Koloběžka

Věděla jsem, že se musím hýbat. Bylo mi jasné, že bez pohybu nic neshodím, a tudíž se nikam nepohnu. Chtěla jsem shodit kvůli svému pocitu, kvůli svému sebevědomí a chtěla jsem tímhle gestem dát najevo, že o vztah stojím. Že slova svého muže beru vážně. Jak to ale provést, když sportování nemám ráda? Nevím ani, kde se to vzalo, v mládí jsem proti sportování nic neměla, jenže teď si nedovedu představit, že provádím nějaké fyzické cvičení bez pocitu odporu. Já ale musím něco najít!

Moje běžné pohybové aktivity jako jednou týdně plavání a aspoň půlhodinka chůze denně zjevně nejsou dost. Nebo aspoň prozatím. Hromadné cvičení jsem vyloučila hned. Kolektivní sporty mi také nijak lákavé nepřipadaly. Kolo? Jezdit na kole v centru města mi připadalo dost nebezpečné. A taky bych asi nesnesla na hlavě tu přilbu a nikdy bych se nenavlékla do cyklistického oblečku. Nikdy! Zkoušela jsem si vzpomenout, co v oblasti sportu podnikají mé kamarádky, zda by mne něco z toho neinspirovalo, a vybavila se mi Pavla. Jak onehdy vplula celá zářivá ke mně do obchodu, oblečená v papouščích barvách jako vždycky a se zbrusu novou zářivě žlutou koloběžkou. Takovou tou velikou s velkými nafukovacími koly. Hrozně mi připomínala úžasnou koloběžku, jakou jsem zdědila po svém bratranci Jendovi, když mi bylo asi pět. Úplně jsem se v duchu uviděla, jak statečně sjíždím z kopečku od garáže, sukýnka mi plápolá ve větru a červené berušky v mých culících jsou sotva vidět nad zděnou zídkou plotu kolem našeho domu. Byla jsem na svou červenou koloběžku náležitě hrdá a sváděla jsem o ni líté boje se svým mladším bráchou. Strašně mi ji záviděl a nebylo divu, nikdo v celé ulici neměl druhou takovou. Snažil se mi ji tajně brát a já se bránila. Koloběžka… Koloběžka!

Zkusila jsem se na Pavlině koloběžce malinko projet po obchodě a připadala mi báječná. Zahořela jsem touhou vlastnit také takový dopravní prostředek. Blížily se mé narozeniny a jako obvykle jsem nevěděla, co bych si tak měla přát. Teď to ovšem bylo jasné. „Chci koloběžku,“ pronesla jsem pevným hlasem na otázku, jaký dárek bych chtěla k narozeninám. „Koloběžku?“ podivil se manžel, „není to v našem věku už trapné?“ Zamyslela jsem se. „Trapné? Já nevím. Asi je mi to jedno. Chtěla bych ji.“ A tak jsem dostala k narozeninám krásnou bílou koloběžku.

Opatrně jsem začala jezdit. Nejdřív do práce a z práce. Copak do práce! To se jede celou cestu z kopce, ale zpátky domů, to byla fuška. Když jde člověk pěšky, tak to ani tak nevypadá, ale k nám domů to je do pěkného kopce. Zpočátku jsem do kopce jen šla a nonšalantně vedla koloběžku vedle sebe. Po týdnu jsem si všimla, že už vyjedu větší část té nejpříkřejší ulice, než zpočátku. Prostě jsem se zlepšovala. Ohromně mě to těšilo. Manžel mě pozoroval, vyptával se, zkoumal a jednoho dne se rozhodl, že si koloběžku koupí také. „Abychom mohli jezdit spolu,“ vysvětlil mi své rozhodnutí. Mně se to líbilo. Začali jsme vyjíždět společně. Nejčastěji večer, když doučil. Tma milosrdně přikrývala, že takoví dva staří lidé jezdí venku na koloběžkách. Bylo to skvělé. Postupně jsme v okolí nacházeli zajímavé trasy a troufali jsme si vyjet i za plného denního světla. Získávali jsme také větší jistotu a já větší fyzickou kondici. Koloběžky se staly naší oblíbenou zábavou, odreagováním, sportem a také společnou aktivitou. Jezdíme na nich i každý sám, ale podnikat společně koloběžkové výlety, to je něco nového. Něco, co jsme potřebovali najít. Je to pohyb pro zdraví, ale hlavně ohromné potěšení.