Po té strašné hádce jsme se domluvili s mužem na
společném čtení knihy o manželství. Oba nás podobné knihy baví číst a teď jsme
měli i společné téma, které jsme potřebovali nějak řešit. Jak to mají jiní
s manželstvím po více než dvaceti letech? Chtěli jsme načerpat novou
inspiraci, každý z nás nejspíš čekal, že se potvrdí jeho pravdy o vztazích
a také o ženách a mužích obecně, a ten druhý bude autoritou autora knihy přiveden
k rozumu.
Čtení to bývalo náročné. Skoro vždycky jsem brečela. Někdy
to bylo dojetím, někdy zahanbením, jindy lítostí. Skoro vždycky jsme se lehce
pohádali nebo aspoň přemáhali napětí mezi sebou. Přesto jsme ale shledávali
společné čtení jako nadmíru užitečné. Pomáhalo nám pojmenovat sporné věci,
podívat se na sebe navzájem, na své zvyky, chyby i přednosti z úhlu
pohledu té knihy. Bylo to jako by si s námi někdo třetí povídal, kladl nám
otázky a vyprávěl, jak žijí jiní manželé.
Během prázdnin se společný čas vždycky nějak našel, ale po
začátku školního roku to vázlo. Ráno se manželovi těžko vstávalo a řeč
s ním začínala být až ve chvíli, když já jsem byla na odchodu do práce.
Večer zase já sotva držela víčka, když můj milý končil po posledním žákovi. Moc
se mi líbilo, když mi v posteli nahlas předčítal, jediným problémem bylo,
že jsem pravidelně při druhém nanejvýš třetím odstavci tvrdě usínala. To bylo
příjemné, ale prakticky k ničemu.
Zkusili jsme se tedy nějak dohodnout, že si uděláme čas pro
společné čtení někdy během víkendu.
Poprvé jsme smluvili na sobotu ve čtyři odpoledne. Přečteme si
kousek z knížky, dáme si čaj a budeme spolu. Těšila jsem se. Minutu před
čtvrtou jsem seděla na pohovce, na stolku nachystanou konvičku s čajem,
dva šálky a talířek sušenek. Listovala jsem si v bloku, kam jsem si
zapisovala poznámky z četby. Muž nešel. Byl zavřený v pracovně. Třeba
si potřebuje něco dokončit, mohu přece chvilku počkat. Nalila jsem si šálek
čaje a pomalu upíjela. Nešel. Po čtvrthodině jsem zneklidněla. Proč nejde? Je
možné, že by zapomněl? To je vyloučené! Nejspíš se tak zabral do nějaké své práce,
že úplně ztratil pojem o čase. Mám ho vyrušovat? Co když dostal nějaký geniální
nápad a teď jej rozpracovává? Vzala jsem si jinou knížku a začetla jsem se.
Dopila jsem čaj. Půl hodina uplynula jako nic, klaply dveře pracovny a můj
drahý vešel do pokoje s veselým úsměvem na rtech. „Tak jsem tady,“
hlaholil. „Copak jsi dělal? Domluvili jsme se na čtvrtou,“ zajímalo mě. „Ale
nic zvláštního, jen jsem se chtěl dodívat na film,“ vysvětlil ležérně a posadil
se. „Čaj už nemáme? Já bych si dal.“ Rozhlížel se po stole.„Já tady na tebe už
půl hodiny čekám a čaj už jsem vypila. Kdybys přišel včas, byl by tu i pro
tebe.“ Moc jsem se snažila, abych nezněla vyčítavě, ale nevím, jestli se mi to
podařilo. „Vždyť se tak moc nestalo, ne? Klidně sis tu četla,“ obhajoval své
opoždění. „Proč jsi ale nepřišel ve čtyři, když jsme se tak domluvili?“ nemohla
jsem pochopit. Koukal na mě nechápavě. „Myslel jsem si, že na tom zas tak
nezáleží,“ zněla jeho odpověď.
Naštvalo mě to. Takové jednání jsem považovala za neuctivé.
Copak já jsem se chtěla domlouvat na pevném čase? Kdopak tvrdil, že když si
neurčíme konkrétní hodinu, tak se nikdy nesejdeme, protože budeme mít pořád
něco jiného na práci? Já to nebyla. Nechtěla jsem vyvolávat spor, a tak jsem polkla
všechny nepříjemné otázky a jen se zeptala: „A co bys dělal, kdybys přišel ve
čtyři a já tu nebyla?“ Chvíli na mne nechápavě zíral, dlouho zvažoval odpověď a
pak řekl: „To by mě ani nenapadlo. To by se přece nemohlo stát.“
Na to se nedalo nic říct. Nalistovala jsem kapitolu, kterou
jsme měli dnes číst. Nesla přiléhavý název: Jak se dobře pohádat.
Žádné komentáře:
Okomentovat