Za jednoho
deštivého odpoledne jsem se rozhodla strávit svou volnou chvíli čtením nějaké
detektivky. V horní poličce knihovny jich mám malou sbírku. Některé jsem
si koupila sama, některé jsem zdědila po tatínkovi. Ohmatané svazky nesly stopy
mnohých čtení, v některých byly založeny různé papírky. Vytáhla jsem jeden
z tlustých souborů detektivních příběhů Agathy Christie a zamyšleně jsem
listovala. Mezi třetím a čtvrtým příběhem jsem našla založenou pohlednici.
„Srdečný
pozdrav z pobytu v Karlových Varech posílá teta Apolena,“ zněl text
adresovaný rodině. Páni! Pokusila jsem se rozluštit datum poštovního razítka.
Bylo trochu rozmazané, ale při dobrém osvětlení jsem je přece jen přečíst
dokázala: 1967. Jejda, to jsem byla malá holčička. A kdo byla teta Apolena?
Marně jsem vzpomínala na příbuznou toho jména. Musela to být nějaká vzdálená
příbuzná, že si ji nepamatuju. To od ní bylo hezké, že nám poslala pohled.
Prohlížela jsem si pohlednici a obdivovala pečlivý rukopis, krasopisně
vyvedenou adresu a zastesklo se mi. Proč už se to dneska nedělá? Vždyť lidi
tolik cestují! A ani by to tolik nestálo, koupit, napsat a poslat pohled.
Zkoumala
jsem obrázek na titulní straně pohlednice. Pěkná černobílá fotka kolonády byla
dost vybledlá. To oni si naši ten pohled vystavili v pokoji za sklem, aby
jim připomínal tetu Apolenu. Možná si chtěli uchovat v paměti, že ona si na ně
vzpomněla, když byla v lázních. Třeba aby jí to mohli oplatit, až sami
někam pojedou. To je vlastně moc milé, připomínat si vzdálené příbuzné, myslet
na ně a třeba jim i napsat.
Představovala
jsem si neznámou tetu Apolenu, jak sedí v elegantním bílém kostýmku někde
v zahrádce kavárny pod slunečníkem, popíjí z porcelánového šálku svou
dopolední kávu a mlsá čerstvou ještě teplou lázeňskou oplatku. Přemýšlí u toho,
s kým by se tak podělila o to blaho. Rodičům už napsala, kamarádkám taky a
kabelce jí zbývá ještě jeden pohled. Komu napsat, koho ještě potěšit? V mysli
probírá příbuzné a vzpomene si na vzdálenou rodinu, která má malou holčičku
s blonďatými culíčky (to jsem já). Vytáhne tedy plnicí pero a svým krásným
rukopisem vykrouží adresu (jestlipak ji napsala zpaměti nebo musela listovat
v malinkém deníčku s adresami?) a pak napíše zdvořilý text pozdravu. Cestou
do hotelu na oběd vhodí lístek do poštovní schránky a zatěší se, jak budou
vzdálení příbuzní mile překvapení.
Ani by mě
nenapadlo, kdybych nepřemýšlela nad starou pohlednicí, že takový obyčejný
pozdrav z prázdnin, výletu nebo z lázní může udržovat a snad i
posilovat příbuzenské vztahy. Mne moje neznámá teta potěšila ještě i po tolika
letech. Byl to hezký zvyk. Asi ho opráším.
" To od ní bylo hezké, že nám poslala pohled. Prohlížela jsem si pohlednici a obdivovala pečlivý rukopis, krasopisně vyvedenou adresu a zastesklo se mi. Proč už se to dneska nedělá? Vždyť lidi tolik cestují!"
OdpovědětVymazatMyslím, že práve preto. Lebo to pre nás už nie je vzácne. Do lázní sa kedysi človek dostal raz, dvakrát za život a potom bolo samozrejme povinnosťou, podeliť sa o ten luxus, napísať všetkým zo širokej rodiny... Dnes cestujeme tak často, že nám to už pomaly ani nie je vzácne. A kým príde domov pohľadnica, často ju sami predbehneme. Rýchlejšie je zatelefonovať. A keď sa naozaj chceme pochváliť, skôr napíšeme SMS.
Tiež mi je to niekedy ľúto a rada posielam pohľadnice nielen z (prázdninových) ciest, ale kľudne aj "len tak" - napríklad pri príležitosti začínajúceho sa leta. :)
To je výborné. Posílat pohlednice je moc milý zvyk. Budu to dělat častěji.
Vymazat