Uvažovala jsem, komu bych si mohla ve svém trápení
s manželem vylít srdce. Byla jsem tak plná svých rozbouřených citů, že se
mi zdálo, že prasknu, pokud to nebudu moci někomu říct. Možná Dádě, ona se mi
svěřuje vždycky. Bezpočtukrát jsme probíraly situaci jejího manželství a potíže
s výchovou dětí. Určitě by mě vyslechla. Jenže Dáda by byla ke mně tak
loajální, že by mi to bylo k ničemu. Asi by házela blátem po mužích
obecně, toho mého nevyjímaje. Vynášela by přehnané soudy a nabádala mne ke vzpouře.
To je to poslední, co bych potřebovala. Dádě nic neřeknu.
Co třeba mamince? Neměla bych zavolat mamince? No to už
vůbec ne. Je celkem pravděpodobné, že by se radovala, že na její slova přece
jen došlo. Týden před svatbou mi totiž trpce vmetla, že se stejně do roka
rozvedeme. Nikdy nesouhlasila s mužem, kterého jsem si vybrala, a neváhala
to dát najevo nám oběma dohromady i každému zvlášť při každé příležitosti. A já
nejsem přesvědčená, že jsem u konce našeho manželství. Ani náhodou. Budu
bojovat. Ale nejdřív se potřebuju svěřit, vypovídat a nechat se politovat.
A tak jsem se vydala na dlouhou večerní procházku do parku
kolem hradu Špilberk, abych to mohla všechno říct a asi se i vybrečet Bohu,
který vždycky a všude slyší. Zatím vždycky mi pomohl. Vždycky mi odpověděl. I
když to bylo samozřejmě skoro pokaždé jinak, než jsem čekala a taky ne hned.
Často jsem musela jeho stanovisko luštit. Potřebovala jsem dýchat zhluboka a
získat odstup od sebe samé, protože jsem byla tak upnutá na své řešení, na svůj
výklad sebe a světa, že jsem nic jiného ani slyšet nedokázala. Někdy mě musel
nechat, abych se nejdřív pěkně sama potrápila a vyměkla. Není neobvyklé, že mi
to chvíli trvá, než pustím svoji kostičku, kterou jako malý mopslík zarputile
svírám. Často si pak připadám hloupě, když zjistím, že zatímco upřeně zírám na
pevně zavřené dveře, vůbec si nevšímám těch dokořán otevřených, které mne zvou ke
vstupu hned vedle.
Bylo to tak správně, protože jsem neměla dojem, že by mne ten
tichý vnitřní hlas, jímž ke mně Bůh hovořívá, podněcoval ke vzpouře, i když se
mne zastal. Laskavě mne utěšoval pokojnými výhledy do kraje a rozveseloval
vtipnými výjevy ze života sýkorek. Ani se mi nezdálo, že by mi vyčítal, koho
jsem si to vzala, že on mi doporučoval toho vnuka známé paní řeznice, co šel
studovat práva. Myslím, že jsem porozuměla Boží odpovědi na své zoufalé volání
jako výzvě vpřed. Něco jako apel, abych zanechala starých způsobů a nebála se
růst. Abych hledala nový životní rytmus, protože můj život se posunuje do nové
etapy. Zahřálo mne vědomí, že v mateřské roli mám splněno a snad s
pochvalou. Ne že bych pro dcery už nebyla důležitá nebo je ještě nemohla
povzbuzovat, ale už je to na nich. Jsou dospělé. Jak tak na ty své holčičky
koukám, neodvedla jsem vůbec špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé
ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sobě. Nikdy mě
nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor! Jak se
to žije? Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké
pokusit se žít nějak jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů,
abych se starala o domácnost. Třeba bych mohla pustit z rukou otěže
hospodyňky, protože už není zapotřebí, abych je tak pevně svírala. Třeba bych se
mohla pustit do nových věcí. Ať už těch, které jsem si celá léta odpírala,
protože na ně nebyl čas, energie ani peníze, nebo nějakých nových, jaké mi
dosud ani na mysl nepřišly. Možná, že bych mohla přitom i něco zhubnout.
Podnikat cokoli, abych zhubla, by mne opravdu nebavilo. Všechno se ve mně
vzpíralo při tom pomyšlení. Ale něco podnikat a přitom zhubnout, to mi
nevadilo. Co to tedy bude?
S velkou úlevou jsem si uvědomila, že Bůh naprosto
obrátil úhel mého pohledu. Sundal mi černé brýle, kvůli nimž jsem viděla svůj
život v tragických barvách. Poskytl mi možnost najít nové životní
perspektivy, nové vrcholy ke zdolávání, nové cesty či nové dveře zajímavých
příležitostí. Zaplavila mne vděčnost. Copak jsem nevěděla, že je dobrý?
Žádné komentáře:
Okomentovat