Krize

„Mám dojem, že vařím jídla, která pak nejím. Uklízím nepořádek, který nedělám. Investuju pozornost a nikdo ji neoplácí. Krize. Nebaví mě žít,“ tohle ze mne vyhrklo, aniž bych si uvědomovala, že tak uvažuju. Krize? No asi ano.

Setkání s dávnou přítelkyní může znamenat setkání se sebou samou. S ní jsem se cítila v bezpečí. Nemusela jsem hrát žádnou roli. Nemusela jsem být tou úspěšnou motivující ženou, která každého vyslechne, povzbudí a nabije pozitivní energií. Ona mne znala už tak dávno, že si to ani nepamatuju. Neuvěřila by mi, kdybych jí lhala. Poznala by, že k ní nejsem upřímná. Mohla jsem a také musela být pravdivá. Tak jsem byla. Pravdivost je vždycky pohodlnější. Člověk si nemusí pamatovat, co si vymyslel. Pravdu si každý pamatuje nejlépe. To, co jsem odpověděla na prostý dotaz, jak se mám, překvapilo i mne samu. No, zdá se, že se asi nemám moc dobře. 

A přitom všem na potkání jsem vyhlašovala, že se mám výborně, všechno je v pořádku, děkuji. Jak to?
Možná jsem jen nechtěla ostatním přidělávat starosti. Tuším, jak jsou vzory životní a vztahové stability důležité. Nejspíš jsem ani sama nevěděla, jak popsat stav mírné a pak rostoucí nespokojenosti se sebou samou, se stavem poměrů u nás doma, se světem vůkol a se svým postavením v něm. Ale cítila jsem se nešťastná. Něco se změnilo a mne přestávaly uspokojovat všechny ty běžné úkony a činnosti, které mi dříve dávaly pocit naplnění. Když jsem spěchala z práce domů, abych vařila, uklízela, prala, žehlila, všem dokola naslouchala a povzbuzovala je, byla jsem si jistá, že jsem přesně tam, kde mám být. Teď však tohle vědomí zmizelo. Jako by ty prosté věci ztratily svou hodnotu. Co se stalo? Co je jiné?

Přítelkyně mi pomohla. Zeptala se: „Ale ty už přece nejsi maminkou na celý úvazek, dokonce ani na poloviční, že?“ A mně to v tu chvíli došlo. Jak to, že jsem to neviděla? Čas se posunul, děti odrostly a už nebylo potřeba poskytovat takový servis jako dřív. Dokonce to škodilo. „Pamatuješ, cos tenkrát objevila?“ zavzpomínala kamarádka, „že cílem výchovy dětí je jejich samostatnost.“ Usmála jsem se. „Potřebuješ to doma pustit. Mysli víc na sebe. Choď plavat nebo na výstavy nebo do kina. Nebuď pořád k dispozici, nikdo si toho pak neváží.“ Postěžovala jsem si, že po práci spěchávám domů, ale že tam většinou nikdo není. „No jasně,“ smála se mi, „tak se domů nežeň. Máš volno.“ Mít volno? To znělo velmi zajímavě. „Myslíš, že ani nemám každý den pro všechny vařit?“ zjišťovala jsem meze své nově se rýsující svobody. „To musíš uvážit. Občas může být fajn najít doma od maminky uvařený oběd, ale ať si zvyknou, že to není samozřejmost. Vždyť jsi zaměstnaná žena.“ „Máš pravdu. Vždyť i holky mi říkávají, maminko, odpočiň si, my si k jídlu něco uděláme. Maminko, nech toho, my to pak uklidíme. A já neposlouchám…“

Narovnala jsem se. Už jsem tušila, že si s tím dál poradím. S trochou lítosti jsem se loučila se svou pozicí maminky v domácnosti. Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Tak dlouhá léta jsem byla maminkou, že jsem málem zapomněla, že uvnitř mohu být ještě také někdo jiný. Ale jak jsem se zahleděla vpřed do své nové budoucnosti, ve tvářích jsem pocítila nový svěží vítr. Tušila jsem, že to bude dobré. Doufala jsem, že brzy najdu, kým mám být v tomto dalším období svého života. A začala jsem se těšit.