahradničení? Ještě jsem se k němu letos ani nedostala.

Ráda píšu. Je to rozkoš vybírat slova a skládat je do plynulých výstižných vět. Čtu si je nahlas a vychutnávám si formulace jako zvukové akordy nějaké skladby nebo převaluju na jazyku jako chuť dobře známého či naopak neznámého exotického ovoce. Věty sladké mohu okořenit špetkou pikantního humoru, odstavce melancholické zkusím projasnit svěží barvou radostného přirovnání. Baví mě pointovat, gradovat, hrát si se slovíčky. Jenže je tu malý problém – už skoro dva roky jsem nic nenapsala (když nepočítám vánoční blahopřání a pár dopisů babičce). Pamatuju si vůbec, jaké to je, něco hezkého psát? Budu to ještě umět, až se k tomu zase jednou odhodlám? Co když mi to nepůjde? To mě to pak ale jistě nebude bavit. Je to jasné, když mi něco nejde od ruky, když to drhne a já se u toho pořád jen trápím, nebaví mě to. Tak smím uvést, že mě baví psaní?

Co ještě ráda dělávám, u čeho se cítím dobře a úspěšně a přitom to skutečně dělám?  Vařím. Ano skutečně, velmi ráda vařím. Ačkoli musím přiznat, že ani na tomto poli se v poslední době nepohybuji tak často, jak by se mi to líbilo. Přes týden jsem celý den v práci a mé dospělé dcery se o jídlo pro sebe a tatínka postarají samy. Vařím jen o víkendech a to ještě ne vždy. Někdy mě to popadne, když přijdu domů z práce, a něco malého ukuchtím. Jenže často není doma nikdo, pro koho bych uvařila. A to je smutné, vařit jen pro sebe. To není ono. Zálibu ve vaření jsem tedy opatrně uvedla a sama byla překvapená tím zjištěním.

Je tolik věcí, co ráda dělám. Proč je ale pořádně nedělám?