Hrdinkou

Vybourala jsem se na koloběžce. Nic vážného. Vydali jsme se s manželem na malou ranní projížďku, než půjdu do práce. Sjížděla jsem z mírného kopečku a nezkoordinovala jsem tak docela přední a zadní brzdu. Obávala jsem se smyku na písčitém terénu. Viděla jsem blížící se zatáčku a nebyla jsem si jistá, jestli ji na nepevné cestě bezpečně vyberu. Přibrzdila jsem neopatrně, koloběžka prudce zastavila a to byla chyba. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká. Vyrazila jsem si dech, odřela jsem si bradu, trochu i nos, koleno hodně a malinko ruce. Taky zvonek a řídítka. Roztrhla jsem si punčocháče a zamazala šatičky. Katastrofa.

Můj drahý, který jel těsně za mnou, se samozřejmě polekal. Hned taky zastavil, sbíral mě ze země, pomáhal mi znovu dýchat, oprašoval mě a zvedl koloběžku. Uklidňujícím tónem na mne mluvil a zkoumal má zranění. Plivala jsem kamínky a fňukala, že mě pálí odřené ruce. Dostala jsem malé kázání o správném používání obou ručních brzd a bezpečné jízdě po písčitém terénu. Já jsem samozřejmě věděla, už když jsem přistála v prachu, že jsem špatně zabrzdila. Možná dokonce ještě když jsem před dopadem letěla vzduchem, mi bylo jasné, kde se stala chyba. Jen se s ní už nedalo nic dělat. Neměla jsem však dost sil se dohadovat, a tak jsem pokorně vyslechla všechno poučování. Nakonec, co měl taky v takové situaci můj manžel říkat? Znovu jsem se chopila řídítek a dojela jsem bezpečně domů. A tam to teprve začalo.

Obě dcery se zděsily, když mě uviděly. „No maminko, cos to, prosím tě, dělala?“ Táta to schytal ještě hůř: „Tati, ty nemáš rozum! Nemůžeš na ni dávat pozor?“ Ovšem když první leknutí pominulo a na vlastní oči se přesvědčily, že mi vlastně skoro nic není, náramně se bavily. Svlíkla jsem zaprášené oblečení, myla jsem se a můj milý mi postříkal odřeniny dezinfekcí. No ano, ječela jsem. Nahlas. A moje milované dcerušky stály každá z jedné strany s rukama v bok a říkaly: „Vidíš, maminko, a ty ses nám smála, když jsme byly malý a brečely jsme, že nechceme dezinfikovat. Aspoň teď víš, jaký to bylo!“

Vlastně jsem nevěděla, jestli jsem ostuda nebo hrdinka. Jistěže je ostuda vybourat se na koloběžce a chodit odřená jako malá holka. Není žádná čest ječet při dezinfikování odřenin. Dodatečně jsem se trochu rozklepala, dostavil se náraz šoku. „Můžu já s takhle odřenou bradou a nosem vůbec jít mezi lidi?“ ptala jsem se před zrcadlem. Vypadalo to trochu směšně a trochu drsně. „No jestli se necítíš dobře, zůstaň doma,“ litoval mě manžel. Ale já jsem se cítila vcelku dobře, jen jsem si potřebovala vyřešit, jestli se za odřeniny dokumentující mou nešikovnost stydím anebo se rozhodnu být hrdinkou. Protože na druhou stranu - kdo po padesátce může říct, že má odřené koleno, protože se vyboural na koloběžce? Rozhodla jsem se být hrdinkou.

A tak jsem s nezbedným úsměvem vyrazila do práce. Kdo se zeptal, tomu jsem to řekla. Sklidila jsem spoustu obdivu, sem tam nějaké politování, ale nesmál se mi nikdo. A já jsem se začala těšit na další koloběžkovou projížďku.