Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují
opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si
jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše
ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná.
Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění
poopravit.
Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch
k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích
nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu
těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na
trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se
naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky
v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká
záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je
někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale
nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.
Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání
ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly
kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde
v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy
to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah
k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí
jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že
v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila
ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi
svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno
vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a
tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími
tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech,
protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště,
vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a
dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď.
Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“
Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou
holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu
vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš
dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že
v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou
cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého,
že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem
kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že
v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím
ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice
barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu
potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat